Dva bratři ve vězení, mezi nimi mříž. Jeden byl chartista, druhý bachař

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Petr Tomíšek patřil v 70. letech k undergroundu, podepsal Chartu 77. Pod záminkou šíření drog ho pak odsoudili k devíti měsícům vězení. Většinu strávil ve vazební věznici v Ruzyni – právě tam, kde jako dozorce pracoval jeho starší bratr Ivan. Bratři Petr a Ivan se několikrát potkali na chodbě, když Petra vedli k výslechu. „Psal

Chotusice u Čáslavi 1978, sedím na kraji, vedle mne František Horáček, řečený Jim Čert. To jsem ještě neměl tušení, a zřejmě ani on ne, že bude práskat (svazek na něj založi

Zdroj: Petr Tomíšek (vlevo) sedí vedle Františka Horáčka (přezdívaného Jim Čert), který později spolupracoval s StB (Chotusice u Čáslavi, 1978). Foto: se souhlasem Paměť národa

Bratři Petr a Ivan se několikrát potkali na chodbě, když Petra vedli k výslechu. „Psal jsem mámě dopisy, proč mi ten idiot nepřinese aspoň vitamíny, pomeranče, citróny. Ale on se ode mě snažil úplně izolovat, měl strach, že ho vyhodí,“ vzpomíná Petr Tomíšek na svého bratra. Jeho přítomnost na druhé straně mříží pro něho byla trpká a přinášela různé paradoxní situace.

„Je fakt, že jsem na Ruzyni zažil dobrý historky. Všichni tam věděli, že jsme bratři,“ dodává a vypráví, jak ho vždy, když odváděli k výslechům pro změnu jeho spoluvězně, přesouvali na jinou celu. „Zůstal bych tam sám, což se nesmí, protože bych se mohl oběsit. Tak mě vždycky šoupli někam jinam. Ale když sloužil jeden takový ochmelka, nechával mě tam, protože mi věřil. Naopak říkal: ‚Nechceš se navíc vykoupat, osprchovat? Když jsi ten Ivanův brácha?‘ Takže tam byli i lidi, kteří to brali trochu jinak.“
Vstup vojsk byl zlomový okamžik
Spíš než jeho bratr Ivan to přitom byl Petr, kdo se vymkl prostředí, ve kterém vyrůstal, a kdo si zvolil méně obvyklou cestu. Narodil se do pražské dělnické rodiny jako třetí ze čtyř dětí: první přišel na svět v roce 1948 Ivan, pak v roce 1953 Petrova sestra-dvojče a Petr a za další rok a půl nakonec ještě nejmladší bratr.

Otec i děda Tomíškovi byli komunisté – děda vstoupil do strany hned v roce 1921, podporoval komunistický odboj za druhé světové války a nikdy se víry v komunismus nevzdal. „Děda byl skvělej. 18. listopadu 1989 – to mu bylo 90 let – šel na Lidové milice, ať mu dají zbraně, že jde bránit socialismus. To byl dobrej pošuk. Měl jsem s ním věčné spory,“ přibližuje Petr Tomíšek, z jakého zázemí vyšel.

Otec už byl o poznání skeptičtější než děda, a pokud v komunismus kdy věřil, jeho přesvědčení notně nahlodala sovětská invaze.

„Podle mě měl táta v roce 1968 velké pochybnosti a nebýt dědy, který ho přesvědčil, že to soudruzi myslí dobře, tak by tehdy ze strany vystoupil.“

Ať tak či tak, srpen 1968 znamenal otřes pro celou rodinu, každý člen na něj ale reagoval jinak. „Vstup vojsk byl pro mě zlomovým okamžikem,“ říká Petr Tomíšek a popisuje, jak právě ve zjitřených dnech následujících bezprostředně po invazi sešel z cesty vedoucí ke konformnímu životu a vydal se pomalu, ale jistě na cestu k nonkonformitě a undergroundu.

Bylo mu čerstvých patnáct a byl už přijat na střední průmyslovku. 21. srpna 1968 měl odjet na chmel, vzhledem k událostem nakonec nikam neodjel stejně jako zhruba polovina jeho spolužáků. „V září jsem šel do školy a tam ty ‚mařeny‘ ze čtvrťáku vyhlásily stávku, neučilo se, škola se zamkla, bylo to veselé období, než se všichni vrátili z chmelu.“

Studentská stávka organizovaná dlouhovlasými spolužáky ho nasměrovala mezi vlasatce a někdy ve třeťáku nebo ve čtvrťáku si potom i on nechal narůst vlasy po ramena. „Odmítal jsem mluvit s Rusama, říkal jsem jim německy, že nerozumím, když něco chtěli,“ vzpomíná na středoškolská léta, kdy ignoroval učitelku ruštiny a netušil, že se později – protože „život je někdy postavený na hlavu“ – sám ožení s poloviční Ruskou a bude mít ruskou tchyni. „Takže v osmdesátých letech jsem se rusky v rámci rodiny i na veřejnosti běžně bavil, protože jinak to nešlo,“ vysvětluje.

Z dob studia na střední průmyslovce vzpomíná také na skvělého učitele češtiny. Bral ho do knihovny, kde ještě byly knihy od autorů, kteří se později ocitli na indexu. „Zhltal jsem je a už to mě nějak formovalo.“
Podpis Charty nechtěl odkládat
Starší bratr Ivan byl v jiné situaci. V době pražského jara vstoupil do strany, věřil prý v obrodný proces. Invaze ho pak zastihla na vojně v Litoměřicích. „Byla to jedna z mála kasáren, která se opevnila a odmítala se Rusům vzdát,“ říká Petr. Vojáci 7. spojovacího pluku v Litoměřicích přísahali 23. srpna 1968 na novou vojenskou přísahu, v níž slova o internacionální obraně socialismu nahradili pasáží o obraně proti okupantům.

Po návratu z vojny nicméně Ivan v roce 1972 nastoupil k vězeňské službě. „Pracoval v eskortě, udělal si dokonce maturitu, což šlo docela dobře v Ostrově nad Ohří. Ale pak už si tak propálil játra, že už nemohl tu eskortu dělat a dělal normálně na Ruzyni.“

Také Petr po své maturitě na průmyslovce strávil dva roky na vojně. Poté nastoupil do podniku Tesla Hloubětín a v roce 1975 začal studovat elektrotechnickou fakultu ČVUT. Zároveň se ale čím dál víc cítil doma v undergroundu. Vlasy si od vojny nechal znovu volně růst a kamarád Jiří Sonntag ho zavedl do hospod U Pavlánských a U Dvou slunců, kde se „máničky“ scházely. Když pak v roce 1976 začal proces s kapelou The Plastic People of the Universe, seznámil se s nejužším jádrem disentu.

S kamarádem Vlastislavem Šnajdrem, přezdívaným Vasil, objížděl republiku s podpisovými archy žádajícími propuštění Plastiků. Později příležitostně distribuoval časopis Vokno, který vydával František „Čuňas“ Stárek.

Začal jezdit na tzv. baráky, tedy domy, kde se undergroundová komunita setkávala a částečně i žila. Účastnil se akcí undergroundové kultury a sám k ní i přispíval – s Vasilem založili kapelu Wasil and his Sandwich Company.

Hrál také s Františkem Horáčkem, známým jako Jim Čert, střídal ho při hraní na kytaru, aby si Čert s harmonikou mohl odpočinout. S ním se hodně přátelil, takže ho mimochodem dost zaskočilo, když se po revoluci dozvěděl, že Čert spolupracoval se Státní bezpečností.

[caption id="attachment_139234" align="aligncenter" width="840"] Petr Tomíšek (vlevo) s přáteli na baráku v Nové Vísce (1979). Foto: se souhlasem Paměť národa[/caption]

Pokud šlo o Petrovy rodiče, ti nebyli z postupné proměny jeho životního stylu zrovna nadšeni. Maminka se prý dokonce šla poradit s psychiatrem, proč že je syn takový. Lékař se asi chtěl maminky „zbavit“.

„Přišla od něj s ideou, která je fakt super. Že to je asi tím, že jsem se narodil nohama napřed.“
Někteří psychiatři v té době lidem z undergroundu pomáhali třeba vyhnout se vojně. Tu už měl Petr Tomíšek sice za sebou, i jemu se ale v roce 1978 podařilo dostat se na čas do léčebny – bylo to „po požití prášků, dohlíželi na mě kamarádi a zavolali sanitku“.

Psychiatrickou diagnózou chtěl dosáhnout vyřazení z vojenské evidence, bál se prý, aby ho v případě vyloučení ze školy nevzali na cvičení a neostříhali. Z evidence ho sice nevyřadili, zato mu lékařka zajistila místo na koleji, takže už pak nemusel bydlet s rodiči, kteří s jeho počínáním příliš nesouzněli.

To bylo už v době po zveřejnění Charty 77, která nebývalým způsobem propojila underground s disentem. Petr Tomíšek ji chtěl podepsat už v roce 1977, tehdy mu to ale ještě rozmluvila Dana Němcová s tím, že ho kvůli podpisu vyhodí ze školy. O dva roky později ji komunisté poslali na šest měsíců do vězení a Petr už svůj podpis nechtěl odkládat. U Petrušky Šustrové Chartu v roce 1979 podepsal.

„Bratr bachař mě držel pod krkem, že jestli ho kvůli mně vyhodí z práce, tak mě zbije,“ odpovídá Tomíšek na otázku, co podpisu Charty říkala jeho rodina. Ivan ovšem o práci nepřišel, zato Petra z vysoké školy obratem skutečně vyhodili. Začal tedy pracovat v podniku Geofyzika.

Cítil se tam prý jako ryba ve vodě, poněvadž tam pracovalo i mnoho dalších chartistů, mimo jiné například Milan Hlavsa, František Stárek, Jan Šafrata nebo Alexandr Komaško. Byly tu ale i jisté nevýhody, protože ředitel spolupracoval s StB, která tak měla přehled, kdy si zaměstnanci-chartisté berou dovolenou, a tudíž tušila, že se chystá nějaká akce. „Ředitel byl ale hrozně hodný člověk. Tomu bych to vůbec nevytýkal. Byl na nás strašně milý, a to zaměstnával takovouhle sebranku.“
Rozšiřování omamných látek a jedů
Na občasné předvolání na policii byl tou dobou už vcelku zvyklý. Se skutečně drsným zásahem estébáků se poprvé setkal v lednu 1977, kdy policie vtrhla zřejmě na popud některých sousedů na narozeninovou oslavu v domě Jiřího Davida Vaňka v Jablonci nad Nisou.

„Odtáhli nás na vyšetřovnu. Stáli jsme u zdi až do rána, chodili jsme různě na výslechy. Honza Placák tam dostal do úst, protože asi neodpovídal příliš uctivě.“ Tomíšek vzpomíná, že na místě oslavy byla i možnost podepsat Chartu 77. Když však policie vrazila dovnitř, Vaňkovi se podařilo kopii Charty kopnout pod kredenc, což přítomným pravděpodobně ušetřilo značné obtíže.

K dalšímu nepříjemnému setkání s StB došlo roku 1979, když probíhal soud s představiteli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Tomíšek podle svých slov spolu s dalšími přáteli souzených před soudní budovou „mírně protestoval“. To si policie nenechala líbit a část protestujících takzvaně sebrala a zavezla do sídla StB v Bartolomějské ulici.

„Na Barťáku nás nasoukali do kina, každého do jedné řady. Battěk [disident Rudolf Battěk, pozn. ed.] tehdy vstal, sundal si čepici – on nosil rádiovku – a začal zpívat hymnu. Tak ho odtáhli rovnou pryč na výslech.“ Petra Tomíška po výsleších převezli na Ruzyň, počítal tedy s nejhorším: půjde k soudu. Tenkrát však ještě šlo „jen“ o zastrašování, po 48 hodinách vazby ho propustili.

„V Ruzyni mě ostříhali dohola a vykopli. Žádné razítko ani potvrzení – dvě áčka v práci, skvělé...“
V roce 1979 se také seznámil s lidmi z undergroundu v Ústí nad Labem. Často za nimi pak jezdil, vozil různé ilegální tiskoviny. V roce 1980 některé z těchto lidí zatkli s obviněním z rozšiřování omamných látek a jedů, vypěstovali totiž pár rostlin marihuany. Ústečtí si za to od soudu všichni odnesli dva roky vězení.

„Dokonce i holky, které svědčily v jejich prospěch, byly pak obviněny z křivého svědectví a dostaly taky dva roky. Všechny vyhodili ze školy, někteří chodili ještě na střední. Ale tím tedy vyřešili problém signatářů Charty 77 v Ústí. Dneska už jsou snad všichni rehabilitováni, protože bylo evidentní, že to byl zástupný důvod.“

[caption id="attachment_139235" align="aligncenter" width="847"] Silvestr 1978, Nová Víska, první a jediné vystoupení superpunkrockové kapely Hymen & Deflorace Band, Petr hraje na baskytaru. Foto: se souhlasem Paměť národa[/caption]

S určitým odstupem od ústecké razie si pak policie přišla i pro Petra Tomíška. Sdělili mu, že si může podle délky trestu vybrat ze tří trestných činů: podvracení republiky, pobuřování nebo rozšiřování omamných látek a jedů.

Vybral si tedy omamné látky, kde byla sazba do dvou let. Vzhledem k tomu, že drogy nikdy neužíval, a nenašli tedy proti němu žádné důkazy, navrhl mu prokurátor podmínku. Předseda senátu Karel Vrzáň mu přesto dal nepodmíněný trest. „K tomu nebyl důvod, to bylo prostě zadání,“ konstatuje Tomíšek.
Bratr svůj život zmařil
Nakonec si odseděl devět měsíců, většinu ve vazební věznici v Ruzyni, kde pracoval jeho bratr Ivan, a poslední měsíc pak v Novém Sedle na západě Čech. Tam ho zařadili na podbíjení kolejí. „Na to jsem vůbec neměl fyzicky. Neplnil jsem normu, hnedka zánět šlach. Tak mě pak kvůli tomu dali na stavbu. To už jsem nějak zvládal.“

Po propuštění z vězení byly jeho vztahy s bratrem na bodu mrazu a už se nikdy nenapravily. Ivan mu vyčítal, že mu kvůli němu hrozilo propuštění.

„Pak mi jeho žena, moje švagrová, řekla, že ho kvůli mně dva roky nepovýšili. Z toho jsem měl docela radost. Škodolibou.“

Petr Tomíšek, který po svém podpisu Charty už nedostudoval, našel po návratu z kriminálu práci u Pozemních staveb Bratislava, jezdil do Sokolova do chemických závodů. Státní bezpečnost ho ale stále pronásledovala.

„Zčistajasna mě sebrali někdy v lednu. Odvezli mě v pět hodin večer z chemických závodů, vyvezli mě někam za Sokolov. Byl sníh, poměrně zima.“ V mrazu ho příslušníci deptali čtyři nebo pět hodin. Později StB zařídila, aby ho z práce propustili, chtěli ho zřejmě mít víc na očích. V Praze poté zastával různá dělnická povolání: rozvážel malířské potřeby, posléze se stal topičem.

Seznámil se pak se svou budoucí ženou Galinou. Vzali se, na svatbu záměrně nikoho nepozvali, protože ji monitorovala tajná policie, a narodily se jim čtyři děti. Tomíšek proto své disidentské aktivity trochu utlumil. Stále však odebíral od rodiny Uhlových časopis Infoch (Informace o Chartě 77) a později distribuoval samizdatové Lidové noviny, které dostával od Richarda Urxe.

Nadále byl pod dozorem StB, občas ho „sebrali“ a odvezli „k podání vysvětlení“. Při jednom z výslechů po něm požadovali i závazek spolupráce. Řekl si o čas na rozmyšlenou a na následující schůzce estébákům sdělil, že taková spolupráce by se neslučovala s jeho morálkou.

Na konci 80. let se zapojil do občanské iniciativy Hnutí za občanskou svobodu, která měla ambici přetvořit se v reálnou politickou opozici vůči režimu. Po pádu komunismu v roce 1989 krátce působil v komunální politice, stal se novinářem. Za svou činnost v době komunistického režimu obdržel uznání za účast ve třetím odboji.

Jeho bratr Ivan zemřel v roce 2011. „Ve třiašedesáti to zapíchl. Ráno se nevzbudil a nikdo neví proč. Oni se ženou hrozně lili, ale fakt strašně. Nevím to, ale myslím si, že se upil. A celkem se mu nedivím, protože ten život zmařil,“ říká Petr Tomíšek, který se v roce 2021 odstěhoval z Prahy do vesnice Prohoř v Karlovarském kraji.

V bývalé škole tam otevřel galerii se stálou výstavou Oliny Francové. „Stále nabírám informace o vztahu bratří Čapků k Prohoři, kde žila jejich sestra Helena se svým druhým mužem Josefem Palivcem. Snad se to někdy veřejnost bude chtít dozvědět,“ přibližuje, čím se v současnosti zabývá.

Autorky textu Kristýna Himmerová a Magdalena Metličková působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Reklama

Další články z HlídacíPes.org

Tento článek byl publikován ze zdrojů HlídacíPes.org

Články z HlídacíPes.org přinášejí hloubkové zpravodajství, investigativní práci a datově podložené analýzy, které sledují fungování veřejné správy, justice, médií i moci jako takové. Důraz je kladen na transparentnost, odpovědnost veřejných institucí a kontrolu politických i ekonomických vlivů ve...

Dva bratři ve vězení, mezi nimi mříž. Jeden byl chartista, druhý bachař

„Nakonec se to stane.“ Experti popisují možný obrat v české politice

Od televizní ikony k těžkým životním ranám. Saskia Burešová ustála dluhy i ztrátu manžela

Záhada z Podolí. Kam zmizel devítiletý Honzík?

Tyhle polibky změnily dějiny filmu. Některé byly žhavější než celý zbytek příběhu

Nejsem líný, jsem freeze. Je polyvagální teorie krásnou myšlenkou, nebo jen přehnaně prodaným příběhem?