Horké Jupitery patří k nejzáhadnějším objektům v exoplanetárním výzkumu. Jak vůbec mohou existovat? A proč se některé doslova odpařují před očima astronomů?
Co se stalo: planety, které nemají být tam, kde jsou
Když začala éra lovu exoplanet, vědci očekávali, že jiné planetární systémy budou připomínat ten náš. Planety daleko od hvězdy měly být velké a ledové, planety blízko hvězdy malé a kamenité.
Jenže první velký objev roku 1995 všechno obrátil naruby: astronomové Michel Mayor a Didier Queloz našli plynného obra obíhajícího kolem své hvězdy tak blízko, že jeden oběh mu trval pouhých 4,2 dne.
Tím začala éra horkých Jupiterů — planet, které nemají žádné obdoby v naší Sluneční soustavě. Obíhají extrémně blízko, někdy v takové vzdálenosti, že se jejich atmosféra vaří. Některé z nich vidíme obklopené plynnými „kometárními ohony“ nebo obrovskými mračny vodíku, která se táhnou tisíce kilometrů do prostoru.
Tyto planety vypadají jako paradox, ale nejsou chybou přírody. Jsou výsledkem procesů, které se odehrávají na hranici fyzikálních zákonů.
Proč je to důležité: horké Jupitery přepisují naše chápání planetárních systémů
Horké Jupitery nejsou jen kuriozitou. Jsou klíčem k pochopení toho, jak se planety formují, migrují a — někdy — rozpadají. Jsou důkazem, že planetární systémy jsou mnohem divočejší a dramatičtější, než jsme si dřív představovali.
Jedním z hlavních důvodů jejich významu je skutečnost, že nemohly vzniknout tam, kde je vidíme dnes. Blízkost k hvězdě znamená, že v raném stadiu formování by zde nebylo dost materiálu pro vznik plynného obra.

ČTĚTE TAKÉ: Temná energie: největší záhada dnešní fyziky a proč se vesmír rozpíná stále rychleji
Planeta se tedy musela narodit dál, ve studené části protoplanetárního disku — a teprve později migrovala směrem ke hvězdě.
Tato migrace není pomalým klidným přesunem. Je to dynamický proces, při kterém planeta interaguje s diskem, s jinými planetami a někdy i se samotnou hvězdou. To všechno může vést k extrémům, které dnes pozorujeme: eliptickým drahám, gravitačním nestabilitám nebo roztrhání atmosféry hvězdným větrem.
A právě zde se rodí otázka, která fascinuje vědce nejvíc: kolik z těchto planet se nakonec „uvaří“ k nepoznání? A kolik jich úplně zmizí?
Jak to víme: když atmosféra planety mizí před očima
Několik horkých Jupiterů dnes slouží jako živé laboratoře. Pomocí teleskopů, jako je Hubble, TESS nebo JWST, vidí astronomové procesy, které byly dříve čistou teorií.
Jedním z nejznámějších případů je planeta HD 209458b, přezdívaná „Osiris“. Právě u ní vědci poprvé pozorovali atmosféru, která se doslova vypařuje. Ultrafialové snímky Hubbleova teleskopu ukázaly, že kolem planety se rozprostírá obrovský oblak unikajícího vodíku. Je tak velký, že zasahuje hluboko do prostoru mezi planetou a hvězdou, jako by planeta ztrácela sám svůj povrch.
ČTĚTE TAKÉ: Planety, které nikdy nepoznají noc: extrémní světlo a stín ve vesmíru
Jiným fascinujícím příkladem je WASP-12b, kde je proces ještě dramatičtější. Tato planeta se nachází tak blízko ke své mateřské hvězdě, že její atmosféra je natahována slapovými silami do tvaru slzy. Hvězda doslova vysává materiál z planety — a podle měření se zdá, že WASP-12b může být během několika desítek milionů let úplně zničena.
A pak je tu KELT-9b, jedna z nejžhavějších známých planet v galaxii. Její atmosféra má teplotu přes 4 000 °C — více než některé hvězdy. Zde se odpařují molekuly i prvky, které by jinde zůstaly stabilní. Spektroskopie prozrazuje přítomnost zionizovaného železa a titanu, což je jev spíše hvězdný než planetární.
Tyto příběhy nejsou jen kuriozitou. Umožňují vědcům poprvé naživo sledovat proces planetárního rozpadu.
Co je ještě sporné: jak horké Jupitery vůbec přežívají
Otázek kolem těchto planet je dodnes tolik, že tvoří jeden z nejaktivnějších směrů exoplanetárního výzkumu.
Jedna část vědců se domnívá, že většina horkých Jupiterů je odsouzena k postupnému rozpadu. Podle této představy bude hvězda postupně atmosféru odfoukávat, až planetu zcela zničí. Takový osud čeká například WASP-12b, ale i další podobné objekty.
Jiní astronomové zase tvrdí, že horké Jupitery se mohou stabilizovat, pokud migrují do správné vzdálenosti a jejich atmosféra dosáhne rovnováhy mezi ohřevem a ztrátou hmoty. Unie mezi hvězdným větrem a gravitací planety může být křehká, ale funkční.
ČTĚTE TAKÉ: Planeta, která neměla existovat: astronomové našli svět, jenž odporuje zákonům fyziky
A jednou z největších debat posledních let je otázka, zda mohou být některé horké Jupitery ve skutečnosti zbytky jiných objektů — třeba jádra menších hvězd, která byla v minulosti gravitačně „oloupána“. Pokud by se takové případy potvrdily, otevřely by úplně novou kapitolu planetární evoluce.
Krátký život na hraně
Horké Jupitery jsou planetami, které existují na hraně svých možností. Jsou to obři, kteří se ocitli až příliš blízko své hvězdě a nyní za to platí dramatickou daň. U některých sledujeme, jak se vypařují, u jiných vidíme síly, které je natahují, deformují a pomalu ničí.
Tyto planety však nejsou tragédií — jsou oknem do procesů, které formují celou galaxii. Ukazují, že planetární systémy nejsou statické. Jsou dynamické, bouřlivé a někdy i brutálně krátkověké.
A především nám připomínají, že naše Sluneční soustava je výjimkou. Jinde se svět tvoří i zaniká rychleji, hlučněji a mnohem divočeji.
Zdroje
Vidal-Madjar, A. et al. An extended upper atmosphere around the extrasolar planet HD 209458b. Nature, 2003.
Fossati, L. et al. Metals in the Exosphere of the Highly Irradiated Planet WASP-12b. The Astrophysical Journal, 2010.
Gaudi, B. S. et al. A giant planet undergoing extreme atmospheric escape around KELT-9. Nature, 2017.
Mayor, M. & Queloz, D. A Jupiter-mass companion to a solar-type star. Nature, 1995.
NASA Exoplanet Science Institute. Hot Jupiter Dynamics and Atmospheric Loss. 2024.
Hubble Space Telescope Science Report. Ultraviolet Studies of Evaporating Exoplanets. 2023.