Říká se, že když si něco přejeme nezáludně, opravdově, z hloubi duše a bez postranních úmyslů, tak se nám to vyplní. Pokud spontánně vyšleme přání a netlačíme na pilu jeho nedočkavým opakováním. Prostě jen „vhodíme obálku s žádostí do schránky“ a necháme instituci zvané Vesmír čas a klid. Času podle povahy přání. Všehomír už se postará události poskládat tak, aby nám bylo vyhověno. Nejlépe na to přání úplně zapomenout. O to větší radostné překvapení nám pak uchystá.
***
„Mami, nechceš zpátky svůj čtenářský deník? Třeba by se ti hodil, když teď zase publikuješ?“ ozvala se mi jednoho dne dcera. Dcera, která, věčně někde ve světě, byla právě na jedné ze sporadických návštěv u svého otce, s kterým už se celé čtvrt století od rozvodu nestýkám, a kde nějaké věci po mně ještě různě zbyly.
Zajásala jsem, protože jsem ho /deník/ marně hledala u mámy, kde mi také stále ještě něco z mládí přebývá. Když jsem psala článek pro íčko „Pohádkář, co se bál,“ měla jsem před očima jeho obrázek na deskách deníku (viz foto) a lovila z paměti, co jsem si o něm kdysi zapsala.
S dcerou jsme zrovna neměly spolu dobré období a deník nás propojil a usmířil. Aby mi ho předala, nechala se ode mě vyzvednout autem a odvézt na nádraží. Kupodivu nebyla podrážděná a kousavá ;-)
***
Ve velkém sáčku mi předala nejen můj milovaný, zápisky a výstřižky napěchovaný, čtenářský deník, svědek nejkrásnějších žákovských a studentských let strávených s knihami. Také jsem tam našla scénáře scének, ve kterých jsem vystupovala na školních akademiích a některé i napsala. Rovněž vzácný zažloutlý cyklostylovaný výtisk časopisu ze zdrávky (na fotu vedle deníku).
Jeho úvodní číslo z r. 1974 začíná takto:
„Z hlediska vyššího principu mravního se na vědomost dává široké študácké veřejnosti i ctěným kantorům, že počínaje měsícem únorem začíná ve světě vycházet ojedinělý časopis
!!!! I N J E K C E !!!!
Chcete-li se stát slavnými, neváhejte a již dnes zasedněte k archu papíru s brkem v ruce.
Vaše japné i méně japné příspěvky budou bouřlivě uvítány a doufejme i otištěny!!!!!
A na úvod – co říká HEMINGWAY!
Desatero – stručné rady začínajícím spisovatelům!
1. Buďte zamilovaní
2. Piště jako zběsilí
3. Pozorujte život
4. Stýkejte se s angažovanými spisovateli
5. Neztrácejte svůj čas
6. Naslouchejte hudbě a dívejte se na obrazy
7. Čtěte bez ustání
8. Nezkoušejte vysvětlit sami sebe
9. Naslouchejte svým dobrým přáním
10. Mlčte! Mluvená věta zabíjí tvůrčí úmysl
***
Jaké bylo mé překvapení, když jsem v redakční radě objevila dívčí jméno mé současné nejlepší kamarádky. Z té doby si ji pamatuji jen matně, byla o dva roky mladší. Až dvacet let od maturity naše životní cesty propojilo jedno pracoviště, kam jsem nastoupila později než ona. A jaké bylo udivení a překvapení její, když jsem jí nedávno poslala text, který v tomto historicky prvním čísle INJEKCE uveřejnila. O ten vás nemohu ochudit ;-)
„Z HISTORIE ČESKÉ“
Naše republika je největším malým státem v Evropě.
Prvním národem, který se na našem území vyskytl, byli skrčenci.
V dávných dobách byly lesy plné pralesů, v nichž žili mamuti, vlci, zubaři a jiná divná zvěř.
V mladší době kamenné si začal člověk brousit kosti.
I na Moravě byl objeven větší počet žárovkových hrobů.
Lidé žili nejdříve sami, později se spojovali v tlupy a jiné kolektivy.
Pravěcí lidé si ochočovali vlky, ti s nimi pak chodili jako psi.
Mamuti postupně vyhynuli a stali se z nich sloni, jenom už neměli takový chomout a kly.
Lesy byly zalidněny zvěří.
Když některý Slovan zemřel, dali ho do popelnice. Tam jim dávali také jejich oblíbené předměty, např. zbraně, koně nebo manželky.
Kolem dokola se proháněli opočlověci, z nichž nejznámější je mamut.
Nejstarší dějiny se nazývají vykopávkami.
První historickou památkou na našem území je sámský kupec Sámo. Teprve po mnoha letech sem přišel Svatopluk Čech.
V 9. století zavítali na Moravu dva větrozvěstové - Cyril a Metoděj. Po nich nám zůstalo písmo slovanské – cyrilika a metodika…
M. Ščupalová, 2.b
***
Pokud jste tento „výlov ze školních úloh“ četli pozorně, tak jako zajímavost uvedu, že u „zubařů, z lesů plných pralesů…“ ;-) jsme se při našem setkání po letech jako sestřičky sešly a navždy spřátelily.
Tolik na téma „Obyčejná věc s neobyčejným příběhem.“
Jen dodám, že tento deník mi byl rádcem a průvodcem celou střední školu a nejednou jsem ho, jak říkají s oblibou kriminalisté, úspěšně vytěžila.