Rozhovor Budeme, kým jsme?, vydaný nakladatelstvím a knihkupectvím Kalich v roce 2025, je nejnovější knihou novinářky, filozofky a bývalé vysokoškolské pedagožky Terezy Matějčkové. Text je souhrnem několika rozhovorů s lékařkou Hanou Fifkovou, která od devadesátých let pracuje v sexuologii a psychoterapii, ale v posledních dvou desetiletích se hlavně zaměřuje na trans* osoby. Stěžejním tématem knihy jsou tak kromě života Fifkové hlavně současná trans* témata a její práce v této oblasti. Debata však bohužel probíhá, aniž jsou trans* lidé součástí konverzace, ať už přímo, nebo zprostředkovaně. Ráda bych tedy jako trans žena do diskuze přispěla.
Škatule, škatule, hejbejte se
Na první problémy narazíme už v konverzaci lékařky a autorky o boxerce Imán Chalíf:
„TM: V boxu nastoupí proti ženě trans žena. To jste četla?
HF: Ano, četla, že dostane příšernou nakládačku. To je jasný.“
A později:
„TM: Mezitím zápas proběhl, skutečně zvítězila Imán Chalífová, ale ukázalo se, že trans není, že patrně trpí podobnou poruchou sexuálního vývoje. […]
HF: Ano, zaznamenala jsem, že boxerka je podle všeho intersexuální.“
Matějčková i Fifková jako by hned potřebovaly sportovkyni onálepkovat: nejdřív jako trans* a pak jako intersex. Boxerka se ale jako trans* nikdy neidentifikovala a od organizace World Boxing se za testy provedené kvůli „podezření“, že je intersexuální, později dočkala i omluvy – byl to přece obrovský zásah do jejího soukromí. Výsledky těchto testů se navíc nikdy nezveřejnily, takže vlastně nic moc s určitostí nevíme dodnes. V rozhovoru však obě ženy boxerku spíše medikalizují (tj. redukují komplexní lidské chování a identity na čistě patologická vysvětlení), než aby projevily zájem o skutečný osud sportovkyně, jejíž život byl mediální bouří obrácen naruby.
Co víc, v diskuzi to skoro až vypadá, že autorka s lékařkou polemizují o tom, jak nejlépe „mužným“ sportovkyním do soukromí dále zasáhnout:
„TM: Kdyby olympijský výbor věc sám přezkoumal, mohl by zabránit celosvětové digitální smršti, […] Jaké testy by byly vhodné?
HF: Zde nestačí genetické testy, […] je potřeba vzít v potaz hladinu testosteronu, ale ani to není dostačující. Jednoznačně je zapotřebí také vyhodnotit fyzický vývoj.“
Nestačilo tedy, že cis boxerka prošla jedním invazivním testem, ale podle Fifkové a Matějčkové měla nejspíš projít hned několika testy a to ještě předtím, než ji kdokoliv pustil na olympiádu. Jak by to mělo fungovat v praxi, se už ani od jedné nedozvídáme.
Dalším problémem, který z medikalizace a škatulkování vyplývá, je vztah Fifkové k trans* lidem v její vlastní ordinaci. Mezi trans* lidmi je známo, a Matějčková dokonce Fifkovou s tímto faktem konfrontuje, že spousta trans* lidí přichází k sexuologům*žkám a klinickým psychiatrům*čkám s upravenou verzí svých životních příběhů, aby se dostaly*i k hormonální léčbě. Matějčková v otázce zmiňuje, že „neexistuje test, který by lékaře zpravil o transsexualitě“, načež Fifková odpovídá, že „manuály existují, ale když někdo není hloupý, ví, co se od něho očekává“. Trochu tak zpochybňuje to, jestli tedy opravdu sexuologie a psychologie umí pravdivě určit, kdo je trans* a kdo ne. Z vlastní zkušenosti a ze zkušeností dalších trans* lidí, se kterými jsem hovořila, je psychologické vyšetření chápáno spíš jako nutné zlo, které na sebeidentifikaci nemá víceméně žádný dopad.
Dalším tématem, které v ordinaci Fifkové najdeme (nebo spíš nenajdeme), je její postoj vůči nebinárním lidem. Říká totiž: „O nebinární lidi se skutečně nechci a neumím starat. Z lékařského hlediska se nejedná o exaktně definovaný stav.“ Nakolik může mít pravdu, že nebinarita není jasně definovaný stav podle českých lékařských manuálů, jiní sexuologové*žky a psychologové*žky v republice nebinárním lidem hormonální léčbu i další podporu poskytují. Není tedy úplně jasné, proč se doktorka Fifková rozhodla ve své ordinaci nebinárním lidem v tranzici bránit, když řada jejích kolegů a kolegyň tento postoj nesdílí.
Fifková se odvolává na neexistenci lékařské definice nebinárních lidí. V současném diagnostickém manuálu je „transsexualita“ vedena pod kódem F64.0, v sekci duševních chorob a poruch, a skutečně je v něm uvedena možnost pouze dvou genderů, muže a ženy. Sama Fifková je na jednu stranu ráda, že se diagnostický manuál bude měnit podle nové mezinárodní klasifikace, revize MKN-11: „Dobré také je, že se ta diagnóza vyřadí ze sekce duševních nemocí a poruch. Rozumím tomu, proč se tam mnohým trans lidem nelíbí. Správně namítají, že nejsou duševně nemocní.“ Mezinárodní klasifikace totiž přináší pojem „nesoulad rodu a pohlaví“, který má nahradit „transsexualitu“. Podle MNK-11 však také zahrnuje nebinární lidi, které Fifková odmítá. Působí to tedy tak, jako by si vybírala jen určité části mezinárodní klasifikace a jiné nechávala ležet stranou, i když by podle nových pravidel nebinárním trans* lidem pomáhat mohla.
O nás, bez nás
V úvodu knihy se Matějčková snaží pochopit pojem gender z několika různých úhlů pohledu, hlavně z toho filozofického. Když ale přijde na pohledy ostatní, píše:
„Problémem je […], že se s těmito novými pojmy zachází jako s novými dogmaty, která je potřeba přijmout bez debaty tak, jak leží, údajně v zájmu trans lidí. […] Zaprvé, kdo nepřijme dogmata, není považován za hoden diskuze a bývá označen za zlého. Užívá se k tomu označení ‚transfob‘.“
Matějčková se nejspíš sama chce vyhnout „dogmatům“ ohledně genderu, ale bohužel tím ignoruje drtivou většinu sociologických poznatků za posledních sedmdesát let (vyjma jednoho odstavce o Judith Butler). Chápání genderu bez filozofů jako Michel Foucault, Antonio Gramsci, Simone de Beauvoir a mnohých dalších je pak vlastně nesmyslné, protože je to právě tato filozofická a sociologická tradice, která slovo „gender“ definuje. Co hůř, autorka do svého teoretického úvodu žádného z těchto autorů a autorek nezahrnuje a už vůbec je nezahrnuje do rozhovoru s Fifkovou. Kniha je pak vlastně dost nezajímavá, protože vynechává obrovský kus poznání, který by obě ženy konfrontoval s komplexnějším chápáním genderu.
Když už náhodou v rozhovoru zazní zmínka o postojích trans* osob, které jsou odlišné od názorů autorky a lékařky, jsou převážně rámovány jako excesy „aktivistů“. Fifková například mluví o nutnosti kastrace trans* lidí kvůli úřední změně pohlaví takto: „Víte, já to slovo kastrace nepoužívám. Vnesly je sem aktivistické skupiny, aby to bylo pořádně dehonestující.“ Přitom tento pojem nepoužívají jen aktivisté a aktivistky, ale i Evropský soud pro lidská práva, který už v roce 2017 označil nutnost kastrace trans* lidí za účelem změny úředního pohlaví za porušení lidských práv (od léta 2025 se naštěstí změnil i český zákon, a kastrace již potřebné nejsou). To, že je nějaký názor prosazován aktivistickými skupinami, ovšem samo o sobě neznamená, že je pravdivý, nebo nepravdivý. Fifková používá nálepku „aktivistů“ spíš proto, aby smetla nehodící se názory ze stolu, než aby se zamýšlela nad tím, jestli na nich náhodou něco není.
Nakonec je ještě bohužel potřeba zmínit pojem „rapid-onset gender dysphoria“ (jev, při kterém se genderová dysforie dostaví jakoby z ničeho nic, i když se předtím zdálo, že byl člověk se svým připsaným genderem sladěný). Fifková i Matějčková tento jev pozorují a přisuzují ho, alespoň částečně, „společenské nákaze“ šířené informacemi o trans* lidech na internetu. Jak je ale možné odlišit tuto „nákazu“ od pouhé informovanosti o tom, kdo trans* lidé jsou? Sama jsem prošla tranzicí až relativně pozdě, kolem pětadvaceti let, a prvních dvacet let svého života jsem si dokonce myslela, že slovo „transsexuál“ znamená totéž co „transvestita“. Kompletní absenci vzdělání o trans* lidech, jak doma, tak ve škole, jsem si mohla vykompenzovat až na vysoké škole. Je tedy trochu zvláštní, že se pouhé informování o trans* lidech a jejich zkušenostech Fifkové i Matějčkové jeví, asi díky medikalizaci, jako nákaza, bez které by ve společnosti takových lidí bylo méně, ne jako něco, co čím dál víc lidem umožňuje uvědomit si svůj genderový nesoulad.
Závěrem bych chtěla podotknout, že celá kniha je podle mě tak trochu promrhanou příležitostí. Diskuze o trans* lidech jsou velice důležité nejen pro naše životy, ale i pro životy všech. Poznávání hranic, mocenských dopadů a komplexit genderu umožňuje všem žít lepší a pestřejší život, ať už se bavíme o nebinárních trans* lidech, butch lesbách, twincích nebo o komkoliv jiném. Nesoulad genderu, který máme v srdci, a genderu, který nám udává společnost, není jen záležitost trans* osob, ale celé společnosti. Tím, že se rozhovor vyhnul celé jedné filozofické a sociologické tradici a navíc do diskuze ani nepřizval trans* lidi, ztratil na relevantnosti natolik, že ani nevím, jestli má pro čtenářstvo cenu knížku otevírat.
Servíruj, matko! Na audienci v domě královen
Queer Slovácko sa nesúdí
Když jedu vlakem na Slovensko, sundávám náušnice
Hledáme topmodelku. Zn.: Za každou cenu
Slovensko nie je len Fico a Šimkovičová
A je to… venku! Pat a Mat jsou pár. Už 50 let
Odkrýváme: Na seznamce NaKluky.cz roky řádí predátoři. Máme svědectví obětí, mohou jich být stovky
Šít úlevu a sebevědomí: Sourozenci pomáhají trans a nebinárním lidem cítit se dobře ve svém těle
Vojtik: Detviansky sen není moje nejlepší skladba. Další album bude víc taneční a hyperpop
