Směje se nahlas a nakažlivě. Na sociálních sítích baví Martin Talaga krátkými skeči v blond paruce, v níž nápadně připomíná slovenskou ministryni kultury Martinu Šimkovičovou. Humor je jeho přirozený jazyk a stojí i za drag inscenací PiNKBUS: Slovenský a žiadny iný , za kterou loni získal divadelní cenu Thálie. V postavě Venice, kterou na jevišti ztvárňuje, kombinuje inspiraci influencerkou Norou Kabrheľovou, slovenskou politikou a tetou z Oravy s řadou popkulturních archetypů.
Jakmile však slovenský performer a divadelník začne mluvit o folkloru, maskách a masopustu, je jasné, že nejde jen o kabaret. Drag podle Talagy navazuje na mnohem starší tradice. Převleky, satira a provokace podle něj patřily k lidové kultuře dávno předtím, než se objevily na queer pódiích.
21. března má v Praze premiéru jeho mileniálský pohled na Česko: P iNKBUS: Hezky česky.
Kdy tě poprvé zaujal drag? Pamatuješ si ten moment, kdy sis prostě řekl: Jo, tohle je ono, tohle chci zkusit?
Jako u spousty lidí to bylo díky reality show RuPaul’s Drag Race – kamarád mi v Londýně pustil pátou sérii a já byl úplně unešený. Ale tehdy to byla jen zábava. Až pak jsem zjistil, že drag scéna existuje i v Praze. Když mě Hailey the Strange pozvala jako doprovodného tanečníka na drag event do pražské Kotelny, napadlo mě: Počkej, ono to tady reálně existuje. To bylo asi před šesti lety.
Takže to není tak dlouho.
Není. Já jsem do té doby žil současným tancem a divadlem. Věděl jsem, že existuje travesti, ale drag jsem jako komunitu vůbec neznal.
Jak z toho vznikla tvoje Venice?
Postupně, vlastně úplně jako sranda. S Just Karen jsme se doma malovali, poslouchali Lanu Del Rey, pili víno a lipsyncovali. Nikdy jsem si neřekl: Teď budu dělat drag profesionálně. Zlom přišel, až když jsme viděli, kolik skvělých drag queens vystupuje jen v barech. Říkali jsme si: Proč by to nemohlo být v divadelním prostředí? Proč by to nemohlo mít scénografii, dramaturgii, kontext?
Pak přišel slovenský PiNKBUS – to už se Venice zrodila jako postava. Už jsou to víc než dva roky, takže vznikla až po slovenských parlamentních volbách 2023.
Foto: Archiv Martina Talagy Pomohly ti i sociální sítě?
Hodně. Natočil jsem pár blbostí na TikTok a měly obrovský dosah. Paradoxně jsou sociální sítě dost nekompromisní učitel. Naučíš se skeče a rychlou pointu. Navíc jsem chtěl vždycky předávat nějakou „message“. Když si dnes pustím ta první videa, je to trochu cringe. Ale byl to výzkum postavy. Pak jsem Venice jenom přenesl do živého prostředí.
Umožňuje ti drag něco, co ti běžné divadlo nedávalo?
Úplně všechno, hlavně nadsázku. Naučí tě nebrat se tak vážně. Vycházím ze současného tance, který se tak tváří, takže drag byl najednou hrozně osvobozující: můžeš si dělat srandu sám ze sebe. Readings, shade – číst lidi, používat humor jako zbraň a neagresivně si lidi dobírat. Vlastně se tím vracím k úplným základům herectví, ke klaunům, k frašce a ke středověkému šaškovství. Četl jsem i studii o šamanské roli klauna v kulturách původních obyvatel Ameriky, o tom, že je katalyzátorem společnosti. A drag je přesně tohle.
Když se líčíš, převlékáš se a „bereš si na sebe“ Venice, přepne se v tobě něco?
Zrovna jsme to řešili. Můj partner Ermin mi včera řekl, že Venice je ve mně už hodně často i v běžném životě. Prolínáme se, což může být někdy dost otrava. Někdy musím Venice vypnout, ale časem to nejde, protože při dragu vlastně odhaluješ to, co máš uvnitř sebe. Vytváříš charakter, který je ti něčím blízký.
Dovolíš si díky tomu „přepnutí” do Venice říct i věci, které bys jako Martin neřekl?
Skoro všechno. Dřív jsem na veřejnosti vůbec nemluvil. Jako tanečník jsem byl zvyklý komunikovat tělem. Zkusit stand-up? Zpívat? To by mě ani nenapadlo. Drag ten strach zmírnil. Když něco říká Venice, není to tak „obnažené“, jako když to říká Martin Talaga. Dnes už bych si to dovolil i bez ní. Ale tehdy mi strašně pomohla.
Kdy jsi přišel do Česka?
Asi před třinácti lety jsem šel studovat choreografii na HAMU. Vzali mě i do Bratislavy na VŠMU, ale Praha byla úplně jasná volba. Jakmile jsem se dozvěděl, že mě přijali, bylo mi jasné, že odjedu sem.
Takže to byl čistě studijní záměr, nebo i tichý odchod ze Slovenska?
Asi podvědomě obojí. Praha mě ale fascinovala už dřív, když jsem sem jezdil s maminkou na výlety. Když přijedeš ze Slovenska, působí na tebe strašně silně: ta historie, architektura, ten pocit města. Prostě wow. Tehdy jsem vůbec nevnímal politiku, jenom sebe. Věděl jsem i to, že spousta gayů míří do větších měst kvůli větší otevřenosti.
Takže v tom hrál roli i queer faktor?
Určitě. Madonninu biografii jsem četl asi dvěstěkrát. Ten její velký sen odejít do velkého města má člověk v sobě. Když jsem přijel na přijímačky a viděl školu, hned mě chytla. Na škole v Košicích jsem navíc nebyl šťastný a chtěl jsem co nejdál odtamtud. Takže za tím byl sen, ale i potřeba zmizet.
Cítíš se dnes jako Slovák v Praze, nebo už trochu jako Čech?
PiNKBUS je sice taková slovenská komunita, ale se snažím vnímat to dobré na obou národech. Pořád jsme si dost blízcí. Jsem v Česku, ale většinou pořád mluvím slovensky. Ne že bych odmítal češtinu, ale když Slovák mluví česky, většinou to zní blbě. Požádal jsem si o trvalý pobyt a cítím se tu doma. Nejde jen o národ, ale i o prostor. Praha je pro mě specifický svět – máš tu Čechy, Slováky, cizince…
Je pro tebe Praha i queer safe space?
Dlouho se mi nestalo nic zlého. Necítím se tu vyloženě nebezpečně, ale to neznamená, že se to nemůže stát. Politika je teď navíc tak ostrá, že tomu hrozí kdekoliv.
Na Slovensku došlo v říjnu 2022 k teroristickému útoku na Tepláreň, při kterém zahynuli dva lidé. Jak to na tebe jako gay Slováka v Česku působilo?
Bylo to strašně temné. Myslím, že jsme tehdy všichni pár dní proplakali. Pamatuju si, jak jsme šli s přáteli na slovenskou ambasádu v Praze. Pamatuju si tu nenávist, která tomu předcházela, a pak reakce na samotný čin. Zanechalo to v nás hrozně temnou, traumatickou stopu, která jen tak nezmizí.
Někdy takové činy lidem otevřou oči. Když zavraždili novináře Jána Kuciaka, mobilizovalo to společnost. Ale když někdo zavraždil queer lidi, nestalo se skoro nic. Zaznívaly dokonce hlasy, že si to zasloužili. Zasáhlo nás, že jsme pořád na druhé koleji, a že se to nemusí zlepšovat. Může se to klidně ještě zhoršit.
Změnilo to něco v tom, jak se jako queer člověk chováš na Slovensku?
Určitě. Když jedu vlakem na Slovensko, sundám si náušnice. Prostě ten queer faktor trochu „ztlumím“. Večer jsem opatrnější na ulici, nenasazuju si sluchátka a víc se rozhlížím. Jsem prostě ostražitější.
Napadlo tě tehdy, že bylo vlastně dobře, že jsi ze Slovenska odešel?
Odchodu do Prahy jsem nikdy nelitoval. Už dlouho jsem věděl, že to, co dělám, by na Slovensku bylo skoro nemožné. Nedělám jenom queer umění, ale hodně pracuju i s nahotou. Do mnoha škatulek bych prostě nezapadl. Kdybych zůstal v Bratislavě, možná bych si párkrát někde zatancoval, a tím by to skončilo. Žádnou uměleckou kariéru bych neměl. To, co dělám dnes, šlo jedině v Praze.
Myslíš, že je Česko vůči podobnému vývoji imunní?
Doufám, že tu fungují silnější instituce a občanská společnost, ale vidíme, že ten trend je globální. Útoky a nenávistnou rétoriku vidíme i v zemích, které jsme považovali za baštu liberalismu. Ta atmosféra se přelévá z jednoho státu do druhého, což populistům a krajní pravici dodává odvahu.
Jak dnes vnímáš svou queer identitu? Jako nějakou vnitřní sílu, nebo jako něco, co se musí pořád dokola vysvětlovat?
Vlastně mě hrozně baví. Zní to možná trochu hloupě, ale někdy si říkám: I’m so happy I’m gay. Po coming outu máš období, kdy si dokola opakuješ, že by bylo jednodušší být někým jiným. Ale já bych v životě nic z toho, co mám teď, neměnil. Jsem za tenhle pestrobarevný život vděčný.
Mám pocit, že heteráci jsou často v ještě menší kleci než my. Mají všechna práva, ale svazují je očekávání. Když se pak podíváš na některé politiky, vidíš jen nešťastné malé kluky.
Za svou identitu jsem moc rád. Dává mi obrovskou sílu. A když přijdeš na queer akci, cítíš, jak si lidi tu nezlomnou energii navzájem předávají.
Ve vystoupeních si děláš legraci z politiky. Je tvoje politická satira útok, nebo obrana?
Obojí. Tyhle věci se někdy dají sdělit jedině s humorem. Když prohlásíš, že ministryně kultury Šimkovičová udělala tohle a tohle a je to nesmysl, lidi se s tebou budou hádat. Ale když to zkusíš formou satiry, najednou to vstřebají. Řekneš třeba: Koupila jsem traktory a jdu kosit trávu, která neexistuje. Lidi se zasmějí a přesně pochopí, o čem mluvíš.
Foto: Archiv Martina Talagy Na jevišti často pracuješ i s folklorem. Máš s ním osobní zkušenost, hraješ i na dudy. Jak je pro tebe důležitý? Kolik je v tobě Oravy?
Moc důležitý, a to nejen oravský folklor, ale vlastně všechen slovenský. Je v něm něco hrozně silného a krásného. Folklor jsme si zvykli chápat strašně úzce, jako tanec, zpěv, kroj. Jenže k folkloru patří všechno – pohádka, kterou ti vypráví babička, lidové pověry, rituály během roku, lidové divadlo.
Všechno, co si dnes lidi spojují s dragem, existovalo vlastně už dávno. Fascinuje mě, jak se pořád říká: Tohle je drag a tohle folklor. Přitom jde v jádru o totéž – masky, přehnaný make-up nebo převracení genderových rolí jsou zkrátka v lidových tradicích běžné. Na masopustu se muži převlékali úplně běžně za ženy, prasata, různé postavy, cokoli. Bylo to divoké, vulgární a plné sexuálních narážek. Nejde o žádný import ze Západu, ale o naše tradice. Je to „full drag“ v malé vesničce. A tam ti nikdo nic neřekne.
Proto mě rozčiluje, když si folklor přivlastňují nacionalisté. Je paradox, když někdo tvrdí, že kultura musí zůstat „čistá“ a nesmí se míchat. Vždyť Slovensko je historicky národnostní směsice: Rusíni, Maďaři, Židé, Poláci, Češi, Goralé… Ti všichni se tam potkávali.
Problém podle mě spočívá i v tom, jak se dnes folklor prezentuje. Velké soubory jako Lúčnica nebo Slovenský ľudový umelecký kolektív jsou krásné, ale zároveň vytvořily představu, že folklor je jenom perfektní choreografie v kroji. Přitom byl vždycky mnohem živější. Šlo o prostor, ve kterém se společnost bavila sama sebou. Právě proto mi drag připadá tak přirozený – je to jen další pokračování stejné tradice.
Dá se podle tebe dělat queer umění bez politiky?
Upřímně řečeno moc ne. Ten politický rozměr se objeví i tam, kde ho autor původně vůbec neměl v plánu. Stačí, že drag queen vystoupí na písničku Marty Kubišové, jdeš na jeviště s českým znakem nebo vystoupíš jako Karel Gott. To všechno okamžitě vyzní politicky. Nemusíš to tak ani myslet, a přece tam ten kontext je. Může za to fakt, že už samotná queer existence je ve střední Evropě stále téma. Pořád nějak bojujeme, aby nás přijímali. A když z tebe politici udělají předvolební téma, všechno, co uděláš, se nakonec čte i politicky.
V těchto dnech má premiéru tvoje nová inscenace. Po PiNKBUSu slovenském a žádném jiném je to PiNKBUS: Hezky česky . Co máme očekávat?
Dění v Česku nás samozřejmě inspirovalo. Když někde žiješ skoro patnáct let, všechno do sebe nasaješ. Nejde ale jen o reakci na aktuální politiku, je v tom i kus české identity: československé vztahy, historie, nostalgie, kontrast monarchie, českých králů, Václava Havla.
PiNKBUS Hezky česky vychází hlavně z kulturních referencí, na kterých vyrostla moje generace. Pořád máme v hlavě starší ikony – Martu Kubišovou nebo Helenu Vondráčkovou. Je nám skoro čtyřicet, takže jde tak trochu o mileniálský projekt.
Co bys dnes řekl queer klukovi z menšího slovenského města, který přemýšlí, jestli zůstat, nebo odejít?
Hlavně ať neztrácí naději a nebojí se. Strach je přesně to, na co spoléhají politici, kteří menšiny využívají jako terč a snaží se v nás vyvolat beznaděj. Nejlepší obranou je nenechat si tu naději vzít. Myslím, že mladí dnes cítí hodně beznaděje obecně, a ti queer obzvlášť. Snažil bych se ale nevěřit tomu, že jediným řešením je utéct někam jinam. Někdy možná ano, ale samo o sobě to nic nevyřeší. Spíš je důležité najít lidi, se kterými ti bude dobře. Myslím, že ještě dlouho budeme žít v době, která nebude úplně příjemná. Člověk si v ní musí najít svoje bubliny. Prostředí, ve kterém může normálně žít. Takže hlavně: neztratit naději, i když je to někdy těžké.
Hledáme topmodelku. Zn.: Za každou cenu
Slovensko nie je len Fico a Šimkovičová
A je to… venku! Pat a Mat jsou pár. Už 50 let
Odkrýváme: Na seznamce NaKluky.cz roky řádí predátoři. Máme svědectví obětí, mohou jich být stovky
Šít úlevu a sebevědomí: Sourozenci pomáhají trans a nebinárním lidem cítit se dobře ve svém těle
Vojtik: Detviansky sen není moje nejlepší skladba. Další album bude víc taneční a hyperpop
Daniela: Partnerka mě asi tají svým rodičům. Nevím, co s tím
Sledovaný, vězněný i oceňovaný. Praotec českého queer filmu
Do Česka vstupuje hit rozpouštějící ledy. Co stojí za jeho úspěchem?
