Jak probíhal její coming out? Které umělkyně ji nejvíce ovlivnily? Jaký má vztah k dragu a co jí pomáhá udržovat duševní zdraví? Proč jsou některá její videa považována za příliš explicitní? Co způsobilo, že zpanikařila ve svatební den, a co ji vedlo k rozhodnutí nemít děti? Jak vnímá současnou politiku a aktivismus? A přijede někdy do Prahy?
Dope Saint Jude, vlastním jménem Catherine Saint Jude Pretorius, je průkopnická jihoafrická elektro-hiphopová umělkyně, rapperka, zpěvačka a producentka z Kapského Města. Část své kariéry strávila v Londýně a poté se vrátila do rodného města. Její tvorba vychází z osobní zkušenosti a kriticky reflektuje genderovou a rasovou nespravedlnost, je prostoupena černým feminismem a charakteristická výrazným emancipačním rozměrem. Vystudovala politologii a věnovala se kvíření hip hopu, transformativním politikám a reprezentaci černých žen v hudbě, médiích a filmu po apartheidu.
Uměleckou kariéru zahájila jako drag king a v roce 2011 založila první zdokumentovanou drag king skupinu v Jihoafrické republice Bros B4 Ho’s . Dlouhodobě propojuje hudbu, performance a aktivismus a věnuje se budování komunit prostřednictvím vzdělávání a mentorství. Na hudební scéně na sebe upozornila EP Reimagine (2016), po kterém následovaly nahrávky Resilient (2018), Higher Self (2022), This Is Home (2024) a mixtape I Said What I Said (2026), v nichž tematizuje nerovnosti, stereotypy i sílu komunity a sebeurčení. Patří k výrazným hlasům současné africké intersekcionální hiphopové scény. Objevila se například v dokumentárním filmu Girlhood o rapperkách na ARTE TV (2021), v projektech pro Netflix či HBO. Českému publiku je známá také z podcastu Rovnice Emancipace (2021) Marie Čtveráčkové aka Mary C pro Institut úzkosti.
Catherine, právě jsi vydala nové album I Said What I Said . Četla jsem, že ho vnímáš jako určitý přechodový projekt nebo manifest. Mohla bys album trochu představit a přiblížit, jak vypadal tvůrčí proces?
Ano, pro mě to skutečně znamená určitý posun v kariéře. Zvukově jsem se mnohem víc zapojila do produkce. U některých skladeb jsem předtím nahrávala zvuky původních tradičních nástrojů v Jihoafrické republice. Pak jsem odjela nahrávat do Londýna a chtěla tyto zvuky začlenit, pokusit se vytvořit jakýsi africký hyperpop, využít tradiční nástroje a zvukově s nimi experimentovat, aby vznikl specifický sound.
Album je pro mě i momentem přechodu, co se týče obsahu. Pořád je to hudba ve světě Dope St. Jude, emancipační, sebevědomá, asertivní, ale zároveň se posouvám k určité zralosti. Přece jen už hudbu dělám deset let a svou roli v hudebním průmyslu dnes vidím jinak. Pouštím ego i představy spojené s mládím, že člověk musí být pořád na vrcholu. Jak stárnu, uvědomuju si, že kariéry se různě vyvíjejí, včetně vzestupů a pádů. Tenhle vyzrálejší přístup a perspektiva se promítá i do zvuku.
V písni „Please Feel Free “ například zpíváš „pro lidi, kteří úplně nemají na výběr, pro lidi, kteří nemají hlas“ nebo „kryju ti záda“. Zároveň rapuješ o pocitech, že do společnosti nezapadáš. Můžeš to rozvést?
Ano, myslím, že v prostorech, ve kterých se pohybuju jako queer černá žena a bezdětná lesba, se ocitám trochu mimo ten heteronormativní, očekávaný „ideál“. A někdy na to zapomínám, protože žiju v určité bublině. Obklopuju se lidmi, kteří jsou jako já. Třeba o víkendu jsem byla na svatbě heterosexuální kamarádky. Moje manželka měla proslov a zmínila, že se ten pár seznámil v gay klubu, a všichni se smáli, jako by to byla pointa vtipu – ale pointa přece není ten gay klub… [smích] víš, co tím myslím. Takže je to ten pocit, že jsi vždycky trochu „jiná“. Uvědomíš si, že jsi ta druhá. A myslím, že „Please Feel Free “ je o komunitě lidí, kteří se takhle cítí. Ve skutečnosti ale nejsme „jiní“ – je nás hodně a stojíme při sobě.
Tvoje píseň „Hold Me Homie“ se týká zvolené rodiny, přátelství a prostoru, ve kterém můžeš být opravdu sama sebou. Je poctou spolupráci s přáteli a komunitou v Kapském Městě? Tvoje videa působí velmi osobně a intimně.
Rozhodně. Myslím, že se v té skladbě může každý nějak najít. Chtěla jsem napsat love song o přátelství a komunitě, protože když přemýšlím o přátelích, někdy je vnímám jako rodinu víc než tu svou biologickou. A myslím, že zároveň někdy zápasím s tím, jak být emočně tak otevřená, jak bych chtěla, a právě to se snažím vyjádřit písní „Hold Me Homie“. Je to pocta a milostná píseň přátelství.
Foto: Rizqua Barnes
Začínala jsi jako drag king a patřila jsi k první drog king skupině v Jihoafrické republice. Jak ses k dragu dostala, jak vypadalo tvoje vystupování, co pro tebe drag znamenal tehdy a co znamená dnes?
K dragu jsem se dostala prostřednictvím queer scény v Kapském Městě – je tam velká komunita drag queens a je to krásná scéna. Dělají úžasná vystoupení a skvělou práci. Někdo tehdy napsal na nějaký blog: „Proč tu nejsou drag kings?“ A mě napadlo, že to můžu prozkoumat. Vytvořila jsem drag king personu jménem St. Jude, která byla inspirována Lil Waynem. Jsem velká fanynka hip hopu a šlo mi o subverzi toho, co se v něm děje – o převrácení misogynie naruby. Postupně jsem začala psát vlastní texty i hudbu.
K dragu mám velký respekt. Ale tehdy jsem si uvědomila, že jako médium už pro mě není to pravé, chtěla jsem psát vlastní hudbu a jít jiným směrem. Drag podle mě vyžaduje plné nasazení, pokud ho chceš dělat jako řemeslo. Jsem velká fanynka Drag Race a vidím, kolik času, energie a zdrojů drag queens věnují tomu, aby se naučily šít, tvořit kostýmy a podobně. Já jsem chtěla vytvořit postavu Dope St. Jude a dělat vlastní hudbu. Pořád jsem součástí queer scény v Kapském Městě, mám přátele mezi drag queens a teď tu existuje i drag king komunita, což mě velmi těší a zároveň k ní mám velký respekt.
Kdy sis poprvé uvědomila, že tě přitahují ženy? Jak jsi prožívala svůj coming out a co ti pomohlo to zvládnout?
Už jako malá, asi kolem pěti let, jsem cítila, že je něco jinak, ale nevěděla jsem co. Ve třinácti jsem věděla, že jsem lesba, a coming out v patnácti byl náročný. Pocházím z velmi katolické rodiny, takže moje máma zpočátku nereagovala dobře. Ale postupem času rodiče viděli, že je to něco, s čím zápasím, a jejich láska nakonec převážila, přišlo přijetí. Myslím, že mi pomohlo sebevyjádření, že jsem se mohla projevit, jak jsem chtěla. Naučila jsem se hrát na kytaru, psala jsem písně, a to mě drželo nad vodou. A také to, že jsem měla na střední škole queer kamarády. V sedmnácti jsem se odstěhovala z domu rodičů, abych šla na univerzitu, a tehdy jsem objevila queer komunitu i drag. Díky tomu jsem si jistá tím, kým jsem, a jsem na to hrdá. Jinak bych možná pořád cítila stud.
Jak vypadala tvoje cesta k feminismu? Jsou nějaké hudebnice, které zvlášť ovlivnily tvé hodnoty a postoje?
Ano, jako teenagerka jsem milovala Tracy Chapman; její hudba mi připadala neuvěřitelně autentická a dost politická. A také Alanis Morissette – dělá v podstatě pop-rock a její agrese a hněv mi přišly veskrze feministické, když jsem dospívala. Inspiraci ale můžeme čerpat i od jiných žen v téhle branži – všechny jejich příběhy jsou platné, například Janet Jackson. Stačí si vzpomenout na Super Bowl v roce 2004, kdy jí Justin Timberlake odhalil jedno ňadro, a potrestali za to ji, ne jeho.
Na svých posledních EP otevřeně tematizuješ a zobrazuješ lesbickou intimitu. Například v odvážné a explicitní skladbě „Home “ vystupuje i tvoje manželka a v písni „Alphas “ se otevřeně hlásíš k feminismu a vyjadřuješ touhu po ženách. Jaké reakce zatím tvoje tvorba vyvolala? Setkala ses s nějakou kritikou nebo nenávistnými komentáři?
Ani ne. Mám pocit, že žiju v jakési bublině. Ale měla jsem problém s videoklipem k písni „Home“. Snažila jsem se ho propagovat a řekli mi, že je příliš intimní a explicitní. Jenže když se podíváš na hiphopová videa, jsou mnohem explicitnější, natočená třeba ve striptýzových klubech. V mém videu jsou ženské tělo i ženská sexualita vyjádřené z perspektivy ženy a podle jejích pravidel, a to je některým lidem nepříjemné nebo je to zneklidňuje. Takže jo, myslím, že to také otevřelo zajímavou diskuzi.
V hudbě se často zabýváš tématy jako moc, odolnost a queer identita. Myslíš, že queer sebevyjádření je dnes vlastně formou politického odporu?
Rozhodně. U mnoha queer lidí to tak je – když se neztotožňují s heteronormativitou a patriarchátem, jde s tím ruku v ruce i neztotožnění se s kapitalismem, i když spíš jen ve filozofickém smyslu, protože do určité míry v něm musíme žít. Podle mě queer lidé odmítají struktury, které nás jako společnost brzdí, což je v podstatě politické, a to na nich obdivuju. Myslím, že i když se podíváš na politické aktivity v rámci hnutí za Palestinu, queer lidé v něm hrají výraznou roli. A obecně mám pocit, že často stojí v čele různých forem odporu.
Zviditelnění může být pro queer umělce posilující i riskantní. Jak hledáš rovnováhu mezi tvorbou a veřejným životem? Setkala ses s nějakými překážkami?
Ne, nesnažím se hledat žádnou rovnováhu. Jsem, kdo jsem. A upřímně, pokud s tím mají lidé problém, prostě je ve svém životě nemám. Takže je spousta lidí, se kterými už nemluvím. Ale upřímně řečeno, mám štěstí. Žiju v Kapském Městě, což je „gay hlavní město Afriky“, a bydlím v centru, takže se cítím velmi bezpečně. I když držím svou ženu za ruku. Ale uvědomuju si, že jsem privilegovaná i jako umělkyně v zahraničí.
Z tvých písní mám nejraději „Higher Self “ a „For You “. Působí jako silně transformační hymny na sebelásku a vytrvalost. V písni „Higher Self“ například zpíváš o tom, že se rozhoduješ nezemřít. Mohla bys říct, v jakém kontextu skladby vznikly?
Děkuju, moc si toho vážím – tyhle dvě písně jsou zvukově jiné než moje ostatní věci a zároveň pro mě hodně hluboké, až spirituální. „Higher Self“ vznikla jako způsob, jak se každý den vyrovnávat s chvílemi, kdy mi není dobře. Věřím, že ta píseň může pomoci i dalším lidem v okamžicích, kdy cítí, že není snadné vstát z postele. A „For You“ je zase o mé mámě a babičce, o jejich síle a oběti. Žiju život, který je možný i díky nim, a pro mě je to způsob, jak je uctít a zároveň žít naplno jako akt vzdoru i vděčnosti.
Se svou manželkou také moderuješ podcast Two Girls Strong a máte společný instagramový účet , kde mluvíte o genderových stereotypech, stárnutí, o tom, zda má manželství smysl, nebo o svém rozhodnutí nemít děti. Můžeš se u těch posledních dvou témat zastavit podrobněji?
Určitě se to vyvíjelo. Když jsem byla mladší, prostě jsem předpokládala, že jako žena musím mít děti. A čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi docházelo, že nemusím být matkou, abych definovala svou ženskost. Vím, že jsem pečující, a vím, že jsem žena i bez dětí. Mluvila jsem o tom s jinými queer ženami, ať už mají děti, nebo ne, a také s tchýní. Spousta z nich mi řekla, že děti se přeceňují. [smích]
Nemyslím tím, že to tak nutně musí být. Ale není to pro každého. Je to věc vědomého rozhodnutí a zároveň velký závazek. A není potřeba odsuzovat ty, kteří se rozhodnou jinak. Své přátele s dětmi podporuju a slavíme společně třeba narozeniny. Ale nemusíme přece dodržovat všechna pravidla patriarchátu, můžeme se rozhodovat samy za sebe.
A co si myslíš o manželství? V podcastu jsi zmínila, že jsi během svatebního dne trochu zpanikařila. Mohla bys to rozvést?
Myslím, že s manželstvím je to jako s dětmi. Pro mě osobně není až tak důležité. V té době jsme se ženou žily v Londýně a byla zrovna pandemie, což nás děsilo. Chtěly jsme mít tedy vztah stvrzený zákonem, kdyby se něco stalo. Nelituju toho. Jsem ráda, že jsem sezdaná, ale nemyslím si, že nás to nutně definuje jako pár.
Vždycky říkám, že manželství je ta nejteplejší a zároveň nejvíc hetero věc, jakou jsem kdy udělala, protože jsem si vzala ženu a instituce manželství je heteronormativní. Ale zase jde o tu volbu, o rozhodnutí. Ve svatební den jsem zpanikařila, protože v hlavě jsem si říkala: „Manželství není velká věda. Je to heteronormativní, bla bla bla.“ A v den, kdy jsme musely podepsat papíry, jich na nás čekala velká hromada. Uvědomila jsem si, že podepisuju smlouvu, která mě ve všem právně zavazuje. A to jsem si předem nepromyslela. Proto jsem hyperventilovala, byla vyděšená a říkala si: „Co to dělám…?!“ [smích] Ale jsem velmi šťastná, že jsem to udělala. Je to jen vtipná historka.
Na co jsi ve své hudební kariéře nejvíc hrdá? Co považuješ za své hlavní úspěchy?
Wow. Pro mě je to možnost spojit se s lidmi prostřednictvím hudby. Během kariéry jsem dostala opravdu spoustu upřímných vzkazů s tím, že moje hudba někomu pomohla překonat těžké období nebo že mu dodala sebevědomí. A když vidím, že lidé poslouchají moji hudbu, znamená to pro mě hodně.
Díky hudbě jsem si našla i spoustu přátel. Vždy potkávám ty nejúžasnější lidi! Po koncertě mi třeba říkají: „Pojď s námi na drink.“ Tak potkáš zajímavé osobnosti z akademické sféry, spisovatele a spisovatelky, queer umělce a umělkyně, kteří dělají skvělé věci. Jako bys vysílala vibrace do světa a všichni, kteří jsou na tvé frekvenci, reagují: ding, ding, ding, ding. [smích]
Foto: Rizqua Barnes
Tvoje hudba dává prostor hlasům a zkušenostem, které jsou často přehlížené. Četla jsem, že jsi studovala politologii. Vzhledem k tomu, jak v současné době po celém světě narůstá nenávist, rasismus, homofobie a krajně pravicové tendence, co si o tom myslíš? Co je podle tebe právě teď nejdůležitější a kde vidíš naději?
Myslím, že nárůst fašismu po celém světě je velmi skličující, děsivý a smutný a je to něco, čeho si všichni musíme být vědomi a proti čemu musíme vědomě bojovat. Mám pocit, že jsme jako společnost udělali velký pokrok a teď se to kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Naději mi dává to, že co stoupá, musí pak klesnout. Takže si nemyslím, že to tak bude navždy, je to jen moment zoufalství.
Nadějné je i to, jak se lidé mobilizují, třeba na podporu Palestiny nebo podporu trans lidí. Myslím, že většina lidí je vždy laskavá a dobrá. Opravdu tomu věřím. A že většina lidí to vlastně nechce. Myslím, že oběťmi krajně pravicové politiky se často stávají právě její voliči. A podle mě za to můžou miliardáři. Lidé si neuvědomují, že jsou to právě miliardáři, kteří je vykořisťují, a místo nich za všechno viní imigranty, queer a trans lidi. Snad si uvědomují, že tohle není cesta vpřed.
Můžeš nám prozradit, na čem právě pracuješ a jaké máš plány do budoucna?
Momentálně pracuju na novém projektu, na novém zvuku. Uvažuju, že nejdřív vydám pár singlů, abych ho otestovala. Také se chystám na turné. V červenci budu v Evropě na několika festivalech ve Francii a ve Švýcarsku a v listopadu a prosinci v několika klubech. Kromě toho pracuju také na dalších uměleckých projektech. V Kapském Městě máme projekt The Carpet Room, takové živé hudební sessions, na které zveme hudebníky a hudebnice, kteří a které zahrají akustickou verzi svých skladeb. Ty pak natočíme, nahrajeme, namixujeme a zmasterujeme, a výsledek je opravdu krásný. Jsem opravdu nadšená, že dělám projekt, který už není jen o mně, ale že i něco vracím. Takže jo, pořád na něčem pracuju a snažím se vymýšlet nové věci.
A poslední otázka. Myslíš, že někdy přijedeš do Prahy? A máš nějaký vzkaz pro queer lidi v České republice?
Opravdu v to doufám. Snad se mi v nejbližší době podaří domluvit nějaké vystoupení na festivalech, třeba už příští rok. A vzkaz – posílám vám všem lásku a děkuju za poslech. Viděla jsem to na svém účtu na Spotify [smích] a moc si toho vážím. A až přijedu do města, snad budeme moct pofelit.
Skoncovat s Édouardem Louisem. Pít si krev a vysávat své příběhy
„Pinďouři & pipinky“
„Největší svoboda? Pošetilost, hravost a ochota chovat se trochu absurdně,“ říká Alok
Alex: Máma mi řekla, že na tohle už je asi moc stará. Jak se vyoutovat rodičům jako nebinární člověk?
„Buď to přetavíš, nebo se v tom utopíš.“
O trans lidech bez trans lidí
Servíruj, matko! Na audienci v domě královen
Queer Slovácko sa nesúdí
Když jedu vlakem na Slovensko, sundávám náušnice
