Nikdy by mě nenapadlo, že budu vedle vás tak blízko a nebudu mít strach. Je to zvláštní pocit, vidět zlatým písmem na urně jméno, které ve mně vzbuzovalo strach a zároveň obdiv. Musím se podívat znovu, abych se přesvědčila, že se nemýlím: Bohumil Kulínský. Čtu to správně.
Slavný sbormistr dětského pěveckého sboru Bambini di Praga, jehož součástí jsem byla. Charismatický dirigent a oblíbenec kulturní scény. V roce 2004 ho ale policie zadržela a obvinila ze zneužívání nezletilých dívek, jeho svěřenkyň.
Tak to vidíte, pane profesore. Přežila jsem vás. A přitom jsem s vámi tolikrát umírala strachy. Třeba tehdy na soustředění, když jste přišel pozdě v noci k nám na pokoj s pivem v ruce a řekl: „Tak co, holky? Už spíte?“ Choulily jsme se s Denisou pod jednou peřinou. Chtěly jsme spát čtyři pohromadě, ale zbyly jen dva třílůžáky. Holky mě poslaly, ať vás jdu přesvědčit. Sešla jsem dolů do jídelny.
„Pane profesore, mohly bychom spát všechny čtyři spolu? Nám to nevadí. Prosím!“ Dodala jsem si odvahy a zvedla oči. Usmál jste se, díval se dlouho přímo na mě. „Tak jo,“ řekl jste skoro otcovsky. Měly jsme radost, ale zároveň strach. Chvilku jste totiž stál na balkoně a potom odešel k nám do koupelny. „Asi kontroluje karmu,“ říkaly jsme si.
Říkalo se, že… „Holky, máte už ten seznam, kdo kde bydlí? Máme mu ho odnést na pokoj.“ Boucháme. Chtěl jste ho přinést po obědě před odpolední zkouškou. Musíme vám ho dát, jinak bude určitě zase průšvih. Zase boucháme a čekáme. . Najednou se otevřou dveře. Stojí v nich on a za ním v křesle sedí…
Jdeme na pokoj a nemluvíme o tom. Uvědomuji si spoustu věcí, které se tu dějí. Ale co když je to jen nějaká náhoda? Karmu je třeba kontrolovat, taholka je vedoucí hlasu a možná se znají přes její rodiče… nevím.
Nikdy jsem třeba nešla do sauny, i když jste mě tam zval. Proč? Protože holky říkaly… a říkaly to často. Já se stydím. Nikam nejdu. Nenechám se od vás stříkat vodou z hadice. Jak to můžete dělat? Asi musíte. Jste dospělý, co kdyby se v té sauně někomu udělalo špatně? A pokud by se tam něco dělo… Starší holky by to přece zarazily.
Sbor nebo nic Působit v prestižním sboru je tvrdá řehole. Během roku máme zkoušky třikrát týdně do osmi večer a v sobotu bývá natáčení pro televizi nebo rozhlas. Já, třináctiletá, umím zpívat v latině, italštině, němčině… Hudba mě baví víc než cokoliv jiného. Třeba budu jednou zpívat jako ta, která před nedávnem přestala chodit. Kde vlastně je? Asi má moc práce ve škole… Ale je to divné. Vždyť zpívá tak nádherně – proč by odsud jen tak odešla? Že by kvůli rodičům? Tak řekněte, pane profesore! Nebo vám to mluvení už zase nejde po tom, co vám pan Z. dal přímo na chodbě pár facek?
Kromě sboru nic neexistuje – musíš si umět vybrat. „Pavlínko, tohle budeš zpívat sólo,“ slyším říkat profesorku Kulínskou. Za 14 dní ale odjíždím na školu v přírodě. „Tak dobře, Pavlínko,“ pouští mě neochotně profesorka Kulínská. Dostávám s sebou kazetu se starší nahrávkou, abych si to mohla nacvičit. Nechápu – vždyť to prece umím. Když se vracím, sólo zpívá jiná holka. Na nic se neptám, je to jasné. Není lepší – já jsem ale dala přednost škole v přírodě před zkouškami.
Jsem opravdu unavená. Koncert se blíží – natáčíme v rozhlase, už asi pátou hodinu. Zajímalo vás, pane profesore, kdo ještě nemá lístky na koncert. Popravdě jsem se přihlásila, protože co kdyby lhát bylo horší? Reakce se dala čekat: „Tak si představte, že tadyhle Pavlínka si ještě nekoupila lístky na koncert. Milá Pavlínko, tohle si dělej v nějakém fotbalovém klubu, ne v elitním sboru…“
Věděla jsem, že před vámi nesmím brečet. Vydržela jsem to až k šatnám, kde se ke mně seběhly ostatní. Bylo to drsné i na ně. „Tak mu to řekni! Řekni mu, že máš nemocnou mámu a táta je bez práce! Běž za ním!“ Věděla jsem, že do sboru nemusím dál chodit – chtěla jsem ale vystupovat na koncertě.
Celou dobu jste mě pak nezkoušel a dal mi pokoj – holky vám o mé situaci pověděly, vím to. Po Novém roce jsem už ale šla odevzdat své sborové šaty. Bála jsem se tak, že mě musela doprovázet kamarádka. Myslela jsem si, že už vás neuvidím, ale jako na potvoru jste musel zrovna přijít do spodní kanceláře.
Řekni, kde ty dívky jsou „Co tu děláš, Pavlínko?“ zeptal jste se. „Jdu odevzdat šaty.“ „Aha.“ Ostatní vyřídila Margita. Nějakou dobu potom volala paní Kulínská a přemlouvala mou matku, abych se vrátila, že jsem dobrá a můžu to dotáhnout vysoko. Dodatečně mě pak ještě pozdravovala přes jednu bývalou sboristku. To od ní jsem se pak dozvěděla, kam a proč zmizely holky, jejichž zpěv jsem obdivovala. Jednu jsme dokonce navštívily. V pokoji měla zatemněno a její rodiče byli smutní, stejně tak ona.
Vy jste byl na návštěvě u pana prezidenta Havla. Kdo by si tehdy troufnul cokoli říct? Byl jste uznávaná osobnost mezi uznávanými osobnostmi. Já malá holka, matka prodavačka a otec řidič. Mně se naštěstí nic nestalo. Jen jsem přišla na pár let o tu krásnou hudbu a schopnost postavit se za sebe. Jiné na tom byly mnohem, mnohem hůř.
Teď stojím u vašeho hrobu a zpívám si Laudate pueri Dominum.
Proboha!
Život cestovatele|
SportDeník|
Trendy svět|
Žena-in.cz|
FAJNTIP.cz|
SportWin|
Magazín - Aktuálně.cz|