Lidé v Kyjevě spí s vědomím, že ráno nemusí přijít

Sdílet

Tři roky po začátku invaze se Kyjev naučil žít s každonoční loterií, kam dopadnou ruské rakety či drony. V ulicích se střídá ticho, prach a improvizovaná pietní místa. V jeden…

Zdroj:

Tři roky po začátku invaze se Kyjev naučil žít s každonoční loterií, kam dopadnou ruské rakety či drony. V ulicích se střídá ticho, prach a improvizovaná pietní místa. V jeden večer jsem spatřila bolest, která se usadila v každodennosti, i odhodlání, jehož hlas nebylo možné umlčet.

Málokteré město si od druhé světové války prošlo tím, čím Kyjev – od raketových útoků přes boje na předměstích až po vyhlídku na obklíčení. Ukrajinská metropole se ale nikdy nevzdala a nepřestala žít. Bohužel i dnes, více než tři roky od začátku brutální invaze, si místní nemohou být jistí, jestli přežijí noc. A právě do této atmosféry jsem měla možnost se plně ponořit.

Místo dětského smíchu jen prach a ticho

Zástup aut na křižovatce se už nějak dlouho nehýbe. Zvedám pohled a vidím, že z boční ulice vyjíždí stroje – bagry, tatry i jeřáb. Tohle musí být ono, pomyslím si. Hledáme místo, kde v Kyjevě v noci na 31. 7. opět brutálně útočilo Rusko – devítipatrový dům v obytné čtvrti zasáhla raketa, která se zasekla přímo mezi páté a šesté podlaží. Dům se složil jako domeček z karet a doslova slisoval 28 lidí, včetně 5 dětí. Nejmladšímu chlapečkovi byly 2 roky. Vidět odjíždět tolik techniky je smutným signálem – záchranné práce už skončily.

Když se nám podaří odbočit, odstavujeme auto na kraji silnice a otevíráme dveře. Všudypřítomný prach se dere do očí a my jsme si jistí, že jsme na správném místě. Vyrážíme směrem k domům, kolem kterých postávají hloučky lidí. Prostředí působí až podezřele normálně – jen popraskaná skla aut a vybitá okna naznačují, že tudy prošla tlaková vlna. Tato část Kyjeva, čtvrť Svjatošynskyj, mi připomíná nábřeží v Havířově.

Přicházíme blíž a vidíme, že ke zničenému domu se nedostaneme – hlídá ho policie a je obehnán páskou. Obcházíme sousední dům a naskýtá se žalostný pohled: truchlící lidé přinášejí květiny a hračky na pietní místo pro zavražděného dvouletého chlapečka. Zároveň odsud vidíme přímo do vybombardovaného domu. V blátě před ním klečí pozůstalí a odmítají odejít. Nikdy jsem nezažila tolik bolesti na jednom místě.

Tváří v tvář bolesti, která se stala rutinou

Atmosféra smutku se tu mísí s bezmocí. Tiše pozoruji místní starousedlíky, kteří sedí v altánku naproti zničenému domu a mlčky něco komentují. Vidím asi tříletého chlapečka, který si hraje na pískovišti – včera mu zemřeli kamarádi. Jedna žena zametá chodník od střepů, druhá si zalepuje okno. Vše bez jakékoliv emoce – jako by z nich tři roky trvající brutalita vysála poslední pocity.

Co nám Ukrajinci dávají, i když o tom nemluvíme?

Pravda je jednodušší a přirozenější: lidé si zvyknou na všechno. V Kyjevě se adaptovali na roky trvající smutek a nejistotu. Každou noc jdou spát s tím, že se ráno nemusí probudit. Potichu snášejí svůj osud, který se proměnil v loterii – kdoví, kam spadnou rakety ruského agresora příští noc. Nebo – nebude zítra namířen dron přímo na mé okno?

Únava není volba

Tak ráda bych jim všem pomohla – sdílet hranice s Ruskem je neuvěřitelně krutý úděl. Atmosféru toho večera už z hlavy nikdy nedostanu – ale právě proto tady jsem. Potřebuji tohle zažít a znovu si uvědomovat, že my nemáme právo být unavení. Musíme se dál snažit ukazovat lidem realitu této nevyprovokované agrese, dokumentovat, psát a vyvracet dezinformace šířené proruskými politiky.

Realita dnešního Kyjeva mi připomíná, jak moc potřebujeme bojovat proti nenápadnému ruskému vlivu, který se snaží rozklížit naši společnost – a připravit si půdu na to, co se už dnes děje na Ukrajině. Každý útok v Kyjevě mi připomíná, že pro Kreml Ukrajina není státem, ale cílem k likvidaci – a že tato strategie se odehrává bez ohledu na civilní oběti.

Já mám štěstí – v Kyjevě trávím jen jednu noc a sirény nezní. Zpátky do Ivano-Frankivska odjíždím s pocitem viny, že můžu zmizet a z relativního pohodlí západní Ukrajiny zpracovávat emoce z Kyjeva. Vím ale jedno – stateční Ukrajinci, kteří jsou zasypáváni drony a raketami, potřebují další statečné lidi, kteří o této hrůze budou mluvit.

Neodvracejme proto svůj pohled. A nejste-li schopni mít soucit, buďte pragmatičtí – pokud Ukrajina padne, nečeká nás v budoucnu ze strany Ruska nic dobrého. Mysleme na to, až budeme hledat výmluvu, proč už není potřeba Ukrajinu podporovat.