Tereza a její partner poslali jedenáctiletého Dominika na dvoutýdenní tábor. Po necelém týdnu však dostala Tereza zprávu, že několik dětí zde dostalo pravděpodobně střevní chřipku a musely odjet domů. Rozhodla se, že v takových podmínkách svého syna nenechá a partnera pro něj neprodleně poslala. „Od kamarádky jsem se dozvěděla, že několik dětí mělo na táboře střevní a žaludeční potíže a jedno prý dokonce muselo odjet do nemocnice. Nevěděla jsem, z čeho by to mohly mít, podle jednoho vedoucího, s nímž jsem mluvila, se jim prý udělalo nevolno ze sluníčka. Mně to ale přišlo podezřelé. Poprosila jsem proto partnera, který byl doma na home office, aby pro syna nejlépe okamžitě dojel. Čekala jsem, že než přijdu z práce, budou už oba dva doma.“
Když ale Tereza přišla domů, nikdo tam na ni nečekal. Zavolala proto svému partnerovi, aby se ho zeptala, kde jsou.
„Říkal, že už je na cestě, ale že Dominika prý neveze. V první chvíli jsem se vyděsila, že se mu něco stalo, že je třeba v nemocnici. Přítel mě sice uklidnil, že je syn v pořádku, ale že se prý sám rozhodl na táboře zůstat. Prý se mu tam moc líbí a odmítl nastoupit do auta. Byla jsem z toho vzteky bez sebe. Já jsem ho tam přece neposílala proto, aby se ho zeptal, jestli chce jet domů, nebo ne. Já jsem ho tam poslala proto, aby ho prostě a jednoduše přivezl.“
Terezin partner prý mluvil s vedoucím, který ho ubezpečil, že se žádná střevní chřipka po táboře nešíří. Prý měly děti „jen“ úpal.
„To ale nebylo zdaleka to nejhorší. Přítel s sebou totiž přivezl jiného kluka – sousedovic Kryštofa. Kryštof nás zná od malička a když si partnera všimnul, běžel ho poprosit, jestli by ho neodvezl domů. Když mu partner oznámil, že to nejde, rozbrečel se. Společně pak volali Kryštofovým rodičům, kteří nakonec s jeho přivezením souhlasili. Rádi ale samozřejmě nejsou, protože jsou teď oba hodně pracovně vytížení. Jen prostě nechtěli dělat ještě větší scény. Kdo nakonec udělal scénu jsem byla já. Tohle totiž není poprvé, kdy partner nesplnil něco, co jsem po něm chtěla. Dominik není jeho syn, a tak by snad měl postupovat podle toho, co chci já jakožto matka. Já samozřejmě nejsem proti tomu, aby se podílel na jeho výchově, konec konců s námi žije, ale takhle měnit moje rozhodnutí přece nesmí. Potřebovala bych vědět, jak s ním o tom mluvit a jak nejlíp zařídit, aby se takové situace už neopakovaly."
K příběhu se vyjádřil psycholog a psychoterapeut Mgr. Pavel Pařízek z portálu Terapie.cz
Terezina frustrace je do značné míry pochopitelná. Jako matka cítí primární odpovědnost za bezpečí svého syna a očekává, že její rozhodnutí budou respektována, zejména když jde o zdravotní riziko. Její partner však postupoval podle vlastního uvážení a dal přednost přání dítěte před pokyny matky. Tato situace ukazuje na základní rozpor v chápání toho, kdo má v rodině konečné slovo ohledně dítěte.
Z psychologického hlediska je důležité upozornit na to, že oba dospělí jednali z dobrých úmyslů. Tereza se snažila ochránit své dítě před možným zdravotním rizikem, zatímco partner pravděpodobně respektoval autonomii jedenáctiletého chlapce a zároveň projevil empatii vůči jinému dítěti v nouzi. Problém není v tom, že by někdo byl zlý nebo nezodpovědný, ale v tom, že neexistuje jasná dohoda o tom, jak se v podobných situacích postupuje.
Patchworkové rodiny často čelí problémům ohledně autority a zodpovědnosti. Biologický rodič může cítit, že má přirozené právo na konečné rozhodnutí, zatímco partner žijící s rodinou může mít pocit, že jeho názory a zkušenosti by měly být také brány v úvahu. Obě pozice mají svou logiku a oprávněnost.
Řešení této situace vyžaduje především otevřenou komunikaci a vytvoření jasných dohod. Tereza a její partner by si měli sednout a klidně probrat své role a očekávání. Není nutné, aby se partner vzdal všech názorů na výchovu dítěte, ale je důležité, aby oba rozuměli tomu, kdy má konečné slovo matka a kdy mohou rozhodovat společně. Především v situacích týkajících se bezpečnosti a zdraví dítěte by měla být respektována přání biologického rodiče.
Současně je třeba uznat, že jedenáctiletý chlapec už má své vlastní názory a přání, které nelze zcela ignorovat. Ideálním přístupem by bylo najít způsob, jak zahrnout dítě do rozhodování tam, kde to situace dovoluje, ale zároveň jasně stanovit, že v určitých případech rozhodují dospělí bez ohledu na dětské preference.
Pro budoucnost by bylo prospěšné vypracovat společné strategie pro různé situace. Například si předem domluvit, jak postupovat v případě nemoci na táboře, jak řešit nečekané situace s cizími dětmi, nebo jak komunikovat při rozhodnutích týkajících se bezpečnosti. Takové dohody pomohou předejít podobným konfliktům a vytvoří pocit bezpečí a předvídatelnosti pro všechny zúčastněné.
Pavel Pařízek je psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který usnadňuje lidem najít toho správného psychoterapeuta. Nejčastěji se svými klienty řeší problémy ve vztazích či rodině, pocity vyhoření, úzkosti nebo deprese. Zaměřuje se také na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti či zvládání těžkých životních situací. O portálu Terapie.cz Pokud vás něco trápí, nevíte si rady nebo si jen chcete utřídit myšlenky, řekněte si o pomoc. Na Terapie.cz najdete ověřené odborníky, kteří vám porozumí. Zvolte si osobní či online sezení klidně hned zítra a začněte pečovat o své duševní zdraví. Toho správného terapeuta si vyberte na www.terapie.cz. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články