Jenže i tahle romantika má své trhliny, a já si je naplno uvědomila minulou sobotu. Bylo krásné dopoledne, na trhu plno lidí a slunce svítilo tak, že jsem litovala, že jsem si nevzala klobouk. Procházela jsem mezi stánky, dívala se, co nového mají, a u jednoho mě zaujaly sýry. Krásně naaranžované, různých tvarů, barev, s bylinkami i bez. Prodavačka se usmívala, nabízela ochutnávku. Ochutnala jsem – výborné. Tak jsem se, úplně přirozeně, zeptala: „A co všechno v tom je?“
Žádná záludnost, jen čistý zájem. Mám malé dítě, navíc sama nesnáším některé konzervanty, takže když kupuju něco nebaleného, ptám se. Jenže tady to zřejmě narazilo. Paní za pultem se pousmála, ale tím způsobem, jako když se někdo ptá na něco hloupého. „To je domácí, paní, poctivý sýr. Žádný éčka tam nejsou,“ mávla rukou a začala se otáčet k dalším zákazníkům. Jenže já chtěla odpověď. „Dobře, ale co přesně? Mléko, sůl, bakterie… nějaké bylinky?
Máte to někde napsané?“ A tehdy se zasmál i muž vedle, co stál u vedlejšího stánku. „Paní to bere vážně,“ utrousil posměšně a druhý na to: „To jsou dneska lidi, co byste nechtěla ještě – laboratoř?“
Nečekala jsem, že se mi vysmějí
Nejsem konfliktní typ. Nevyhledávám hádky, nehádám se s prodavači, ale v tu chvíli mě to prostě naštvalo. Ne ten smích. Ale ta arogance, to mávnutí rukou, ta neochota říct pravdu nebo přiznat, že možná ani sami nevědí, co v tom je. A tak jsem řekla jen jednu větu. Klidně, bez zvednutí hlasu: „To je v pořádku, já jsem z oboru. Dělám potravinovou inspektorku.“ Najednou bylo ticho. Ne trapné, ale zaskočené. Smích utichl, prodavačka zbledla, muž u sousedního stánku se otočil jinam.
A najednou to šlo. „No, je tam kravské mléko, pak sůl, jogurtová kultura, trocha tymiánu…“ začala koktat prodavačka a sáhla pod stůl pro nějaký papír. „My to máme, víte, takhle ručně, doma psané, ale...“ Bylo mi jí skoro líto. Jenže právě tohle je ten problém. Lidé si zvyknou na to, že stačí usmívat se, říkat „je to domácí“, a zákazník se spokojí s tím, co slyší. Neptá se. A když už někdo chce vědět víc, je považovaný za otravného.
Já v tu chvíli nebyla v práci. Nejsem typ, co by si někam chodil hrát na autoritu. Ale byla jsem tam jako máma, která chce koupit kvalitní sýr pro své dítě. A jako zákazník mám právo vědět, co kupuju. Tím spíš, když to není balené, bez etikety, bez data výroby, bez složení. Před pár lety jsem se při jedné kontrole dozvěděla, že jistá prodavačka na trhu prodává „domácí“ uzeniny, které si nechává dovážet z velkoskladu. Přesně takhle to začíná – úsměvy, ujištění, že je to poctivé, a když se nikdo neptá, prodává se klidně i podvod.
Ukázala jsem, kdo vlastně jsem
Když jsem ten den z trhu odcházela, neměla jsem z toho radost. Chtěla jsem si nakoupit, pobavit se, projít si stánky, ale místo toho jsem měla pocit, že jsem zase viděla něco, co není v pořádku. A že si za to částečně můžeme sami – protože nepokládáme otázky. Protože nám stačí, když to hezky vypadá. A když někdo začne šťourat, radši se mu zasmějeme. Jenže co kdybych tu větu neřekla? Co kdybych opravdu byla jen máma na nákupu? Dostala bych vůbec pravdivou odpověď?
Nemám nic proti trhům. Chodím na ně dál, kupuju si tam zeleninu, pečivo, jednou za čas i maso. Ale víc než dřív se ptám. A sleduju, jak kdo reaguje. Někdo je mile překvapený, že se zajímám. Jiný je podrážděný. A párkrát už jsem odešla bez nákupu, protože mi odpovědi přišly vyhýbavé. Ne proto, že bych chtěla prudit, ale protože věřím, že když už mám za něco zaplatit, chci vědět, co to je. A hlavně – že mám na tu otázku právo.
Zdroje: příběh čtenářky webu VimeVic.cz