Letní měsíce přinášejí tradičně příval novinek nejen na silnicích, ale i v zákulisí automobilového světa. Zatímco většina řidičů ladí navigace a vymýšlí trasu na dovolenou, v Bruselu a v centrále evropských automobilek se dopsala další kapitola regulace, která formuje podobu evropských aut pro následující roky. Od 1. července totiž vstoupila v platnost nová emisní norma označovaná jako Euro 7.
Málokdo z běžných řidičů si této skutečnosti všiml a téměř nikdo nejspíš přesně neví, co vlastně Euro 7 znamená, proč byla zavedená a jak navazuje na historii emisních předpisů v Evropě. Co jsou euro normy vlastně zač?
Evropské emisní normy: Co znamenají a proč jsou důležité Emisní normy pro automobily nejsou v Evropě žádnou novinkou – historie jejich vzniku sahá až do začátku sedmdesátých let, kdy vyhláška EHK 15 stanovila první limity pro znečištění z výfukových plynů. Tyto požadavky nebyly nijak přísné, běžné západoevropské modely, ale i československé škodovky je splňovaly bez větších obtíží. V praxi měl vůz emisní limit kolem 30 gramů výfukových plynů na ujetý kilometr a zhruba 2 gramy na kilometr připadaly na uhlovodíky.
S postupem času se začaly normy zpřísňovat nejen co do množství vypouštěných škodlivin, ale i do jejich spektra. Do hry se přidaly oxidy dusíku a od osmdesátých let se limity začaly stále více dotýkat i povoleného objemu pevných částic – to se týkalo zejména dieselových motorů. Nová EHK 83 v této době už tvořila základ pro to, co známe jako Euro normy.
Čtěte také : Při jaké rychlosti můžete předjíždět zprava? Experti konečně promluvili
Emisní skandál rozpoutal debatu o reálném významu testovacích metod a vedl k tomu, že v současnosti se testy emisí odehrávají za realističtějších podmínek, přímo v běžném silničním provozu. Zdroj: Shutterstock Nejvýraznější zlom přišel v roce 1992, kdy vstoupila v platnost první emisní norma Euro 1. Tato pravidla byla mnohem přísnější než cokoli předtím, a přinutila výrobce k zásadním technickým změnám. Auta nově musela povinně používat katalyzátor a definitivně skončila éra olovnatého benzinu. U benzinových vozů bylo limitováno vypouštění oxidu uhelnatého na maximálně 2,72 g/km, u uhlovodíků a oxidů dusíku v součtu 0,97 g/km. Diesely byly sledovány nejen kvůli oxidům dusíku, ale i kvůli pevným částicím (max. 140 mg/km).
Další Euro normy už přicházely v pravidelných intervalech: Euro 2 (1996), Euro 3 (2000), Euro 4 (2005), Euro 5 (2009) a Euro 6 (2014) . Každá znamenala další snížení povolených hodnot pro škodliviny, někdy pro všechny motory, někdy odděleně pro benzin a naftu. Například Euro 2 snížila limit oxidů uhelnatého u benzinových vozů na 2,2 g/km, u dieselů na 1 g/km, a u pevných částic na 80 mg/km.
Významnou změnu přineslo zavedení normy Euro 3 , která poprvé odděleně regulovala uhlovodíky a oxidy dusíku u benzinových motorů, zatímco u dieselu snižovala povolené hodnoty CO na 0,66 g/km a prachové částice na 50 mg/km. Euro 4 potom stanovila limit CO u benzinu na 1 g/km a NOx na 80 mg/km. Stále přísnější limity nutily výrobce zavádět nové technologie, jako byly filtry pevných částic, komplexnější katalyzátory nebo selektivní katalytickou redukci (AdBlue).
VIDEO
Čtěte také : Řidiči podle zvěrokruhu. Tato 2 znamení rozhodně na silnici potkat nechceme. Snad mezi ně nepatříte
S normou Euro 5 se objevil požadavek samostatného měření nemetanových uhlovodíků a výrazně se zpřísnilo i sledování počtu částic, nejen jejich hmotnosti. Limit například stanovil, že na kilometr smí z výfuku odejít maximálně 600 milionů pevných částic.
Euro 6 nechvalně proslavil skandál „dieselgate“ Euro 6, zavedené v roce 2014, posunulo hranice opravdu na minimum – benzinová a dieselová auta musela snížit oxidy dusíku až na 80 mg/km, částicové emise jsou u obou typů motorů povoleny na 4,5 mg/km.
V době, kdy se zavádělo Euro 6, objevil se také skandál související s pravidly pro emise z automobilové dopravy známý jako dieselgate. Ten ovšem nezačal v Evropě, nýbrž ve Spojených státech. V září 2015 oznámila americká Agentura pro ochranu životního prostředí, že se ukázalo, že některé dieselové motory v autech koncernu Volkswagen mají skrytý software, který je určen pro oficiální testování emisí. Díky němu motory vykazovaly při testech méně oxidů dusíku, než jaké měly v běžném provozu.
Volkswagen podvody přiznal, přičemž vyšlo najevo, že motory s týmž softwarem používal také v Evropě. Jednalo se o motory řady EA189, což byly dieselové turbomotory TDI montované do Volkswagenů, Porsche, Audi, Seatů i škodovek. Automobilka tehdy hledala způsob, jak se vyhnout používání močoviny (dnes AdBlue) k redukci škodlivých látek. Vyvinula jinou technologii, u níž se však ukázalo, že aby dobře fungovala, zásadně zvyšuje spotřebu paliva. To ale u výrobce „lidových vozů“ nebylo to pravé. „Vhodným“ řešením tedy byl program, který umožnil při zkouškách snížit emise za cenu zvýšení spotřeby, a naopak v provozu byla spotřeba nižší, ale emise vyšší.
Emisní skandál rozpoutal debatu o reálném významu testovacích metod a vedl k tomu, že v současnosti se testy emisí odehrávají za realističtějších podmínek, přímo v běžném silničním provozu.
Co přináší Euro 7 Samotné hodnoty nejsou pro běžné řidiče příliš podstatné – ale jejich zavádění má zásadní vliv na to, kolik škodlivin auta skutečně vypouští a jaké technologie musejí automobilky použít. S postupem doby zpřísněné limity donutily výrobce inovovat rychleji: zavedly se katalyzátory, filtry pevných částic, složité emisní řídicí jednotky, AdBlue a nyní se ke slovu dostávají hybridy a elektromobily.
Tehdejší francouzský eurokomisař Thierry Breton na tiskové konferenci k zavedení nové emisní normy. Zdroj: Shutterstock Aktuální Euro 7 bude kromě výfukových zplodin poprvé plošně sledovat i emise z brzd a pneumatik, počítá s dlouhou životností emisních technologií a nově zavádí systém online monitoringu v autech. V praxi se pro běžného člověka nic zásadního nemění; hlavní je, že každá nová norma znamená čistší ovzduší, zdravější prostředí a současně vyšší požadavky na automobilový vývoj.
Pro laika tedy platí: Euro normy určují „čistotu“ aut a nutí výrobce neustále snižovat jejich dopad na životní prostředí. Rozdíl mezi jednotlivými normami spočívá zejména v maximálních povolených hodnotách škodlivých látek a v technologiích, které musí auta používat. Výsledkem je postupně čistší doprava – ať už jezdíme ve škodovce z devadesátých let, nebo v nejnovějším hybridu.