Za úspěšnými příběhy českých sportovců často stojí hodiny tvrdého tréninku, spousta odříkání i neuvěřitelné psychické vypětí. Málokdo si ale dokáže představit, jak náročná může být cesta za medailí, když o slovo vedle sportovních soupeřů začne bojovat i vlastní tělo a psychika.
Gabriela Soukalová, největší ženská hvězda české biatlonové scény, o tom promluvila s neobvyklou upřímností. Ve chvíli, kdy dospívala, její tělo nabíralo ženské tvary a tlak na výkon i vzhled byl doslova enormní. V té době spadla do světa závažné poruchy příjmu potravy, kterou si podle svých slov dlouho neuvědomovala jako problém, ale spíš jako prostředek ke zlepšení výkonu.
Stinná stránka úspěšné kariéry Soukalová popisuje, že v dospívání toužila naplnit očekávání okolí, především rodiny a trenérů, kteří jí dávali najevo, že je třeba být nejen rychlá na trati, ale také vypadat „dobře“. Jeden nevhodný komentář ohledně postavy jí soustavně nahlodával sebevědomí.
„Dětství pro mě byl neustálý boj o přijetí, měla jsem pocit, že si lásku musím zasloužit výsledky,“ vzpomíná, jak kvůli hledání uznání přeháněla trénink i dietní opatření.
Čtěte také : Největší bourák mezi českými sportovci: Kdo má v garáži vůz za miliony a kdo jezdí obyčejnou škodovkou
S postupem času se objevila bulimie – nejprve nenápadně, pak jako každodenní nezvaný host. V určitém okamžiku dokonce věřila, že ji tato nemoc paradoxně posunuje dál; umožňuje jí hubnout, držet krok s konkurencí a utíkat před vlastním strachem. Teprve po letech pochopila, jak hluboké stopy bulimie zanechává a že ve světlých chvilkách je všechno snazší, ale když přijde tlak, nemoc udeří v plné síle.
Životní štěstí našla Gábina s partnerem Milošem Kadeřábkem, se kterým má dceru Izabelu. FOTO: Profimedia Ve své knize i zpovědích upozorňuje na jiný rozměr vrcholového sportu, kdy rozhodující není jen fyzická odolnost, ale i to, jak člověk dokáže obstát sám před sebou. Otevřeně hovoří nejen o bulimii, ale také o potřebě sebelásky, kterou jí sport i společenská očekávání dlouho upíraly. Rodiče a trenéři jsou podle ní klíčoví v tom, jakými slovy a činy ovlivňují sebehodnocení dospívajících sportovkyň.
„Nežer, budeš tlustá… Tohle když řeknete mladé holce, může to způsobit obrovské zranění,“ dodává s tím, že podobné poznámky nikdy nepatří do tréninkového prostředí, kde je třeba spíš motivace a citlivý přístup.
Nahlédněte do zákulisí vrcholového sportu Jaká je tedy pravda o psychické stránce vrcholového sportu a jak s ní trenéři či odborníci v Česku pracují? Právě tato témata vždy vrcholí s blížící se olympiádou, na kterou se připravuje nejen zástup sportovců, ale i jejich podpůrné týmy včetně sportovních psychologů. Jednou z těch, kteří dennodenně pomáhají olympionikům, dětem i trenérům pracovat s vlastní psychikou, je Barbora Matějčková, sportovní psycholog a osobní zdravotní trenér. O její práci se často mluví jako o důležitém mostu mezi fyzickou přípravou a vnitřní vyrovnaností.
Čtěte také : Legenda českého sportu odpočítává poslední dny: Po olympiádě končí kariéru
Podle Matějčkové je zásadní pochopit, že specifika psychiky u mužů, žen i dětí jsou rozdílná – a právě v nepochopení těchto rozdílů často vznikají zbytečné konflikty či neúspěchy. Vrcholoví sportovci jsou vystaveni obrovskému tlaku nejen na výsledek, ale i na zvládání emocí, nervozity a stresu. Problémem je, že trenéři často používají stejné metody motivace pro muže i ženy, a domnívají se, že co funguje u mužských svěřenců, zabere i na dívky a ženy.
„Trenéři občas zakřičí na ženský tým stejně jako na mužský a myslí si, že je to namotivuje – ale realita je složitější,“ upozorňuje Matějčková.
Emoce, cyklické změny v těle a míra citlivosti na stres se u žen mohou výrazně lišit a vyžadují více empatie i pochopení detailů jejich těla a psychiky.
Holčičí téma Právě dospívající dívky jsou podle odborníků zranitelnější zejména v období, kdy tělo začíná ukládat více tuku, výkonnost kolísá a v kolektivu občas zmizí pocit sounáležitosti. Zatímco u dospívajících chlapců podpoří testosteron růst svalů a nové výkonnostní vlny, dívky se často cítí unavené, slabé a hůř snášejí intenzivní tréninky podle mužského „klíče“. Klíčovou roli pro psychickou pohodu hraje nejen vhodný trénink, ale i nastavení pozitivního prostředí, kde není postava středem pozornosti, důraz na odpočinek, správnou výživu a bezpečný prostor pro sdílení obav a nejistot.
Děti by měly být vedeny ke zdravému přístupu ke sportu i zdravému a vyváženému jídelníčku. Foto: Shutterstock Matějčková sama potvrzuje, že valná část výkonu sportovce je v hlavě a s blížící se olympiádou stoupá potřeba citlivě pracovat s nervozitou, sebevědomím a tím, jak zvládat selhání i úspěch. Práce s dětmi je přitom zcela odlišná. Nejde o tvrdé výsledky, ale hlavně o radost z pohybu, vybudování základů pozitivního vztahu ke sportu a vytvoření prostoru, kde dítě může růst fyzicky i psychicky bez destruktivních tlaků.
Ukazuje se, jak důležité je – nejen na cestě za olympijskou medailí – rozlišovat přístup podle individuality, pohlaví i věku. Moderní sport přestává být jen o překonávání limitů těla, ale stále víc o tom, jak citlivě a správně zvládneme i limity vlastní duše a emocí. A přesně v tom spočívá největší poselství zpovědi českých šampionek a práce psychologů jako je Barbora Matějčková: S úspěchem ruku v ruce jde zdravá psychika – a na to bychom neměli nikdy zapomínat.
zdroje: tn.nova.cz, iDNES.cz, YouTube.com, Facebook.com