Život často nedopadne podle našich plánů. Zvlášť když přijdou nemoci, stáří nebo chvíle, kdy se začíná mluvit o konci. Pracuji s lidmi, kteří se najednou ocitli na této hraně – a znovu a znovu mě to učí, co skutečně pomáhá. Ne zákony ani dokonalé systémy, ale přítomnost. Blízkost. A někdy prostě jen být tam.
Lidský život je řetězcem předpokladů. Vyhlížíme dobrá řešení. A rozpačitě stojíme nad dítětem, které se nám, poctivě věřícím v dobro, narodilo s vývojovou vadou. Doprovázíme ženy, které i přes veškerou snahu a víru nemohou přivést na svět nový život. Hormonální léčba je zatěžuje a zvyšuje emocionální tlak. Pláčeme radši dopředu s nimi, abychom jim pomohli k úlevě. A po tom všem chceme celoživotní aktivitu završit dobrým stářím.
V devadesáti letech si doktorka pedagogiky představuje, že vytočí poslední piruetu s grácií. Celý život přece studovala a šířila krásu folklórních tanců. A najednou to nevydrží třeba kyčelní kost. Anebo jinak: Poté, co skvělá hospodyně celou noc myla nádobí na mysliveckém plese, přišlo něco nečekaného. Po cestě přes sál se dvěma tácy v rukou se jí podlomila kolena a ta mrtvička přišla nečekaná a nevítaná… Té dámě, která mi to hořce vyprávěla, bylo přes osmdesát. Stačila mi mezi vzlyky vysvětlit, že s tou zchromlou rukou už neuháčkuje nic, že její zahrádka je po půlroce polehávání v nemocnicích jako džungle. Nechal jsem ji plakat a bylo mi jasno, co uslyším: „Neměli mne zachraňovat! Měla jsem tam umřít!“ Podobně to říkají všichni, kterým se řetězec předpokladů dobrého řešení najednou přetrhl. A já jim rozumím.
Velká většina pacientů přemýšlí o konci života, přesněji o tom, že by to všechno nejraději skončili z vlastního rozhodnutí. Litují, že naše provozy jsou umístěny nevysoko, a skok z okna by tak neznamenal smrt, ale pouze další utrpení. Trochu to přehánějí a trochu to myslí vážně. Ani by se k tomu oknu nedostali, mívají potíže se najíst… Dívám se na vizualizace nového pavilonu naší rehabilitační nemocnice a pozoruji plánované jemné pletivo po celém obvodu, po kterém šplhá psí víno. A rozumím těm, kteří se nad obrázky hořce usmějí.
Nedivte se mi, že s popisovanými otazníky chodím na kulaté stoly o Rozhodování na konci života . Tak se jmenovala dubnová konference v Senátu. Poslouchám argumentační aparát senátorů a senátorek, čtu první nástin paragrafů. V první dekádě 21. století stála za návrhy na legalizaci eutanazie senátorka Václava Domšová.
V současnosti, během přechodného období mezi starou a novou Poslaneckou sněmovnou, která bude zvolena na podzim tohoto roku, vede debatu o eutanazii paní senátorka Věra Procházková. Ta zákon o dobrovolném ukončení života předkládá opakovaně – původně jako poslankyně, nyní s podporou senátora a lékaře Jana Pirka. Jednoznačně se vyslovuje i pan prezident. Na druhé straně místnosti se konají kulaté stoly, například ve Sněmovně se diskutuje o rizicích zákonné eutanazie a dalších souvisejících otázkách.
Mezi zákonodárci není úplně plošná podpora, proto se kulatý stůl mimo jiné vešel ještě do předprázdninového provozu Poslanecké sněmovny. Horlivě studuji vynikající publikaci Iluze dobré smrti , kterou v loňském roce vydalo Fórum pro média, kulturu a civilizaci, z.s. Vyjadřují se v ní odborníci z řad sociologů, filozofů, historiků i novinářů. Nejsem politik a přijmu jakékoliv řešení, které nabídne legislativa. Nebudu vstupovat do zápasu o řešení. Není to můj úkol. Respektuji ty, kteří v tom svůj úkol vidí.
Trochu se ale pozastavuji nad „nesnesitelně lehkou debatou o eutanázii v českých médiích“, jak nazval Pavel Šafr svoji kapitolu v citované publikaci. Kladu si otázky nad chaosem, který tuším pod slovy „hluboká paliativní sedace“, jíž se někteří pacienti dožadují pod představou, že je to vlastně eutanázie. A nakonec také poslouchám poskytovatele hospicové péče a církevní rozhovory na toto téma. A mám dojem, že si málo rozumíme, že právní pojmy veskrze vážné dostávají nádech rajské lehkosti. Jindy zase vyvolávají nepřiměřené obavy a otázky.
Pokud jsem začal osobněji, stejně tak i skončím. Většina pacientů, kteří na začátku anebo po nějakém zvratu zdravotního stavu opakovaně mluví o potřebě umřít právě teď, budou zákonnými úpravami trochu zklamáni, pokud by se jich dožili. Nic nepůjde tak rychle. Nicméně už teď a hned se pacientům všeho druhu dá pomoci blízkostí, rozhovorem a osobní péčí.
Jakmile se dostaneme v rozhovoru do příběhu života, začneme se opírat o pevné body a stojíme na zemi vedle blízkých, vedle těch, kteří mají pacienta prostě rádi, s potěšením se s ním vidí a nešetří vůči němu laskavými slovy a hlavně mu naslouchají. To totiž pomáhá nést nesnesitelnou tíži skutečného života. A je to po zacvičení schopen dělat téměř kdokoliv. Pokud je to dobrovolná pomoc ve zdravotnickém zařízení, nestojí to dokonce žádné finanční prostředky ze státního ani nemocničního rozpočtu. A dnes i zítra se taková péče dá studovat a bude více a více potřebná i jako solidní profese.
Mají-li církve přežít, neměly by řešit zacyklená témata svých norem a zvyků. Mají cvičit a vést svoje členy v užitečné práci mezi lidmi. Ježíš svoji práci argumentačně podepřel slovy: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium“, což chápu jako důraz na sociální oblast. Nespěchal s doklady o naplnění mesiášských rozměrů Syna člověka. Nepěstoval složitou teologii.
Nezastupuji ani církev, mluvím jen jako její člen. Ježíšovy rozměry nemám, mrtví mi nevstávají a slepí ještě neprohlédli. Alespoň o tom nevím. Ale po Ježíšově boku mne práce baví. A nabývám přesvědčení, že je to nejpodstatnější forma misie pro naše tisíciletí, ve kterém se bortí jeden předpoklad dobrého života za druhým.
Po Ježíšově boku to jeho evangelium budu dělat vždycky rád. A beru kolegy a kolegyně zase po svém boku. Kdokoliv by se chtěl něco naučit, je vítán. Budu se mu věnovat osobně, a i když u mě nenajde žádný titul před jménem ani za ním, bude mít po několika hodinách práce pocit, že z nemocnice odchází lehčí. Ze srdce bude umět děkovat za život a ve všech předpokladech o své osobní budoucnosti bude mít sílu snášet změny a překvapení, a to včetně těch nepříjemných a těžkých.
Proboha!
Zprávy - Aktuálně.cz|
FAJNTIP.cz|
Žena-in.cz|
NESPECHEJ.cz|
SportWin » bavme se sportem|