Cestovatelství mě ještě víc poutá k domovu, říká filmař Miloš Brunner

Sdílet

Zdroj:

První velkou cestu za oceán podnikl ještě před Sametovou revolucí. Dostal výjezdní doložku na 15 dní a ve Spojených státech zůstal čtyři měsíce. Ta cesta předznamenala to, co se v jeho životě odehrálo potom. Cestováním se začal živit. Později přibyla filmařina. Podcast Příběhy bez filtru přináší rozhovor s cestovatelem a filmařem Milošem Brunnerem. Jak se stalo, že se setkal s vnučkou TGM? Jak ho cestování proměnilo? A ve které zemi ho štípl komár, na jehož bodnutí pak málem zemřel?

Když se Miloše Brunnera zeptáte, kolik zemí světa navštívil, neřekne vám to. Nemá to spočítané. Přitom byly sezóny, kdy větší počet dní z kalendářního roku strávil v zahraničí než doma. Sám říká, že cestovatelsky vyrostl právě ve Spojených státech. Sám nebo se svými klienty se tam vypravil odhadem třicetkrát. Naposledy víckrát na Aljašce. Ví tak třeba to, jaké je to stanout tváří v tvář medvědovi Grizzly. Ale také policistům s namířenými „kvéry“ v rukou.

To se Milošovi stalo hned při jeho první velké cestě. Za Atlantik tehdy cestoval jako horolezec a přepravoval se z východního pobřeží na západ, aby se tam připojil ke svým společníkům. První část cesty podnikl autobusem – dva dny a tři noci! – a pak se rozhodl stopovat. První, kdo zastavil, byli právě policisté.

„Předjeli mě, zajeli za takový hrbek a tam se připravili. Když jsem přešel ten horizont, už byli schovaní za autem a mířili na mě. Tehdy jsem ještě anglicky skoro nemluvil,“ popisuje s tím, že z jejich posunků pouze po chvíli pochopil, že když se pohne, budou střílet. Nastal klasický scénář. Ruce na kapotu, prošacovat. Když mu prohledali i oba batohy a našli jen horolezecké vybavení, rozhodli se mu pomoci.

„Tehdy jsem poprvé viděl to, co ve Spojených státech hodně funguje a co jsem si potom ověřil ještě mockrát. Pro Američany je důležité doporučení. Když jim někdo řekne, že tohle je dobrej chlápek a můžeš mu svěřit to a to, začnou ti důvěřovat.“ Policisté odvezli mladíka z východu na benzinku. Tam začali obcházet auta a zjišťovat, kdo z řidičů jede jeho směrem. Do jednoho auta ho pak naložili.

Zážitky jen z Milošovy první cesty by vydaly na vydatnou povídku. Horolezecké zkušenosti, sběr plechovek v národním parku, aby bylo aspoň na trochu vína na večer, batohy zapomenuté na parkovišti, brigády a i ono setkání s vnučkou prvního československého prezidenta.

K ní Brunnera a jeho přátele odvezl známý, u kterého tehdy bydleli a přes kterého pracovali. „Nevěděli jsme, co vzít s sebou, a tak jsme koupili lahev Becherovky. Společně jsme ji tam vypili. Nebyl jsem v té době vůbec zvyklý na alkohol, a tak jsem se opil jak motyka. Když jsme odcházeli, řekla mi: A Miloši! Na návštěvu se nechodí v děravých ponožkách!“

Bez filtru: Jediný, co má smysl, je přítomnost. A věčnost

Po návratu do přítelova domu proto spálil všechno své oblečení, jak moc se styděl. Nějaké věci na sebe pak dostal od něj, další pak získal nečekaně jako divák na newyorském maratonu. „Hned na začátku běžci překonávají asi dva kilometry dlouhý most. Docela tam fouká, a tak jsou patřičně oblečeni. No, a když ho přeběhnou a zahřejí se, začnou ty svršky odhazovat,“ líčí. Než to začalo, s přáteli se prý divili, proč je na tom místě tolik bezdomovců. Tak se k nim v uvozovkách připojil. Z toho, co na místě posbíral, žil asi dalších osm let, směje se.

Miloš procestoval kromě celého amerického kontinentu také velkou část Asie i Oceánie. Prozkoumal Havaj. Důvěrně poznal Madagaskar. Ale třeba svou poslední filmovou sérii nečekaně natočil na místě, kam i hodně Čechů jezdí na dovolenou, ovšem o tamních tradicích, mýtech a legendách často nemají ani ponětí. Na řeckých ostrovech. Práci se věnoval posledních šest let a říká, že do země kvůli tomu jel asi třicetkrát.

Cestovatel v rozhovoru vypráví také o tom, jak málem zemřel na malárii. Nákazu si přivezl z Madagaskaru, z cesty, o které mluví jako o své nejúspěšnější. Zachránil ho telefonát kamarádovi, kterému po návratu domů blouznil do aparátu, že umírá, a pak také neúnavné úsilí lékařů z brněnské nemocnice. Ti ho ze světa, kde se nacházel, neustále vytahovali a nutili mluvit. Jeho stav přitom na začátku léčby hodnotili jako „konečnou“.

V křehké závěrečné části rozhovoru Miloš mluví o své silné vazbě na místo, kde žije. Dům postavil vlastníma rukama, v hektar a půl rozlehlé zahradě strávil na kolenou s nadsázkou řečeno století. Jedná se o místo na samotě za malou vesnicí, odkud pocházela jeho maminka. Na zahradu jezdil s rodiči jako dítě. I když tehdy polní práce nesnášel, samotného ho překvapilo, jak si ho to místo získalo později. Když rodina přišla při požáru o maringotku, jediné zázemí na místě, nocovával tam ve stanu.

Zjistil – možná tím silněji, kolik času trávíval na cestách – jak nesmírně mu na tom kusu země záleží. A zahradě, kterou sám vypiplal a které dal zcela jiný design než podobu nenáviděných záhonků, věnuje nezměrné úsilí. To má i svůj ekologický rozměr. Ve dvou zbudovaných jezírkách se třeba snaží zadržovat vodu, která v naší krajině víc a víc začíná chybět.

Co Milošovi chybí v jeho ráji na zemi? Proč už necestuje zdaleka tolik jako dřív? A na co se těší? Odpovědi přináší povídání, jehož první polovina je volně dostupná ve všech podcastových aplikacích.