Peter Kent se narodil před 92 lety. Odjakživa ho fascinovaly řeky a přístavy a jejich uměleckému ztvárnění, dá se říct, zasvětil život. Přes sedmdesát let maluje specifické mapy velkých světových přístavů, ale také běžný život na anglickém venkově či proměny britské metropole Londýna. „Už šedesát let žiju v Greenwichi přímo u řeky. Je fascinující pozorovat Temži, jak se mění, jak se mění její okolí. V podstatě s každým přílivem začíná nové dobrodružství,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org pamětník Peter Kent.
Pohled z balkónu jeho domku v londýnské Greenwichi je dechberoucí. V obklopení desítek květináčů s pestrobarevnými květinami, které opečovává Kentova manželka Trudy, shlížíte na pláž posetou drobnými kamínky, které vyplavuje řeka Temže.
Její klidná energie se skoro bije s výhledem na futuristické panorama mrakodrapů Canary Wharf, jejichž skleněné zdi odrážejí poslední paprsky zapadajícího slunce.
„Vypadá to jak filmové kulisy, jako by byl uprostřed poloostrova schovaný zlatý poklad, který skrze ty skleněné budovy září k nebi,“ komentuji pohled přes řeku a Peter Kent se usmívá.
„Přitom před třiceti lety tam byla černočerná tma. Stálo tam pár mrakodrapů, které ale byly poloprázdné. Někdy svítila jen půlka budovy, bylo zajímavé sledovat tu postupnou proměnu,“ popisuje malíř Peter Kent vývoj v okolí svého bydliště.
[caption id="attachment_140287" align="aligncenter" width="547"]
Malíř Peter Kent žije v Greenwichi už šedesát let. Za tu dobu se panorama řeky významně proměnilo. V oblasti bývalých přístavů a doků vyrostla nejmodernější zástavba města. Foto: Tereza Engelová / HlídacíPes.org[/caption]
Úpadek přístavů
Právě tzv. Psí ostrov (ve skutečnosti se jedná o poloostrov), kde se v současné době nachází nejmodernější londýnská výstavba a považuje se za nové finanční centrum města, prošel za posledních třicet let jednou z nejvýznamnějších proměn, které jsou ovšem pro dynamickou urbanistiku britské metropole příznačné.
„Tohle byla oblast, kde bujel obchod, lodní doprava. Byly tu všude doky. Přiváželo a skladovalo se tu zboží z celého světa,“ popisuje Kent svět tzv. Docklands, který ale s úpadkem místních přístavů a lodní dopravy začal v šedesátých letech mizet.
„Býval tu velký živý přístav, všechny budovy kolem sloužily jako sklady. Vpředu byly jeřáby, které překládaly zboží, jenže lodě se zvětšovaly a postupovala kontejnerizace. To tlačilo překládání zboží dál po proudu, takže ty místní přístavy a sklady se staly nepotřebnými. Pak dostali nápad proměnit to ve finanční centrum,“ popisuje Peter Kent postupný úpadek jednoho z nejdůležitějších světových přístavů.
S nápadem na revitalizaci přišla na začátku 80. let dvacátého století premiérka Margaret Thatcherová, která založila společnost LDDC (London Docklands Development Coorporation), jejímž cílem bylo vybudovat v oblasti infrastrukturu pro lehký průmysl.
Koncept se sice proměnil na ekonomické centrum, celý proces se ale kvůli několika finančním krizím protáhl až do přelomu tisíciletí, kdy byla na Canary Wharf slavnostně otevřena stanice metra Jubilee Line a oblast pojící moderní architekturu s přírodními prvky se stala skutečnou životem pulsující alternativou k londýnskému finančnímu centru City.
[gallery size="medium" ids="140288,140289,140290"]
Vřed na tváři přítele, nebo pokrok?
Král Charles sice před lety přirovnal moderní londýnskou architekturu k „furunkulu na tváři milovaného přítele,“ Peter Kent vnímá proměny města jako inspiraci k uměleckému ztvárnění.
„Mě už od dětství fascinovala řeka a dění kolem ní. Jako kluk jsem rád prozkoumával své rodné město Colchester a jeho přístav v Hythe. Tehdy ještě po Temži pluly hlavně plachetnice a uhelné lodě. To se ale postupně měnilo a já to všechno kreslil,“ vzpomíná Peter Kent na své umělecké začátky v období kolem druhé světové války.
Londýn a dění na Temži pak začal zaznamenávat jako student Polytechnické fakulty. „V době korunovace královny v roce 1953 jsem postoupil na Regent Street Poly v Londýně. Vzpomínám si, že korunovaci jsme slavili s přáteli na Sunlight Wharf poblíž Cannon Street Rail Bridge, který byl ve válce poškozen bombami. Byly tam sklady s kůžemi a také ovocem nakládaným v plechovkách a tehdy tam zbudovali provizorní taneční parket, který se s přílivem začal naklánět,“ vzpomíná Kent na oslavu začátku vlády Alžběty II.
Ačkoliv se mu jako studentovi povedlo získat povolení ke vstupu do Royal Docks, kde zaznamenával život dokařů, k topografickému pojetí svých uměleckých děl se dostal až během povinné služby v armádě během padesátých let.
„Pověřili mě tehdy fotografováním kanálů v Singapuru a v Hongkongu pro zpravodajské účely,“ popisuje Kent, jak se dostal k pozdějšímu koníčku kartografického snímkování.
[caption id="attachment_140298" align="aligncenter" width="566"]
Peter Kent během vojenské služby v Malajsii v padesátých letech. „Vojenská služba mi otevřela svět zámořských přístavů. A ty obrazy z výšky, které mi z ní utkvěly v hlavě, se později staly inspirací k sérii kartografických snímků 20 světových přístavů, které jsem dál zpracovával v malbách.“ Foto: Tereza Engelová / HlídacíPes.org[/caption]
„V rámci služby v armádě jsem pak byl v letech 1951 a 1952 nasazen během nouzové operace v Malajsii. Armáda tam tehdy pátrala po banditech, kteří ničili kaučukové plantáže a silnice a železnice. Armáda musela zachovat hlavní dopravní trasy procházející těmito oblastmi,“ popisuje Peter Kent období tzv. protibritské národní osvobozenecké války.
V té během konce čtyřicátých a v padesátých letech bojovali komunističtí partyzáni z řad Malajské národní osvobozenecké armády (MNLA), kteří chtěli nezávislost a zavedení socialistické ekonomiky s britskými vojenskými silami, které chránily ekonomické zájmy rozpadajícího se britského koloniálního impéria. Kritizováni později byli za taktiku tzv. spálené země a používání herbicidu známého nechvalně jako Agent Orange.
„Mou prací bylo získávat letecké fotografie a mapovat místa, kde by mohly přistávat naše jednotky. Na základě těch profesionálních fotografií se pak rozhodovalo, jestli je to vhodné místo pro operaci nebo ne,“ popisuje Kent, jak se z povinnosti plněné v rámci vojenské služby stal doživotní koníček topografického znázorňování světových přístavů a měst, kterých namaloval přes pětadvacet.
[caption id="attachment_140299" align="aligncenter" width="579"]
Peter Kent namaloval specifické mapy 25 světových přístavů. Rád by jejich kolekci vydal v knižní podobě. Foto: Tereza Engelová / HlídacíPes.org, se svolením autora[/caption]
Život podle přílivu
„Boston, Amsterodam, Dover, Dubaj, Istanbul, Stockholm, Singapur, San Francisco, byl jsem po celém světě. Každou z těch map maluji několik měsíců. Je to hodně důkladná práce,“ říká Kent, který se svým specifickým malířským stylem uplatnil i v komerční sféře. Pro developery například maloval skicy projektů nebo propagační materiály pro radnice měst.
[caption id="attachment_140300" align="alignleft" width="219"]
Řadu let jeho obrázky používal Londýn k propagaci různých památek nebo orientačním účelům. Foto: Tereza Engelová / HlídacíPes.org, se svolením autora[/caption]
„Když Británie začala expandovat v developerských investicích po Evropě, potřebovali lidi, jako jsem byl já, aby interpretovali předpokládané návrhy ve skutečném prostředí. Takže jsem jezdil do Mnichova, Hamburku, Paříže, Nice a dalších měst, kde jsem se vždy setkal s architektem, který mi dal své návrhy a já je pak musel převést do vizuálů. Maloval jsem, jak ty budovy budou vypadat zvenku i zevnitř, aby si developeři i klienti uměli celý projekt představit,“ popisuje Peter Kent, jak si ke koníčku malování proměn světových měst vydělával na živobytí. .
„Často jsem také dostával zakázky od radnice města, abych kreslil různé památky nebo části Londýna na propagační materiály,“ říká jeden z předních britských topografických umělců.
Za svůj život vytvořil stovky obrazů, z nichž většinu věnoval londýnským muzeím a radnici.
„Například skeče z života na Temži a na lodích má Námořní muzeum. Další obrazy má Přírodovědné muzeum. 95 procent mých prací jsem věnoval městu Londýnu. Mým snem teď je, aby vznikla nějaká souhrnná publikace mého celoživotního díla,“ říká 92letý pamětník.
[caption id="attachment_140302" align="alignright" width="225"]
Londýnské finanční centrum City snoubí moderní zástavbu s původním finančním centrem z 18. století. Foto: Tereza Engelová / HlídacíPes.org[/caption]
Ohledně dalších proměn jeho milovaného města doufá, že budou dělány s citem a ohledem na zachování kulturního dědictví, které považuje za velmi důležité.
„Některé zvažované změny byly naprosto šílené. Například plánovali vybudovat silnici podél řeky. Takže tady pod naším balkónem, kde vidíte ty nádherné pilíře a pláž, by bývala vedla silnice. Šílenost,“ chytá se za hlavu Kent, který se společně s dalšími angažovanými starousedlíky plánům městské části vzepřel.
„Naštěstí tu máme velmi dobrou ,zelenou‘ společnost, která dohlíží na vzhled Greenwiche a i na styl architektury, aby se nevytratil místní genius loci. To je opravdu zásadní,“ reaguje umělec na dravé plány některých developerů či radních. Sám podle svých slov dýchá s řekou.
„Nikdy nás s manželkou neunaví sledovat dění na Temži. Veslaře, kteří tu závodí a mají radost, neustále se měnící říční krajinu a divokou zvěř. Každý nový příliv je pro nás vzrušující.“
[caption id="attachment_140301" align="aligncenter" width="634"]
Nejvyšším londýnským mrakodrapem je 310 metrů vysoký The Shard, česky Střep. Budově se díky jejímu tvaru někdy přezdívá také slánka. I tuto budovu neopomněl okomentovat před lety král Charles, který po jejím dostavění údajně prohlásil, že se Londýn mění v absurdní piknikový stůl: „Už tu máme okurku a teď ještě slánku“. Foto: Tereza Engelová / HlídacíPes.org[/caption]
HlídacíPes.org
VímeVíc.cz|
Názory - Aktuálně.cz|
NESPECHEJ.cz|
HN.cz|
SportWin|