KOMENTÁŘ. Myšlenka demokracie vznikla na konci 18. století v odporu proti zneužívání moci monarchie jako sen o pravidlech, zajišťujících občanům společenství rovných mír a spravedlnost. Dnes už si, bohužel, nepřipomínáme, že vycházela z nejvlastnějších morálních principů náboženské víry.
Stačí si připomenout, že americká Deklarace nezávislosti z roku 1776 se v nejdůležitějších pasážích odvolává na Boha, práva daná každému jedinci Stvořitelem či na božskou prozřetelnost.
Základním argumentem původní demokracie tedy bylo rozumové posouzení nepřijatelnosti nemravnosti, postavené na víře ve společné věci veřejné, spravované rozumem, diskusí a zákony. Spojení rozumu a mravnosti mělo být už navěky pojistkou proti zneužívání moci a zárukou spravedlnosti a míru.[souvisejici]
Konzervatismus, liberalismus a do velké míry i socialismus 19. století ještě pracovali na stejném půdorysu. Ale už v té době anglický filozof a ekonom Walter Bagehot upozorňoval, že pouze formální dělení mocí, tedy výkonné, zákonodárné a soudní, nebude fungovat, pokud je nebude propojovat ještě čtvrtá moc, kterou nazval „moc důstojná“, neomezovaná volebními cykly.
Technofašisté dneška
Jen o něco pozdější deviantní „vědecká“ schémata třídních a rasových teorií té doby se už vírou a mravností nezabývala vůbec. Byla „moderní“.
Zbožštěný lid, rasa či třída se staly pseudovědeckým příslibem nového začátku nových dějin. Všechny skončily v moderně průmyslově organizovaných masakrech světových válek s desítkami milionů obětí. Není v tom poznání, že bez mravního základu jakákoliv správa věcí veřejných a moci končí neblaze?
Systém, který sám sebe ještě dnes nazývá demokracií, se honosí výhradně pragmatičností. S mravností, či nedej bože s vírou, se zabývat nechce a ani nemůže.
Nezávislá média s profesní etikou a pravidly přitom ve skutečné demokracii sloužila politice jako právě o nepolitické hodnoty opřené zrcadlo.
Společný zájem i těch nejjednodušších, alespoň jazykem definovaných společenství už dávno není formován diskusí, natož aby se opíral o hledání společných hodnot mravnosti a spravedlnosti. Politiku, tedy společné věci veřejného zájmu, ovládla oligarchická symbióza nejbohatších podnikatelů s populistickými klauny, apelujícími jen na nejnižší pudy a strach.
S původní myšlenkou demokracie zodpovědných a spolupracujících občanů to už nemá společného zhola nic. Politolog a spisovatel Jiří Pehe nedávno takový politický systém zdařile popsal jako technofašismus.[souvisejici1]
Oligarchie nevyhnutelně souzní s politickými klauny v podpoře nedůvěry v demokratické instituce a vládu práva, které shodně považují za ohrožení svých zájmů a privilegií. Posilují polarizaci společenství podporou extrémistických scénářů, konspiračních teorií a radikálů – to vše za halasného vytrubování obrany svobody slova.
Je až směšné sledovat, jak relativně mladí čeští miliardáři skupují média a mění je v neseriózní žumpu, ve všem podporující ty největší nesmysly a extrémy. O pravdivosti informací či mravnosti jejich podání, samozřejmě, ani slova. Nezávislá média s profesní etikou a pravidly přitom ve skutečné demokracii sloužila politice jako právě o nepolitické hodnoty opřené zrcadlo.
Klauni s uřvanými emocemi
Ve veřejném prostoru dnes jde převážně už jenom o konflikt za každou cenu a hledání nepřítele. Dlouhodobý pozitivní program a vize společného zájmu celého společenství už vlastně neexistují.
Namísto diskuse o věcech, hodnotách a problémech společného zájmu veřejný prostor ovládá nikdy nekončící volební kampaň, ve které stále více místa obsazují už jenom klauni s uřvanými emocemi a nenávistí.
Dá se tedy uzavřít, že skutečná původní politická demokracie ve věku IT gigantů, sociálních médií a umělé inteligence zastarala? Tu otázku lze položit i jinak.
Dá se ještě v dnešní době obnovit společenství sdílených hodnot pro všechny bez rozdílu, omezených jen ústavou, zákonem a uznáním pravdy a slušnosti? Na první pohled se to může zdát nemožné. Politické strany se chtě nechtě musely přizpůsobit laciné marketingové komunikaci vizuálního věku, vyhovující životnímu stylu spotřebního Homo consumens.
O to důležitější je chování aktivní občanské části společenství, která není primárně motivována spotřebou, snaží se přemýšlet strategicky v zájmu celku (či země, chcete-li) a politiku chce vnímat jako výkon služby.
Takový přístup nevylučuje různost názorů, ale vyžaduje, aby diskuse probíhala v ústavou daném rámci. To dnes, například, znamená respektování lidských práv a rovnosti před zákonem, stejně jako dodržování spojeneckých závazků.
Většina českého politického spektra v nekonečné podbízivé rvačce o voliče na ústavu a její hodnotový základ už dávno zapomněla. O to důležitější bude jí to začít důrazně připomínat. Stejná většina odmítá vnímat a mluvit o zcela nových podmínkách, se kterými se český stát bude muset v příštích letech vyrovnávat.
Říjnové volby proto, bohužel, opět nebudou o sebevědomé budoucnosti ani o hodnotách, na kterých má český stát fungovat. Opět převáží dětinské být proti někomu, namísto zodpovědného být pro něco.
Můžeme se ještě nějakou dobu utěšovat, že Maďarsko a Slovensko jsou na tom hůř. Je něco opravdu shnilého a zoufalého ve státě, kde téměř třetina obyvatel připouští možnost, že by se Slovensko mohlo stát součástí Ruska.
Skoro třetina Slováků se ani nezamýšlí nad drobností existence skoro čtyřicetimilionové nezávislé Ukrajiny, kterou by Rusko nejdříve muselo zničit a zotročit, aby se vůbec dostalo k hranicím Slovenska.
Ještě pitoměji vypadá zjištění, že velkou část takto dezorientovaných respondentů vedle nezaměstnaných tvoří studenti. Mimochodem, přesně takhle vypadala podpora Hitlerovy NSDAP před volbami v letech 1931 a 1933!
Ano, světem jde vlna fašizujícího populismu a nevyhne se ani nám. Nejsme na ni připraveni a velká část politické elity k ní dokonce vzhlíží s inteligencí trpaslíka, vyhlížejícího na břehu oceánu vlnu tsunami.
Ten nový svět má ale pro ty z nás, kdo věří v zodpovědnou demokracii, jasný vzkaz. Doba, kdy bylo možné nechávat politiku bez kontroly občanů, je pryč.
HlídacíPes.org
Epeníze|
Naše zahrada|
FAJNTIP.cz|
HN.cz|
Sport - Aktuálně.cz|
SportWin|