Bedřich Turnovský. FOTO: Z osobního archivu historika Martina Nekoly
Bedřich Turnovský (1916-1994) se narodil v Praze jako mladší syn Maxe Turnovského, movitého klenotníka, který do habsburské monarchie importoval švýcarské hodinky, a jeho manželky Caroline Weiserové. Turnovští žili v metropoli po celá staletí, avšak původně přišli, jak už jméno vypovídá, ze severočeského Turnova. Jednalo se o židovskou rodinu, ale nepříliš nábožensky naloženou. Turnovský vyrůstal ve dvojjazyčném prostředí, navštěvoval německé školy, naučil se anglicky, francouzsky, především však už v sedmi letech vášnivě propadl kouzlům hudby. Už jako dítě pravidelně navštěvoval operní představení. Když se Hitler chopil moci v sousedním Německu, Turnovský zrovna studoval na reálném gymnáziu. Vrhl se do boje proti nacismu jako mládežnický funkcionář sociální demokracie a častými cestami po pohraničí se marně snažil přesvědčit tamní náctileté, aby se nenechali omámit falešnými sliby. Po maturitě se pustil do studia práv na Karlově univerzitě a přivydělával si v exportní firmě. Na konci února 1939 odjel do Londýna, aby se přihlásil o politický azyl. V březnu se sice ještě na chvíli vrátil, ale po německé okupaci, kdy e k němu doneslo, že se nachází na černé listině Gestapa, definitivně opustil rodné město i rodiče, kteří později, po pobytu v Terezíně zahynuli v koncentračním táboře Malý Trostinec v dnešním Bělorusku. Tragickou zprávu se dozvěděl až s několikaletým zpožděním.
Turnovský bolestný exil neprožíval sám. Jeho středoškolská láska Liselotte Wodaková jej brzy následovala a 27. června 1939 měli svatbu v Hampsteadu. Situace v Británii byla složitá, panovala vysoká nezaměstnanost a stísněná nálada. Mladý pár proto s povděkem přijal humanitární víza na Nový Zéland, vzdálenou výspu impéria. Do ostrovní země s půldruhým milionem obyvatel na druhém konci světa připluli v lednu 1940 s dvěma sty liber v kapse, což představovalo zhruba roční plat britského továrního dělníka. Šlo tedy o poměrně slušný kapitál do začátků. Turnovský získal první zaměstnání v továrně na rádia. Většina spotřebního zboží se na ostrovy draze a komplikovaně dovážela z Británie, ale námořní trasy stále více ohrožovaly německé ponorky. Jedním z nedostatkových artiklů na trhu se ukázaly náramky k hodinkám a kožené výrobky vůbec. Turnovský prokázal podnikavého ducha, uvědomil si značný obchodní potenciál a rozhodl se navázat na specializaci svého otce. 1. září 1940 založil ve Wellingtonu firmičku Tatra Leather Goods Company a zanedlouho si mohl mnout ruce nad desítkami tisíc objednávek. Brzy portfolio rozšířil na kožené uniformy pro spojenecké vojáky, sáčky na tabák, přezky a pásky, zkrátka správně odhadl poptávku. Po válce navíc uzavřel dohodu s velkými mezinárodními firmami vyrábějícími sportovní zboží a stal se jejich hlavním distributorem na Novém Zélandu. V podnikání i rodinném životě se Turnovskému dařilo. S manželku vychovávali syna a dceru. Jedna věc jej však dráždila. Z Prahy byl zvyklý na bohatý kulturní a společenský život. Koncerty, divadla, kino, večírky. Nic z toho Wellington nenabízel. Šlo sice o metropoli Nového Zélandu, ale rozlohou, infrastrukturou a atmosférou spíše připomínal ospalé provinční městečko. Největší vyžití zde představovaly zápasy rugby a koňské dostihy, o nedělích se davy valily do kostelů. Navíc tu platil zákon známý jako „six o´clock swill“ (možno volně přeložit jako „pitka o šesté“), který spočíval v zákazu nalévání alkoholických nápojů po šesté hodině odpolední. V praxi to znamenalo, že v pět skončila šichta, dělníci se vyhrnuli z továren a měli pouhou jednu hodinu na to spláchnout žízeň po náročném dni. Úderem šesté výčepní zavřel kohoutky a vyhnal osazenstvo, které se pak notně posílené potácelo ulicemi k domovu.
B. Turnovský s manželkou a při slavnostním otevření wellingtonské opery po boku Alžběty II.
Budova opery ve Wellingtonu. Všechny fotografie z archivu M. Nekoly
Turnovský si vytyčil nový cíl, zatočit se zaostalostí a obecně pozvednout úroveň místní kultury. Poznal mnoho mladých talentovaných novozélandských malířů, sochařů či hudebníků, kterým zatím nebylo umožněno plně rozvinout svůj potenciál. Spolu s dalšími nadšenci založil a předsedal Wellingtonské společnosti komorní hudby, inicioval vznik podobných organizací po celé zemi a nakonec roku 1950 rovněž jejich zastřešující federace. Několik let vykonával funkci předsedy, absolvoval mnoho zahraničních cest a zval uznávané umělce a hudební soubory na novozélandská turné. Neopomíjel ani svou další vášeň, operu. Stál za zrodem Novozélandské operní společnosti a zasadil se o modernizaci chátrající budovy opery na Manners street nedaleko přístavu. Slavnostní otevření se konalo v lednu 1954 za účasti novopečené panovnice Alžběty II. v rámci její měsíční cesty po Novém Zélandu. Uběhlo jen pár let a sál platil za jeden z nejvyhledávanějších na jižní polokouli, samozřejmě až po ikonické budově opery v Sydney, připomínající svým tvarem plachty či škeble. Turnovského zásluhou se poválečná léta nesla ve znamení skutečné kulturní renesance a dařilo se lákat movité sponzory k podpoře umění všeho druhu. Turnovský popularizoval také vystoupení maorských pěveckých a tanečních souborů pro širokou veřejnost, což do té doby nebylo zvykem, blízkými styky s politiky docílil i pravidelných vládních subvencí pro hudbu a divadlo. Počátkem 60. let se stal novozélandským delegátem při UNESCO, objížděl konference po světě a snažil se učinit z ostrovů moderní turistickou destinaci. Pomáhal novozélandským úřadům dojednávat dohody s partnery v pacifické oblasti, byl předsedou rozvojové banky a obchodní komory, věnoval se charitě, přičemž založil vlastní nadační fond. V odborných žebříčcích jméno Bedřicha Turnovského, pozměněné na Fred Turnovsky, stabilně figurovalo na předních místech nejvlivnějších Novozélanďanů. Přes všechny aktivity totiž nijak nezanedbával ani svůj byznys a firma Tatra rostla krůček po krůčku v největšího výrobce měkkého koženého zboží v celé Australasii. Turnovský předsedal Novozélandské federaci výrobců a vedl důležité obchodní delegace do tichomořských států, do Číny, dokonce vykonával funkci honorárního konzula pro Mexiko. Duší a politickým přesvědčením přitom zůstával sociálním demokratem. Obával se, že malá a zranitelná ekonomika Nového Zélandu čelí nejisté budoucnosti a silné konkurenci zejména ze strany australských podniků, a úspěšně loboval u labouristických kabinetů za finanční intervence a podporu exportu. Obdržel několik vyznamenání, včetně prestižního Řádu britského impéria.
Nezapomínal ani na svůj český původ. Po okupaci v srpnu 1968 například organizoval ve Wellingtonu mohutné protisovětské demonstrace. Svou rodnou Prahu navštívil několikrát, i těsně před sametovou revolucí. V roce 1990 vydal velmi zajímavé paměti pod titulem Fifty years in New Zealand, mapující celou výjimečnou kariéru. Zemřel 12. prosince 1994 uprostřed příprav na Mezinárodní festival umění, jehož byl předsedou. Novozélandská kultura zkrátka panu Turnovskému dodnes vděčí za mnohé.
i60.cz
FAJNTIP.cz|
Techzpravy.cz|
Náš dům|
Plné zdraví|
Umíme poradit|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Život cestovatele|
KINOTIP2.cz|
Techsvět|
Žena.cz|
Náš REGION|