Jak tak sleduji ty vyjednávací tanečky kolem možného setkání prezidenta Ukrajiny s prezidentem Ruska, napadlo mě představit si, jak bych se u toho jednání cítila, být na místě ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského.
Mám na mysli všelijaké ty protokolární záležitosti. Hledíme do předem pečlivě zvoleného a připraveného místa. Možná je to sál, možná letiště, nádvoří nebo jiný otevřený prostor. Všude se to hemží muži z ochranky, novináři, mezi nimi pobíhají zástupci diplomatického sboru a tlumočníci.
Zleva přichází jeden prezident, zprava druhý. Zhruba někde uprostřed prostoru se mají setkat a podat si ruce. Měli by?
Zasekla jsem se hned tady. Může ukrajinský prezident vůbec podat ruku někomu, kdo ho chtěl nechat zabít hned v prvních dnech napadení jeho vlasti? Je možné udělat tak přátelské gesto vůči člověku, na jehož pokyn jsou denně vražděni ukrajinští vojáci i civilisté a ničí se všechno, na co lze dosáhnout?
Ruský prezident Vladimir Putin je nechvalně proslulý tím, že lže a nedodržuje smlouvy. Chová se jako ti nejodsuzovanější zločinci v dějinách. Hlava ruské pravoslavné církve označila válku proti Ukrajině za posvátné poslání a slíbila odpuštění těm, kteří zabíjejí nevinné. To je děsivé.
Co značí podání ruky? Podání ruky je vnímáno jako gesto ochoty komunikovat či interagovat. Vyjadřuje uznání, respekt nebo rovnost vůči druhému. Nepodat ruku se označuje za nevychovanost. Přesto mi opravdu nepřišlo jako neslušné, když ukrajinští sportovci a sportovkyně odmítli na stupních vítězů potřást rukou ruským soupeřům.
Dovedu pochopit, že to prostě nemohli udělat – dokonce ani pod hrozbou postihu za nedodržení pravidel. Jedna ukrajinská šermířka byla diskvalifikována poté, co nepodala ruku své soupeřce, i když zápas vyhrála. Svou osobní čest považovala za cennější než jedno, byť důležité, vítězství.
Jiní ukrajinští sportovci se s Rusy nechtěli na stupních vítězů ani vyfotit. Považovali by to za osobní pohanu – být na stejném záběru jako zástupci národa, který zabíjí jejich rodiny, sousedy a ničí jejich zemi.
Proč vlastně nechceme, aby se světových soutěží účastnili ruští sportovci? Není to snad proto, že národ, který právě vraždí příslušníky jiného národa, ztrácí důvěryhodnost? Nechceme si s nimi hrát, podávat si ruce ani se společně radovat z vítězství. A to jsou jen sportovci!
Nezveme do Evropy ruské umělce, protože to prostě nejde. Oč vážnější je pak situace, kdy se mají setkat nejvyšší představitelé obou zemí?
Slušní lidé si se zločinci ruce nepodávají. Odmítnout podat ruku nemohu považovat za nezdvořilost. Jak by se asi cítil ukrajinský prezident, kdyby stál tváří v tvář někomu, kdo ho chtěl zlikvidovat? Ano, můžeme myslet na odpuštění. To bych možná zvažovala, kdyby šlo jen o mě. Ale pokud bych byla zástupkyní celého národa a stála před tím, kdo zabil tisíce mých spoluobčanů, vybombardoval a zničil města, včetně porodnic, nemocnic, škol, továren a památek...
Asi by mou myslí proudily obrazy vojáků bez končetin, rakví přikrytých ukrajinskými vlajkami, zakrvácených inkubátorů a škol ukrytých pod zemí.
Já naštěstí nejsem prezident Zelenskyj. Ale já bych Putinovi ruku nepodala.