CENTRUM.CZ > Proboha! > 7. 9. 2025, 09:00

Náhoda spustí pátrání a přivede nás k Panně z bronzu

Sdílet

Někdy stačí jediné zapomenuté jméno a všední den se změní v malé pátrání. Z nečekaného rozhovoru vyklíčil příběh o umění, odvaze a jedné dávné soše – a já se místo…

Zdroj:

Někdy stačí jediné zapomenuté jméno a všední den se změní v malé pátrání. Z nečekaného rozhovoru vyklíčil příběh o umění, odvaze a jedné dávné soše – a já se místo rychlé návštěvy ocitl na stopě, která vedla přes archivy, fotografie i paměť doby.

„Pane kaplane, musíte mi pomoct!“ těmito slovy se ke mně blíží energická pacientka, které mrtvice ubrala jen trochu z paměti a možná něco z jemné motoriky. S pacienty je to pokaždé jiné. Tahle paní si zachovala vtip i citlivost.

„Určitě – a rád,“ odpovídám. Myslel jsem, že půjde o ulovení komára na stropě, vyhnání dotěrné mouchy nebo zprovoznění televizoru. Často to tak bývá. O to víc mě překvapil skutečný důvod její naléhavosti.

„Znáte pana Kozohorského?“ ptá se, jako by šlo o běžné jméno. Neznal jsem. Ona pokračovala:

„Tři noci po sobě se mi o něm zdálo. Pracovala jsem na Národním výboru hlavního města Prahy, na odboru výstavby sídlišť. Spolu s ostatními referentkami jsme měly na starosti také výzdobu sídlišť. Zadávaly jsme zakázky umělcům, kteří zápasili o obživu. A pan Kozohorský byl sochař. Evangelík! Neznáte ho?“

Byla to doba, kdy umění sloužilo ideologii. Výtvarníci často stáli před rozhodnutím – sloužit propagandě, nebo se skromně protloukat a držet si vlastní tvář? Projekt Vetřelci a volavky dokumentuje osudy umělců té doby. Ve veřejném prostoru tehdy převažovala abstraktní estetika: kovoví vetřelci, strukturovaná vejce nebo stylizované volavky. Umělci dostávali přidělené materiály, často kámen, a do kvádrů zasazovali postavy – nejčastěji ženy, smutné, schoulené, s hlavou sklopenou. Získaly přezdívku „Ztratila klíče“. Sedí před vchodem do paneláku a zůstávají strnule na místě.

Paní měla na starosti sídliště Lhotka a Libuš. „To jsem byla já – svobodná, mladá…“ vzpomínala. V roli referentky toho nemohla mnoho změnit. Rozpočet byl nedotknutelný zákon. Každý znal mantinely a hledal skuliny, jak něco přece jen prosadit. Klíčové byly termíny a klid v dodávkách.

S ďáblem na slovíčko – když peklo mluví jazykem dneška

A pak se mezi umělci objeví jeden, který chce vytvořit poctivé dílo. Ne vetřelce, ne volavku. Sousoší Matka a dítě. Kdo zná proces tvorby bronzové sochy, ví, co to obnáší: model z hlíny, forma, odlití, dokončovací práce, statika, povrchová úprava, osazení. Kozohorský se rozhodl vytvořit sochu s úsměvem, s pohybem, s životem. Měla stát na leštěné žulové podstavě.

Sochař, zjevně chudý a vytrvalý, se hlásil k Českobratrské církvi evangelické. Na úřad přicházel s prostě oblečenými dcerami a prosil o další prostředky. Na soše nezbohatl. Vložil do ní vlastní finance a energii. Referentka ho neměla ráda, on ji taky ne. Ale nakonec to nějak dopadlo. Takové příběhy se z paměti úředníka rády ztrácejí.

A pak se sen vynoří po letech – a s ním spousta otázek. Žije ještě pan Kozohorský? A jeho dcery? Stojí ta socha? A kde?

Stojí. Ne na Lhotce, ani na Libuši. Je na Žižkově, před mateřskou školkou. A je výjimečná. Kvalitou, výrazem tváří, kompozicí. Usmívá se té době – klidně by mohla připomínat Pannu Marii.

A proč se jí o tom všem zdálo? Kvůli mému jménu. Projektant z výboru se jmenoval Jindřich Kvasnička. To jméno se jí spojilo se mnou a otevřelo vzpomínky. Kvasničků je hodně, ale já o něm nic nevím.

„Vy za to můžete!“ řekla nakonec. Přinesl jsem jí fotku z odhalení sochy z roku 1971 a dostupné informace, s ohledem na soukromí rodiny. Přinesl jsem jí radost. A sobě také – protože jsme našli společné téma, a díky tomu jsme pak spolu mohli vést bohoslužbu i rozhovor o jiných věcech.