Kolik je na mně doopravdy „moje“ a kolik jen pečlivě poskládané cizí vlivy? Od prvních let nasáváme svět jako houba — a pak už hlavně volíme, komu uvěříme. Tahle tichá volba důvěry nakonec často přepíše i to, co považujeme za fakta.
Klíčové v životě každého z nás jsou první dva roky života. Většinu bazálních dovedností, které nás provedou zbytkem života, získáváme právě v tomto období. Příjímat potravu společenským způsobem, kontrolovat vyměšování, chodit, mluvit, sociálně interagovat, žít ve skupině.
Zajímavé je, že prakticky nic z toho sami nevymýšlíme, jednoduše to přijímáme z nejbližšího okolí, ke kterému máme důvěru, typicky od matky.
Ani po zbytek života prakticky neděláme nic jiného. Jako houby v předškolním věku nasáváme a napodobujeme chování dospělých, kterým důvěřujeme, ve škole přijímáme poznatky, které jsme sami nevymysleli, jen jednoduše nemáme důvod o nich pochybovat, v dospívání věříme lidem, kteří nás nadchnou nebo okouzlí, v dospělosti těm, které obdivujeme nebo milujeme.
Vzácné případy lidských mláďat, které první roky žily mimo civilizaci, třeba v džungli mezi zvířaty, a nenaučily se chodit, mluvit a další socializační dovednosti, se to později naučily jen částečně a zcela je socializovat už nebylo možné. Tarzan v obleku, který se chová jako gentleman, je jen romantický nesmysl.
Když si vlastní život rozebereme na prvočinitele, prakticky všechno, co umíme, co děláme, čemu věříme, v co doufáme… se skládá ze získaných informací, z vědomostí druhých, z přejatých vzorců chování. Toho, co jsme k tomu přidali opravdu originálně my sami, bez jakékoli inspirace a předchozí pyramidy poznatků jiných, je tak překvapivě málo, že je předmětem dohad, co vlastně za vlastní původní příspěvek považovat.
Stejně jako biologicky nemáme žádný „vlastní gen“, polovinu máme od vlastní matky, druhou polovinu od otce (a to samé platí o nich a jejich předcích až do nekonečné minulosti), jen mixujeme mezi tím, tak i mentálně mixujeme jen z dostupného v našem mentálním okolí, nic zvláštního navíc přidat schopni moc nejsme.
Ať chceme, nebo ne. Ať si to uvědomujeme, nebo ne. Jsme jen cihlou v obrovské civilizační stavbě, která existuje a může stát jen díky miliardám cihel pod sebou. Kdyby nebyly, i naše osobnost by se rozpadla v prach, nikdy by se nezrodila, neboť ve vakuu by nebyla nakumulovaná materie, ze které by ji důvěra mohla uhníst.
Stojíme na svém místě díky důvěře v kumulované poznatky a lidi. Oproti našemu biologickému materiálu, jehož mix je početím pro nás osobně jednou pro vždy daný, naši mentální osobnost můžeme do jisté míry tvořit.
„Do jisté míry“ je velmi důležité podtrhnout, protože mantinely jsou velmi těsné. V ranném dětství je naše mentální směřování prakticky dáno okolím, důvěra dítěte v matku je dána instinktivně, moc na výběr nemá. S rostoucími schopnostmi a množstvím rozporů, které jsme schopni vnímat, roste i nutnost volby mezi jedním a druhým.
Nedělejme si iluze, že bychom i zde něco zásadně originálního mohli vymyslet, jednoduše se jen na mentálních křižovatkách rozhodujeme mezi jedním či druhým mentálním vzorcem, z nichž oba jsme jen předtím vypozorovali a přejali.
Navzdory faktu, že většina podnětů je převzatá z okolí, v nás vzniká jedinečná syntéza – vlastní mentální identita a postoje, které formujeme na základě toho, čemu důvěřujeme ve svém okolí.
No a důvěra není nic jiného než víra, ta slova jsou v konečném důsledku synonymy.
Jestli důvěřujeme či věříme v nějaký ucelený myšlenkový systém, jako je filosofická nauka či katolické náboženství, je jen malou třešničkou na dortu. Systém osobní víry (či důvěry) každého člověka je mnohem hlubší. Z větší části nevědomý, podvědomý, instinktivní, reflexivní a automatizovaný.
Je až úsměvné být svědkem seběvědomých proklamací o „racionálním ateismu“, které kolem sebe někteří lidé šíří. Sami se přitom nedopracovali vůbec k ničemu. Jen převzali tento odpozorovaný postoj na základě stejného psychologického mechanismu, na jehož základě se z jiných stávají přesvědčení katolíci, kterým se pak vysmívají.
Jak se tedy stane, že stejná společnost produkuje militantní ateisty i přesvědčené katolíky? Oba v bezpočtu životních křižovatek na základě důvěry zvolili nějakou cestu. Protože oba důvěřovali více v daných momentech něčemu jinému, dostali se na odlišná místa.
To zárovň ukazuje limity konverze, tj. změny přesvedčení a role tzv. faktů.
Nedávná premiéra dokumentu Robin Kvapila Velký vlastenecký výlet ukázala střet s realitou popiračů ruských zvěrstev a šok, že ani na místě viděná fakta nebyla schopna jejich postoje změnit.
Ti lidé nespadli do mentálního proruského ekosystému naráz. Na mnoha myšlenkových rozdvojkách přitakali na základě důvěry něčemu, co je přivedlo až sem. Změnit jejich víru znamená znevěrohodnit to, čemu s důvěrou přitakali na každé takové křižovatce v minulosti, což je nadlidský úkol. Ti lidé by se museli prakticky znovu mentálně narodit, což se sice stává, ale velmi zřídka.
A mimochodem, to „znovu se narodit“ známe opět z náboženského světa. Jak napsal onehdy pan profesor Halík, „člověk je tvor nenapravitelně náboženský“, nemůže důvěru/víru nijak obejít či překročit. Něčemu věřit musí, chce-li existovat.
V tom je naše šance na velikost. Nic nového nevymyslíme, lepíme jen z generacemi předaného. Můžeme se ale rozhodovat, komu budeme důvěřovat, čemu budeme věřit. Platí to při posuzování dějin, například masakru v Buči nebo Putinovy invaze, stejně jako při otázkách víry a náboženského přesvědčení.
Pouze naše víra je na počátku i konci všech našich otázek a odpovědí, byť to zní provokativně a mnozí to nepřijímají.
Naše schopnost vybrat si, čemu věřit, nás dělá velkými a originálními. Naše možnost vybrat si věřit tomu dobrému před špatným je naší kolektivní nadějí na spásu.
Proboha!
Top-Fight.cz|
NESPECHEJ.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Trendy svět|
Matky v nesnázích|
Náš REGION|