Někdy stačí, aby za vás špinavé nádobí zvládla myčka, a před vámi se otevře nečekané okno volného času. Co s ním ale udělat? Zjistit, jak si užít chvíle klidu, aniž bychom je hned zaplnili telefonem nebo dalšími „nutnými“ úkoly, je možná větší umění, než se zdá.
Znáte takový ten pocit, když přijdete do kuchyně a zjistíte, že se na lince začíná nebezpečně hromadit špinavé nádobí a s tím postupně vzrůstá i spojená nechuť z nadcházející úmorné, leč nevyhnutelné povinnosti? Rázem přichází úleva, protože si uvědomíte, že vlastně už máte myčku. A ta hora nemusí být zdolána vámi. Stačí to tam pouze umně naskládat, vložit tabletu, zvolit příslušný program a zapnout. A kolik to ulehčí práce a ušetří času? Hotovo.
Tak, myčka pracuje a co teď? Mám volné ruce. Ta skutečnost mě na chvíli poněkud zneklidnila, protože jsem přemýšlela, co tedy budu dělat. Byt byl už uklizený, nebylo potřeba nic dalšího vykonat. Neznámý klid se plíží místností a já zjišťuji, že jsem zvyklá pořád něco dělat.
Uvařila jsem si kávu a uvelebila se v obývacím pokoji na pohovku. Chvíli jsem se zamyšleně dívala z okna. Máme nádherný výhled na panorama města. S příchodem soumraku začaly vystupovat osvětlené dominanty a brzy zůstala jen mihotající se světla v temnotě noci. Tento okamžik byl mimořádně příjemný.
Otevřela jsem dveře na lodžii a šla i s kávou nasát vůni vlahého večera. Atmosféra vyžadovala zavřít oči a nechat se unášet klidem. I přesto jsem z dáli vnímala neutuchající tep města. Sem tam prošel nějaký soused se psem. Šla jsem se zase posadit na pohovku a nechala v sobě doznít ten úžasný dojem.
Po chvíli jsem se vrátila k přemýšlení nad možnou další činností: mohla jsem si pustit nějaký můj oblíbený historický seriál na Netflixu, číst si, psát další fejetony, napustit si vanu plnou pěny a relaxovat, podívat se na sociální sítě nebo jen tak být. Sama se sebou. Tento večer jsem byla doma jen já, protože manžel měl pravidelné modlitební setkání s kamarády z naší církve, tudíž se mi naskytl časoprostor , který jsem si mohla užít sama.
Přiznám se, že chvíli jsem byla trochu bezradná. Najednou jsem se přistihla, že mám v ruce mobil a sleduji sociální sítě. Co to? V podstatě ani nevím, jak se to stalo. Nějaký zvyk? Nebo spíš zlozvyk? Nevím, co jiného, tak první volbou bude mobil? To se mi nelíbí. Potřeba rychlého dopaminu? Ale proč?
Odložila jsem mobil radši kousek dál od sebe. Nastalo ticho, které bylo příjemné a potřebné – pro každého z nás v jiné míře. Přemýšlela jsem, čím tento čas vyplním. Je snad zvláštní jen tak sedět a pozorovat výhled z okna? Tento způsob uvažování mě zaskočil – vždyť na tom není nic špatného.
Nakonec situace dopadla tak, že jsem začala sepisovat tento fejeton. Nebyla jsem schopná nic nedělat. Zkouším se v tom trénovat. Zavřít oči a odpinkávat neustále přicházející myšlenky. Je ale pravda, že psaní mi udělalo dobře. Odpočinula jsem si.
Pomalu se blížil čas, kdy se vrací manžel. Přivítala jsem ho, převlékl se a začali jsme si povídat. Když se mě zeptal, jak jsem se měla, váhala jsem, jestli mu celý ten vývoj popisovat. Nepřišlo mi to podstatné.
Než jsme šli spát, manžel přišel s tím, že má pro mě další překvapení a týká se naší dovolené. Prý se už můžu začít těšit. Tak a teď mám před sebou jasný plán. Vím, o čem budu mimo jiné celou dobu do odjezdu přemýšlet.
Ten večer pro mě byl důležitý. Myčka sice vyřeší nádobí, ale chvíli pohody si musím zařídit já sama. Není od věci zamyslet se nad tím, jak vlastně trávím čas. Kdybych měla další povinnosti, asi by mě nic nepřinutilo se zastavit. Čím se zaobíráte vy, když „nemáte“ co dělat?