Jiskřivé barvy, rozesmátý obličej a sálavá energie – Daniel Nekonečný byl zjevením české kulturní scény. Nešlo ho přehlédnout. Nejen díky výstřednímu vzhledu, ale především díky osobnosti, která oslavovala radost ze života tak intenzivně, že dokázala rozzářit i ten nejpochmurnější den. Jeho život byl nejen performancí, ale i výzvou, jak žít svobodně, bez předsudků a s maximem barev.
Začátky, které se neřídily pravidly Daniel Nekonečný se narodil 29. června 1966 jako Daniel Konečný. Už od dětství tíhl k umění a vystupování, a přestože se nikdy nestal klasicky vzdělaným hercem nebo hudebníkem, dokázal se do světa šoubyznysu probojovat sám, svou neúnavnou energií a nezaměnitelným stylem.
Jeho cesta byla ovlivněna i kontakty s alternativní scénou a prostředím pražského undergroundu. Právě tam se začala formovat jeho touha po originalitě a svobodě – nejen umělecké, ale i osobní. Vystupoval jako tanečník, performer a postupně se propracoval k vlastní hudbě. Přelomový byl vstup na televizní obrazovky v devadesátých letech, kde začal být vnímán jako extravagantní bavič s nekonvenčním humorem, který se nebojí ničeho.
Hudba jako nepostradatelná součást osobnosti Hudba byla důležitou složkou Nekonečného tvorby. Nejvíce se proslavil se svou kapelou Šum svistu, která kombinovala latinskoamerické rytmy, disko, pop i prvky kabaretu. Texty jeho písní byly jednoduché, hravé, plné optimismu a refrény chytlavé. Jeho nejznámější hity jako Sexy hafanana, Samba King nebo Jsem Boss se nesly ve znamení radosti, tance a nevázanosti.
V jeho tvorbě nešlo o virtuozitu nebo hluboké sdělení, ale především šlo o emoci. O schopnost přenést na publikum chuť tančit, smát se a zapomenout na starosti. V tom byl Daniel Nekonečný mistr. Jeho koncerty připomínaly tropickou fiestu spojenou s varieté, které nikoho nenechaly chladným.
Životní styl, který si nebral servítky Daniel Nekonečný nebyl jen showmanem na jevišti. Jeho životní styl byl pokračováním jeho umění. Žil obklopen třpytkami, barvami, exotickými rekvizitami a téměř neustále v přítomnosti žen, které sám nazýval „bohyněmi radosti“. Oblečení volil tak, aby zářil – žluté nebo zlaté sako, flitry, leopardí vzory a havajské věnce byly jeho každodenní uniformou. A v podobném duchu se neslo i jeho bydlení.
Umělec odmítal běžné normy, neřešil, co si o něm lidé myslí, a své životní heslo „žij a nech žít“ naplňoval do posledního detailu. V jeho pojetí byl život jednou velkou scénou a on sám hlavním aktérem, který nesundává kostým ani doma.
VIDEO
Velvyslanec radosti, který si vystačil se žlutou Dan Nekonečný se rád stylizoval do role „ministra rozkoše“ nebo „velvyslance štěstí a radosti“. Tato přezdívka nebyla jen vtipem – dokonale vystihovala jeho životní filozofii. Šířil kolem sebe optimismus, oslavu života a upřímné nadšení, které z jeho vystoupení dělalo víc než jen koncerty. Pro mnohé byl ztělesněním radosti, pro jiné záhadným úkazem. Jeho žluté obleky, třpytky a teatrální gesta z něj udělaly nezaměnitelnou figuru české kultury.
Bulvár si ho rychle oblíbil – jeho excentrický vzhled a životní styl byly vděčným tématem. Kolovaly o něm nejrůznější historky a fámy, od těch úsměvných až po úplně absurdní. Přesto ti, kteří ho znali blíže, mluvili jinak. Například zpěvačka Eva Pilarová o něm řekla, že to byl jeden z nejnormálnějších a nejpřirozenějších lidí, jaké kdy potkala. A to je možná ta největší zvláštnost – že pod vrstvou zlatého prachu se skrýval člověk s nohama na zemi.
Vliv na českou scénu I když byl Dan Nekonečný často brán jako kuriozita, sám ovlivnil českou kulturní scénu víc, než se může na první pohled zdát. Byl jedním z mála, kdo dokázal ukazovat jinakost a přitom zůstat oblíbený napříč generacemi. V době, kdy se v české televizi prosazoval tradiční humor a estráda, přinesl do studia živelnost a odvahu být jiný.
Jeho postava připomíná, že humor nemusí být cynický, že hudba nemusí být technicky dokonalá, a že někdy stačí jen být autentický. Jeho smrt v roce 2019 byla pro mnohé šokem.
Daniel Nekonečný zůstane navždy jedinečným zjevem českého šoubyznysu. Jeho odkaz nespočívá v desítkách alb nebo oceněních, ale v emocích, které v lidech dokázal probudit. Lidi učil, že život může být večírek. Byl symbolem svobody, barvitosti a odvahy být jiný – v umění i v životě.
A i když už jeho hlas není slyšet z televizních obrazovek, jeho obraz tu zůstává i nadále.
Zdroj: denik.cz , news.headliner.cz , medium.seznam.cz , Youtube