První díl příběhu sériového vraha Roberta Hansena si přečtete v článku Butcher Baker: muž, který si postavil vlastní lovecký svět – a pak v něm uvěznil všechny ostatní
Druhý díl příběhu ukazuje moment, kdy Hansen ztratil výhodu lovce. Jak jednotlivé detaily — popisy útěků, shodné stopy, zvláštní rituály a nakonec i tajná mapa se záhadnými tečkami — začaly odkrývat, co se v aljašské divočině doopravdy dělo. A proč se i ti nejzkušenější detektivové shodli, že to, co objevili, nebylo dílem impulzu, ale člověka, který si své území plánoval jako vražedné pole.
Když systém zjistí, že něco nesedí
Vyšetřovatelé začali poprvé spojovat body, které předtím ležely vedle sebe, ale nikdo je nezkusil spojit do jedné linie. Zmizelé ženy z posledních let, podobná místa, kde byly naposledy spatřeny. Izolované lokality za městem. Informace o muži, který vlastní letadlo, sbírá zbraně a má loveckou reputaci. A k tomu jedna konkrétní žena, která u výpovědi popisuje věci, které přesně odpovídají realitě Hansenova života.
Jméno Robert Hansen se začalo v interních rozhovorech objevovat příliš často na to, aby šlo o náhodu. Nebyl „typický podezřelý“. Nevybuchoval, neměl viditelnou historii násilí, ve společnosti působil jako někdo, kdo by se radši stáhl, než aby dělal scény. Ale v jeho časové ose a v mapě zmizení bylo něco, co už nešlo ignorovat.
Sám to pravděpodobně vycítil. Muži s jeho typem osobnosti mají extrémně vyvinutý senzor na všechno, co ohrožuje jejich kontrolu. Začal se chovat jinak. Více sledoval okolí, méně plynule fungoval v běžném životě, některé rutiny najednou měnil, jiné naopak držel strnuleji než kdy dřív. A co je pro vrcholící fázi typické – jeho činy začaly být paradoxně chaotičtější: někdy jednal impulzivněji, jindy přehnaně plánoval.
V tu chvíli už nešlo jen o vraha, který má svůj rituál. Šlo o člověka, kterému se hroutí vnitřní konstrukce – a který je tím nebezpečnější, čím víc se ji snaží zachránit.
Mapy, šperky a plechová krabička
Když policie získala povolení k domovní prohlídce, nevypadalo to jako scéna z akčního filmu. Žádný křik, žádné řetězy, žádný dramatický odpor. Hansen byl klidný. Ten specifický klid člověka, který věří, že dokud kontroluje způsob, jakým o něm druzí přemýšlejí, má stále šanci.
První místnosti neukázaly nic zásadního. Obyčejný dům, obyčejné zařízení. Pak narazili na zbraně – seřazené, vyčištěné, až obsesivně pečlivě uložené. Na Aljašce nic neobvyklého, samo o sobě to nebyl důkaz.
Rozhodující nebyly pušky, ale papír. Mapy, na první pohled lovecké, topografické, běžně dostupné. A na nich drobné červené tečky. Tak malé, že by se daly přehlédnout. Kdyby přesně neodpovídaly místům, kde později našli těla.
Další zastávkou byla nenápadná plechová krabička. Ne trezor, ne bezpečnostní schránka. Něco, co vypadalo jako domácí krabice na šicí potřeby. Uvnitř šperky – prstýnky, náušnice, drobné přívěsky. Každý jiný. Každý vytržený z života, který skončil někde v lese. Trofeje, ale ne ve smyslu okázalé sbírky. Spíš tichá potvrzení toho, že jejich majitelky byly „součástí hry“.
A nakonec fotografie. Ne pornografické, ne krvavé. Záběry žen v okamžicích, kdy ještě věřily, že se nic strašného nestane. Pro něj to nebyly vzpomínky. Byly to důkazy moci. Záznam, že v určitém bodě jejich života rozhodoval jen on.
V tu chvíli už se nic nedalo vrátit zpět. Policie měla mapu, trofeje, výpověď přeživší oběti a čím dál pevnější časovou osu. Hansen seděl v obýváku a mlčel. A poprvé po dlouhé době jeho klid nebyl výrazem převahy, ale prázdnoty.
Výslech: když se lovec poprvé dívá do zrcadla
U výslechů podobných pachatelů není nejděsivější to, co říkají. Ale jak to říkají. Hansen nepůsobil jako extrémní monstrum. Nepůsobil ani jako „génius zla“. Byl to muž, který mluvil tiše, monotónně, jako by vysvětloval technický postup.
Zpočátku balancoval na hraně. Nepopíral agresivně, ale ani nepřiznával. Zmenšoval. „Našel jsem to.“ „Nevím, jak se to tam vzalo.“ Typická strategie člověka, který se snaží udržet klam o vlastní kontrole nad příběhem.
Zlom přišel ve chvíli, kdy mu položili otázku, na kterou neměl připravenou výmluvu: proč jsou na mapě červené tečky. Mapy byly jeho svatyně. Geometrie jeho moci. Najednou už je nemohl brát jako soukromý nástroj. Byly důkazem.
Jeho první „prasklina“ byla věta: „Možná jsem tam někdy byl.“ To už nebylo popření. Byla to otevřená brána. Policie ji využila. Tlak nebyl teatrální, ale trpělivý. V určité chvíli bylo zjevné, že pro Hansena už je vnitřní napětí větší než strach z přiznání.
Když pak nad mapou začal ukazovat prstem na jednotlivé body a říkal: „Tady. A tady. A tady…“, nebylo to velké dramatické gesto. Byla to technická operace člověka, který předává svůj systém někomu jinému, protože už ho neunese.
Neudělal to kvůli lítosti. Udělal to proto, že jeho konstrukce kontroly se definitivně zhroutila. Přiznání bylo posledním způsobem, jak mít alespoň nějaký vliv na to, jak bude jeho příběh vyprávěn.
Tichý konec lovce
Soud s Robertem Hansenem nebyl velkým divadlem. Nešlo o boj o nevinu. Mozaika byla příliš kompletní: mapy, šperky, těla, výpovědi, časové souvislosti. Přiznal se minimálně ke 17 vraždám, byť vyšetřovatelé věří, že skutečné číslo je vyšší. Dostal 461 let bez možnosti podmínečného propuštění. Číslo, které nerelativizuje. Číslo, které znamená, že lov skončil definitivně.
Ve vězení z něj nebyl vůdce ani legenda. Nebyl to muž, kterého by ostatní vězni následovali. Byl tichý, uzavřený, bezvýznamný. Pro člověka, který si celý život budoval svět, v němž konečně bude mít moc, je to možná ten nejtvrdší trest – stát se někým, kdo už nemá žádný vliv vůbec na nic.
Dozorci ho popisovali jako muže, který žije v jakémsi vnitřním polostínu. Ne jako někoho trýzněného výčitkami, spíš jako prázdnou schránku. Jeho skutečné „já“ – to, které se realizovalo v lese – zemřelo ve chvíli, kdy musel přiznat, co dělal. Zbytek života jen dožíval.
Zemřel v roce 2014. Bez velkého zájmu médií, bez dramatického epilogu. Muž, který si myslel, že si vybudoval vlastní svět, skončil jako někdo, kdo už nad ničím nerozhoduje.
Proč nás příběhy jako tenhle tak přitahují?
Případy jako Hansenův nejsou jen katalogem hrůz. Jsou i zrcadlem. Ukazují, jak daleko může člověk dojít, když se celý život snaží utéct před pocitem, že je slabý a bezcenný. Nepatří do romantizovaných obrazů „zla“, ale do debat o tom, co se děje, když se trauma, ponížení, absence empatie a potřeba kontroly spojí do jednoho člověka.
Takové příběhy nás přitahují, protože narušují náš základní vzorec: věřit, že lidé kolem nás fungují podle stejných emočních pravidel jako my. Sériový vrah je anomálie. Někdo, kdo chodí po stejných ulicích, ale jeho vnitřní mapa reality vypadá úplně jinak. Když se ji snažíme pochopit, nejsme fascinovaní krví. Jsme fascinovaní tím, kde končí „normální“ lidská psychika.
Číst o takových případech je zároveň nejbezpečnější způsob, jak se dívat do temnoty – z odstupu. Můžeme kdykoli zavřít stránku, nadechnout se a vrátit se do vlastních životů. Ale někde v hlavě nám zůstane malý, nepříjemný, důležitý pocit: že hranice mezi „obyčejným člověkem“ a někým, kdo si vybuduje vlastní lovecký svět, není jen otázkou zla. Je to otázka nezpracovaných zranění, osobnostních poruch a prostředí, které včas nezasáhlo.
Robert Hansen není příběh, který má navodit hrůzu pro hrůzu. Je to varování. Že pod maskou tichého muže v pekárně může někdy žít někdo, pro koho je celé lidství jen terénem. A že pokud to nechceme jen pasivně sledovat, musíme se dívat pozorněji – na vzorce, na signály, na lidi, kteří mizí v šumu „nezajímavých případů“.
V dalším dílu se příběh přesune do momentu, kterému se Hansen celý život vyhýbal — okamžiku, kdy už nebylo kam utéct. Už zítra zjistíte:
jak se před policií rozpadl Hansenův obraz „hodného pekaře“,
proč se jeho vlastní slova stala klíčem k obvinění,
co odhalila mapa, kterou se snažil popřít,
a jaký dopad mělo finální přiznání na rodiny obětí i samotné vyšetřovatele.
Třetí část neuzavírá jen případ. Uzavírá mýtus o muži, který si myslel, že v aljašské divočině zůstane navždy neviditelný.
Psychologie zločinu 
FAJNTIP.cz|
Techzpravy.cz|
SvětFormule.cz|
Žena.cz|
KINOTIP2.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
GrapesMag|
NESPECHEJ.cz|
