Nezačíná ani fascinací zlem. Začíná tichem. Tichým, úzkým, pomalu se uzavírajícím prostorem, ve kterém se dítě postupně učí, že svět není místo, kam by mohlo patřit. A že lidská blízkost je něco, co existuje jen v představách, ne v realitě.
Japonsko později vytvořilo pro Miyazakiho jednoduchou nálepku – „Otaku Killer“. Byla efektní. Krátká. V médiích se dala dobře použít. Jenže tahle nálepka minula podstatu. Nešlo o fascinaci mangou. Ani o přímý vliv popkultury. Šlo o izolaci. O roky a roky pomalu se hloubící propasti mezi Miyazakim a zbytkem světa. Propasti tak hluboké, že jednou přestaly mít dno.
A právě o té propasti je tenhle příběh.
Dětství: tělo, které dítěti připomíná, že není jako ostatní
Tsutomu Miyazaki se narodil s deformací rukou, která byla víc než fyzickou vadou. Byla prvním štěpem osamělosti. Ostatní děti běhaly, hrály baseball, zápasily, posílaly si míč přes dvůr. On ne. Každý neobratný pohyb, každé neschopné zachycení balónu, každé pobavené zasyčení spolužáka mu připomínalo, že stojí mimo kolektiv, na který je japonská školní kultura tak tvrdě orientovaná. Dítě, které nezapadá, je rychle vidět. A dítě, které je vidět, je rychle odstrčeno.
Miyazaki nezažil křik, který by ho zlomil. Zažil horší věc – tiché odstřižení. Spolužáci ho nebrali jako jednoho z nich. Nepozvali ho. Nečekali na něj. Nepotřebovali ho. A dítě, které dlouhodobě nepotřebuje nikdo, začne potřebovat samo sebe víc, než je zdrávo.
Domov, kde se ticho stává normou
Rodina měla materiální zázemí, ale emocionálně byla zmrzlá. Otec byl přísný a vzdálený, muž orientovaný na výkon, který neměl čas ani trpělivost zabývat se niterným prožíváním dítěte. Matka byla zahlcená domácností a vlastní únavou. Prarodiče byli tradiční a striktní. Nikdo v tom domě neuměl dát dítěti ani kapku něžnosti. To, co pro jiné děti znamená bezpečný přístav, bylo pro Miyazakiho jen stanicí, kde nikdo nezvedá oči, když kolem projde.
Jeho pokoj byl místo, kde se skryla celá jeho identita — nejen proto, že tam byl klid, ale protože to bylo jediné místo, kde po něm nikdo nic nechtěl. Tam mizel. Ne rychle. Nespektakulárně. Pomalu. Po centimetrech. Po hodinách, kdy se nikdo nezeptal: „Proč tu sedíš sám? Jsi v pořádku?“
A tak se osamělost stala nejen jeho prostorem, ale i jazykem, ve kterém začal přemýšlet.
Únik do světa, kde nikdo neublíží
V dospívání se Miyazaki ocitl mezi dvěma světy: skutečným, kde byl neustále odmítaný, a fantazijním, který ho neodmítal vůbec. Manga, anime, filmy — to všechno byly brány do světů, které měly jedinou výhodu: nepronášely soudy. Postavy v nich byly krásné, čisté, emocionálně jednoduché. Nekomplikovaly vztahy. Neútočily. Neproměňovaly jeho deformaci v terč.
On se nevracel k VHS páskám proto, že by byl obyčejným fanouškem. On se k nim vracel proto, že jeho mysl si potřebovala postavit místo, kde nezemře. Jeho realita byla bolestivá. Jeho fantazie byla stabilní. A tak mezi nimi začala mizet hranice.
Je to jedna z nejzákladnějších věcí v psychologii – pokud člověk nemůže žít ve světě, který má, začne žít v tom, který si vytvoří. A Miyazaki si ten svět vytvořil do posledního detailu.
Smrt dědečka: poslední nit praská
Dědeček byl možná poslední člověk, který pro něj představoval alespoň jistou formu přijetí. Nebyla to láska. Ale byla to přítomnost. A někdy stačí i přítomnost, aby se člověk cítil méně rozpadlý.
Když dědeček zemřel, Miyazakiho psychika ztratila poslední orientační bod. Jeho matka tehdy reagovala chladně, dokonce kriticky — a to byla chvíle, kdy se jeho křehká konstrukce identity začala hroutit. Ne naráz. Ne dramaticky. Ale nevratně.
Tady se láme linka mezi izolovaným chlapcem a nebezpečným dospělým.
Ne vinou smrti samotné, ale vinou toho, že Miyazaki už neměl nikoho, kdo by ho držel byť jediným prstem v realitě.
Psychika, která se stala prázdným pokojem
Činy, které následovaly, byly pro Japonsko šokem. Ale jejich podstata nebyla sadistická v tom klasickém smyslu. Nebylo to hnané triumfem. Nebylo to motivované mocí. Nebyly v tom klasické znaky predátorského vraha.
Byl to rozpad.
Vyšetřovatelé popisovali jeho byt jako místo, které působilo spíš jako skladiště myšlenek člověka, který nikdy nevstoupil do dospělého života. Rozházené předměty, kazety, časopisy — chaos, který nebyl výrazem agrese, ale absence řádu. Všechno v jeho životě se řídilo stejným principem: nic do sebe nezapadalo. On sám do sebe nezapadal.
Psychiatři se neshodli, jestli šlo o schizoidní poruchu osobnosti, psychotický stav, hlubokou disociaci nebo kombinaci všeho. A možná právě proto — protože nebyl „učebnicovým“ případem — byl tak nebezpečný. Byl mimo definice. Mimo kategorie. Mimo rámec toho, jak se dá vysvětlit lidské chování.
Činy: čtyři ztracené dívky a svět, který přestal mít hranice
Případy, které v letech 1988–1989 otřásly Japonskem, měly jedno společné: zmizely čtyři malé dívky, všechny ve věku mezi čtyřmi a sedmi lety. Zmizely během okamžiků, kdy se vzdálily od domova nebo kdy je okolí přestalo na pár minut sledovat. A nikdo netušil, že za nimi nestojí muž poháněný hněvem či sexuální posedlostí, ale člověk, kterému se rozpadala realita natolik, že už nevnímal, co znamená život druhých.
Miyazaki své oběti nevybíral podle předem daného vzorce. Nesledoval je dlouhodobě. Nevytvářel si fantazii moci, která by ho vedla k plánování. Jeho rozhodnutí bývala náhlá, impulzivní, jako když se v jeho hlavě na okamžik potkalo napětí vnitřního světa s realitou venku. Dívky, které potkal, byly zranitelné. Byly samy. A on už v té době nebyl člověkem, který dokázal rozeznat, že to, co se v něm odehrává, je nebezpečné.
Oběti odváděl na skrytá místa na okraji Tokia — do lesů, odlehlých lokalit, kde se mohl uzavřít do své disociované bubliny. A tam se odehrávalo to, co bylo pro vyšetřovatele později nejděsivější: dívky byly udušeny. Umíraly rychle, bez boje, protože byly malé, slabé a dezorientované. Nešlo o útok vedený zuřivostí. Šlo o čin člověka, který už dávno necítil rozdíl mezi dotykem a násilím, mezi omezením a ohrožením, mezi hrou fantazie a definitivní realitou smrti.
Když se rozdíl mezi světem fantazie a realitou setře
Po jejich smrti se Miyazaki neprojevil jako klasický predátor. Nepociťoval triumf ani vítězství. Naopak působil, jako by se snažil zjistit, co vlastně udělal. Činy, které následovaly — zacházení s těly, návraty na místa, kde oběti zanechal — nebyly projevem cynického sadismu. Byly projevem psychiky, která typu smrti ani konečnost nerozuměla. Japonské vyšetřovací spisy popisují, že Miyazaki s těly manipuloval, fotografoval je, někdy se vracel, jako by studoval vlastní otisk v realitě, kterou nedokázal chápat.
Nejvíce šokovalo, že se k rodinám obětí vracel i po činu. Posílal dopisy, volal, někdy nechával v poštovní schránce fragmenty spojené s dítětem. Vyšetřovatelé se shodovali, že to nebylo gesto člověka, který chce terorizovat. Bylo to gesto někoho, kdo nechápe hranici mezi přítomností a ztrátou, kdo si nevšímá dopadu, protože jeho vlastní emoční svět neobsahuje takovou kategorii.
Čtyři dívky zemřely proto, že narazily na člověka, jehož psychika se drolila už od dětství. Zemřely rychle, udušením, protože Miyazaki nedokázal regulovat vlastní jednání.
A jejich smrt nebyla ani plánem, ani rituálem — byla to tragédie způsobená člověkem, který přestal být člověkem dávno předtím, než se dopustil činu.
On necítil nic. Pro běžného člověka je představa takové prázdnoty nepředstavitelná — ale právě ta prázdnota byla podstatou jeho činů. Pro něj smrt nebyla ani tragédií, ani vítězstvím. Byla to událost. Součást vnitřního sledu obrazů, které nedokázal zastavit.
Japonsko stálo před případem, kde zlo nebylo aktivní silou, ale absencí. Nebyla v něm agrese. Nebyla v něm nenávist. Bylo v něm něco mnohem temnějšího — člověk, jehož psychika se vyprázdnila tak hluboko, že do ní začaly propadávat i životy druhých.
Dopadení: muž, který neví, jak působit „normálně“
Když ho zatkli, byl klidný. A ten klid byl nejděsivější částí celého případu.
Nevzpíral se. Nekřičel. Neplakal. Nereagoval.
Působil jako člověk, který mluví o někom jiném. Ne proto, že by byl kalkulativní. Ale protože jeho emoce a jeho činy nikdy nepatřily do stejného prostoru. Vyšetřovatelé popisovali, že se choval, jako by ani nechápal, jaké následky jeho slova mají. Jako by realita byla pro něj film, který kdysi viděl, ale dávno zapomněl děj.
Proces, který nezodpověděl nic
Soud se snažil přijít na to, kdo vlastně Miyazaki je. Byla to porucha osobnosti? Psychóza? Delirium fantazie? Dětská trauma, která přerostla v patologii?
Odpověď na žádnou z těch otázek nepřišla. A možná ani přijít nemohla. Protože Miyazaki už byl v době dopadení člověkem, který neexistoval v jednom světě. Žil mezi. A v tom „mezi“ se nedá najít příčina. Dá se jen pozorovat konečný následek.
V roce 2004 byl odsouzen k trestu smrti.
V roce 2008 byl popraven.
Temnota, která nehoří, ale zhasíná
Miyazakiho příběh je jeden z nejtemnějších v moderním Japonsku, ale ne kvůli brutalitě činů samotných. Je temný proto, že ukazuje, jak nebezpečné může být ticho, ve kterém dítě žije příliš dlouho.
Je to příběh o tom, jak izolace v extrémní podobě dokáže přetvořit člověka do nepoznání. Jak se psychika může rozpadnout dřív, než se stačí vytvořit. Jak hluboké následky má svět, který nenabídne žádnou náruč, žádný dotek, žádnou blízkost.
Není to příběh monstra. Je to příběh člověka, který se ztrácel tak dlouho, až nezůstalo nic, co by ho udrželo na téhle straně reality.
Psychologie zločinu 
ReadZone|
Magazín - Aktuálně.cz|
kroniQa|
NESPECHEJ.cz|
Techzpravy.cz|
Náš REGION|
Asianstyle|
FAJNTIP.cz|
