Příběh Roberta Hansena není jen o sériovém vrahovi. Je to anatomie člověka, který tolik nenáviděl vlastní bezmoc, až si vymyslel svět, kde ji už nikdy nemusel cítit – a ten svět pak proměnil v realitu.
Město, kde se civilizace láme
Anchorage na první pohled nevypadá jako místo, kde se mohou dít ty nejtemnější věci. Malé město na hraně divočiny, kde se civilizace lámala o mráz, lesy a nekonečné pláně. Lidé byli zvyklí na extrém – počasí, vzdálenosti, samotu. A právě tahle kombinace dělá z podobných míst ideální kulisu pro někoho, kdo potřebuje zmizet z dohledu. Nebo skrýt to, co dělá.
Robert Hansen se v tomhle prostředí naučil pohybovat dokonale. Ve dne byl prostě „ten pekař“. Manžel, otec, chlap, který vstává dřív než ostatní, aby stihl těsto, dodávky, ranní provoz. Chodil do kostela, měl pověst slušného člověka, nikoho neprovokoval. Kdybys vedle něj stála ve frontě, možná by tě zaujalo jen to, že působí trochu plaše. Možná by sis všimla lehkého koktání, nesmělého úsměvu. Nic, co by v tobě probudilo varovný signál.
Jenže Hansenův život nikdy nebyl jednolitý. Od dětství fungoval ve dvou rovinách: v té viditelné, kde byl slabý, vysmívaný a odmítaný, a v té skryté, kterou si budoval ve své hlavě – jako útočiště, kde konečně rozhoduje on.
Chlapec, který nikdy nebyl tím silným
Hansenovo dětství bylo všechno, jen ne laskavé. Koktání, vysoký hlas, problematická pleť, chudé zázemí. V prostředí, které uctívalo sílu, výkon a sebejistotu, byl přesný opak toho, co bylo ceněné. Stal se terčem posměchu. A tohle není detail pro psychologický profil, ale základní kámen.
Dlouhodobé ponížení, opakované odmítání ženami, pocit, že „nikdy nebude dost dobrý“ – to všechno se do něj zařezávalo roky. Člověk, který nemá kam utéct v realitě, často uteče do fantazií. Psychologie tomu říká kompenzační fantazijní svět. Laicky: vymyslíš si verzi života, ve které nejsi ten, komu se smějí, ale ten, kdo má navrch.
U někoho zůstane tenhle vnitřní svět jen únikem. U Hansena se z něj stala mapa. Pomalý, ale vytrvalý projekt, jak jednou žít podle vlastních pravidel.
Aljaška jako laboratoř moci
Když se přestěhoval na Aljašku, stalo se něco, co nikdy předtím nezažil: za určitou část svého já začal být respektovaný. Ne kvůli tomu, jak mluví, vypadá nebo působí ve společnosti. Ale kvůli schopnostem, které tady byly ceněné: uměl střílet, byl trpělivý, dokázal čekat v mrazu, znal les.
Mezi ostatními lovci přestal být směšným „chlapem s vadami“. V tomhle kontextu se z něj stal někdo, kdo umí přežít tam, kde ostatní selžou. A to pro jeho vnitřní systém znamenalo obrovský posun. V realitě poprvé dostal něco, co doposud zažíval jen ve svých fantaziích: pocit kompetence, někdy dokonce obdivu.
Právě tady se jeho vnitřní mapa začala nebezpečně překrývat s reálným světem. Roky fantazií o moci, o tom, že určuje pravidla hry, se potkaly s prostředím, které mu náhle dalo skoro všechny nástroje do ruky. Divočina, zbraně, letadlo, obrovské neobydlené území. Pro někoho těžko zvládnutelná krajina, pro Hansena ideální scéna.
Když se fantazie poprvé nadechne
Přechod od fantazie k činu u něj nevypadal jako výbuch agrese. Nebyl to impulzivní útok ve vzteku. Byl to tichý, postupný, racionálně plánovaný krok. Jak když posuneš figurku o jedno pole – a netušíš, že tím už jsi rozhodla celou partii.
Hansen měl za sebou roky představ, ve kterých nebyl tím slabým, vysmívaným mužem, ale někým, kdo má nad druhým absolutní kontrolu. Tyto představy se staly návykem. V určité fázi přestane fantazie stačit. Potřebuješ větší intenzitu. V jeho případě to znamenalo zkusit, jak bude vypadat ten samý scénář v realitě.
První útok nebyl „dokonale promyšlený rituál“, který si později vypracoval. Byl to test. Potřeboval zjistit, co se stane, když se jeho vnitřní scénář přenese do skutečného světa. Jaké to je mít neomezenou moc nad někým, kdo nemůže odejít. Co to udělá s jeho strachem. Jestli se konečně převáží role: celý život byl ten, kdo se bojí. Teď chtěl být ten, kdo strach způsobuje.
Nezažil zhroucení svědomí. Nezažil šok z toho, čeho je schopný. Nepřišla panika, která by ho dohnala k tomu, aby se přihlásil policii. Přišel klid. Možná nejděsivější typ klidu – pocit, že všechno je přesně tak, jak má být.
Pro člověka s jeho profilem to byl signál, že fantazie měla pravdu: skutečně může existovat svět, kde není slabý.
Lovecký rituál: když kontrola chutná víc než život
Další útoky už nebyly zkouškou. Byly budováním rituálu. Hansen si nevytvářel jen „modus operandi“ ve smyslu techniky, jak nikoho nechat zmizet. Stavěl si scénář, ve kterém každý krok hrál roli v jeho vnitřním dramatu.
Jeho lov měl charakteristické prvky: vybrat ženu, kterou systém nebude postrádat. Izolovat ji. Vzít ji na místo, kde platí jen jeho pravidla. Dát jí dojem, že má šanci přežít. A pak ji vypustit do lesa – ne jako člověka, ale jako kořist. Jeho potěšení nebylo v krutosti jako takové, ale v samotném přepnutí rolí: ten, kdo byl celý život pronásledovaný svými komplexy, začal pronásledovat jiné.
Tohle nebylo impulzivní násilí. Byl to rituál kontroly. Ve svém vnitřním systému potřeboval, aby všechno mělo „správný průběh“. Aby věděl, co se stane v každé fázi. Aby žádná náhoda nezasáhla do scénáře, který si roky piloval.
V běžném životě působil precizně a spořádaně. Ve svém loveckém světě to dovedl do extrému. Měl jasná „pravidla“, která mu umožňovala vnímat své činy ne jako chaos, ale jako něco „logického“ – podle něj.
Vlastní kodex vraha
V určité fázi si téměř každý sériový vrah vytvoří svůj vlastní morální rámec. Není to svědomí. Je to konstrukce pravidel, která mu umožní dívat se na své jednání tak, aby ho unesl – aby nepocítil úplné rozpadnutí identity.
Hansen měl několik takových pravidel. Nikdy je nenapsal, ale podle jeho výpovědí a rekonstrukce vyšetřovatelů byly jasně viditelné.
První z nich bylo krutě pragmatické: vybíral ženy, u kterých bylo nejmenší riziko, že je někdo bude hledat. Prostituce, tančírny, okraj společnosti. Ne proto, že by ho přitahoval konkrétní typ obětí, ale proto, že systém na tyto ženy většinou nereagoval. Kde jiní viděli zranitelné životy, on viděl „mezery systému“.
Druhé pravidlo se týkalo jeho každodenního života. Ve městě se choval až úzkostlivě spořádaně. Chodil do kostela, pracoval, udržoval si pověst mírného muže. To nebyla jen maska. Byl to protipól jeho vnitřního chaosu – způsob, jak si udržet dojem, že má vše pod kontrolou. Čím temnější byl jeho noční svět, tím čistější potřeboval mít ten denní.
Třetí pravidlo bylo možná nejděsivější: obětem dával falešnou naději. Věděl, že pokud člověk chvíli věří, že přežije, a teprve potom pochopí, co se ve skutečnosti děje, strach je ještě intenzivnější. Nešlo jen o fyzickou kontrolu. Šlo o naprosté ovládnutí psychiky druhého člověka.
A nakonec les. Pro něj to nebylo „místo činu“. Byla to scéna, kde byl konečně sám sebou. V civilizaci hrál roli tichého muže, který nikdy nebude opravdovým hráčem. V lese měl pocit, že konečně vystupuje ve své hlavní roli. Tam se spojovaly jeho dětské komplexy s představou lovecké moci. Tam nebyl směšný. Tam byl lovec.
Žena, která mu rozbila hru
Ta noc nezačala jinak než mnoho předchozích. Stejný typ oběti, stejná trasa, stejné vzorce. Ale tentokrát narazil na někoho, kdo do jeho scénáře odmítl zapadnout.
Když pochopila, že nejde o zastrašování, ale o boj o život, nereagovala podle očekávání. Využila okamžiku, kdy polevil v pozornosti — a utekla. Dostala se na policii. Vyděšená, zraněná… ale přesná. Popisovala detaily, které by si nevymyslela: rozložení jeho domu, drobnosti v interiéru, pachy, zvuky.
Její výpověď byla první trhlina v Hansenově konstrukci světa.
A zároveň první skutečná stopa, kterou systém nemohl ignorovat.
Zítra: Zlom, který neměl nikdy přijít
Když jedna žena uteče, není to jen selhání rituálu. Pro Roberta Hansena to byla událost, která odstartovala rozpad jeho vnitřního impéria — a přivedla vyšetřovatele k mapám posetým červenými tečkami, plechové krabičce plné trofejí a k přiznání, které zlomilo i ty nejzkušenější policisty.
V další části se dozvíte:
jak policie začala z jednotlivých stínů skládat konkrétní obraz,
co znamenaly červené tečky na Hansenově osobní mapě lesa,
jak probíhal výslech člověka, který si myslel, že byl až do konce neviditelný,
a proč se jeho pokojné dožití za mřížemi považuje za nejkrutější možný trest.
Pokračování už zítra.
Psychologie zločinu 
SvětFormule.cz|
Cooky.cz|
NESPECHEJ.cz|
Trendy svět|
Sport - Aktuálně.cz|
BydlímeÚtulně.cz|
Světkreativity|
In-lifestyle.cz|
ReadZone|
Náš REGION|
Techzpravy.cz|
FAJNTIP.cz|
GrapesMag|
