KOMENTÁŘ. Na podzim nás čekají volby do Poslanecké sněmovny. Půjde v nich i o to, zda si Česko i nadále zachová svou prozápadní a proevropskou orientaci, svobodu, demokracii a bezpečnost. Anebo se zase vydáme ve větší či menší míře východním směrem, který tuto zemi v letech 1948–1989 brutálně poškodil ve všech aspektech lidského života a fungování společnosti.
Situace je závažná i v kontextu toho, co již čtvrtým rokem provádí Rusko na Ukrajině. Jde tak rovněž o fatální otázku bezpečnosti České republiky.
Pouze pevné sepjetí ze západním světem dává šanci, že i nadále budeme bezpečnou zemí, kde se nebombarduje a kde se neumírá ve válce. Každý rozumný člověk by to měl chápat.
Jako občané máme za svou zemi zodpovědnost, nikdo se tohoto závazku nemůže zříci. Není to tedy jen věcí politiků. V Ústavě prohlašujeme, že jsme odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku jako svobodný a demokratický stát a jsme si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku.
Nikdo tedy nesmí s těmito principy hazardovat a koketovat s myšlenkou zavléci nás do sféry světa, kde jsou fatálně pošlapávána lidská práva, kde lidský život neznamená nic a kde v atmosféře strachu a násilí vládne autoritářský režim.
Směr, kterým se nesmíme vydat
Česká republika má silnou a poměrně dlouhou demokratickou tradici. Už jako součást Svaté říše římské jsme coby Země Koruny české většinu svého historického vývoje přináleželi do západního světa.
Složitým vývojem ve 20. století a selháním tehdejších politických elit jsme se po roce 1945 dobrovolně vydali cestou na východ. Co to přineslo, všichni dobře víme.
Je to jen na nás... Třeba i jen tím, že rezignujeme na zájem o věci veřejné, nepřijdeme k volbám, třeba s falešným argumentem, že není koho volit.
Do dneška jsme se z toho jako společnost nevzpamatovali a bude to trvat možná ještě dvě generace, než snad dojde k nějaké společenské a morální obrodě. Tuto historickou chybu, částečně snad vysvětlitelnou druhou světovou válkou a nacismem, už nesmíme nikdy zopakovat.
Pojďme si otevřeně říci, a realita nás o tom dnes a denně přesvědčuje, že ve střední a východní Evropě opět pomalu začíná vyrůstat variace na železnou oponu. Již nyní za ní jsou Slovensko a Maďarsko. My se tím směrem na podzim nesmíme vydat.
Situace v Evropě se i proto v budoucnu spíše zhorší, navíc konflikt na Ukrajině - obávám se - v dohledné době neskončí. Válka na Ukrajině přitom bytostně ohrožuje zejména střední a východní Evropu, což se ale ve společenství Evropské unie dotýká – byť třeba zatím jen nepřímo – prakticky celé Evropy.
Nynější koalice ochotných je důkazem, že EU, při eskalaci situace na Ukrajině, velmi pravděpodobně v budoucnu přestane mít trpělivost s některými členským státy a platí to i naopak. Nelze vyloučit, že některé země v budoucnu EU opustí. Pokud by se to v budoucnu mělo týkat i nás, bylo by to pro Českou republiku smrtící.
A je opět jen na nás, na občanech této země, zde jsme něco takového schopni dopustit. Třeba i jen tím, že rezignujeme na zájem o věci veřejné, nepřijdeme k volbám, třeba s falešným argumentem, že není koho volit. Je totiž koho volit.
Je z čeho vybírat
Při minulých volbách do poslanecké sněmovny v roce 2021 kandidovalo 22 politických subjektů. Ty zaplnily v podstatě celý prostor politických názorů od levice k pravici či od liberalismu po konzervatismus.
Je předpoklad, že v letošních parlamentních volbách bude počet politických subjektů podobný. Je tedy z čeho vybírat. A zároveň je nutné dodat, že na politické strany a hnutí nemůžeme nahlížet tím poněkud naivním pohledem, že se má jednat o sdružení lidí, kteří jsou vzorem morálky, všichni jejich členové mají osobní integritu, jsou čestní a spravedliví a chtějí jen veřejné dobro.
Ano, kéž by to tak bylo, ale to je možné jen v ideálním světě, ve kterém nežijeme. V každém lidském společenství se najdou lidé dobří i špatní, platí to samozřejmě i pro prostředí politiky.
Politické strany a hnutí mají často mnoho vlastních problémů, které však mnohdy jen zrcadlí problémy, které se vyskytují i napříč celou společností. Vybíráme tedy z reálně dostupného, ne tedy z ideálního, respektive ne z toho, co by mnozí z nás chtěli a po politických subjektech bezezbytku požadovali.
Cíl by měl být jasný: zachovat Českou republiku demokratickou, svobodnou a bezpečnou a v budoucnu jí odevzdat našim potomkům jako moderní, prosperující a konkurenceschopnou zemi, kde je radost žít a vychovávat děti.
Protože to prostě teď není možné, ve velké míře z důvodu naší předchozí komunistické minulosti a morálního rozvratu společnosti, který se hojí jen velmi pomalu. A doba, kdy do politiky budou ve větší míře aktivně vstupovat lidé, na kterých nyní stojí tato zem, a které by bylo možné označit jako vzory hodné k následování, je zatím stále v nedohledu.
Nejde jen o počet
Přes všechno výše řečené však lze ve volbách vybrat politický subjekt, který reprezentuje naše hodnoty a vnímání světa, byť třeba s výhradami a mnohdy jen se sebezapřením. Ale nenechme si nalhat, že máme rezignovat na základní demokratické právo spočívající v možnosti svobodně volit.
Zdaleka ovšem nejde jen o počet kandidujících politických subjektů. Ale i o naše aktivní volební právo, které nám umožňuje preferovat námi vybrané kandidáty na kandidátní listině.
Už v předchozích volbách bylo patrné, že velké množství voličů uplatnilo své právo dát až čtyřem kandidátům preferenční hlas a právě to lze učinit i letos na podzim. Opět, ač se to třeba někomu nemusí zdát, kandiduje mnoho zajímavých osobností, jejichž působení v poslanecké sněmovně by bylo pro Českou republiku přínosné.
Nesmíme zůstat pasivní, rezignovat na volební účast a bláhově se domnívat, že to c. Nevyřeší, protože někdo takový není, je to jenom o nás.
Cíl by měl být jasný: zachovat Českou republiku demokratickou, svobodnou a bezpečnou a v budoucnu jí odevzdat našim potomkům jako moderní, prosperující a konkurenceschopnou zemi, kde je radost žít a vychovávat děti.
Autor je právník, doktorand na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, externí vyučující na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, autor odborných publikací a článků v oblasti veřejného práva a lektor právnických vzdělávacích programů.