V kolika letech jste začala cestovat a co bylo impulzem k tomuto rozhodnutí?
Cestovat jsem začala v roce 2022, bylo mi tehdy skoro 25 let. Hlavním impulzem bylo asi to, že jsem celý život nevěděla, co přesně chci dělat, a zároveň mě vůbec nenaplňovala práce v kanceláři. V té době jsem pracovala v jaderné elektrárně Temelín, a i když to byla v podstatě fajn práce, cítila jsem, že tohle není život, jaký bych chtěla žít.
Už předtím jsem dělala různé sezónní práce. Jako servírka v restauraci, nebo třeba na horách ve Špindlerově Mlýně, kde jsem prodávala párek v rohlíku a svařák. Tam jsem potkávala lidi s úplně jiným pohledem na život. Přišli mi otevřenější a vnímavější než ti, kteří celý život stráví v jedné práci.
Nejvíc mě asi ovlivnila zkušenost ze sběru hroznů ve Francii, kde jsem poprvé potkala cestovatelské nomády a zjistila, že takhle se dá opravdu žít. A tak jsem se sbalila a vyrazila na svou první sólo cestu, přechod Pyrenejí. Vzala jsem si obrovský batoh a vydala se úplně sama přejít 800 kilometrů.
Co na to vaši rodiče?
Když jsem se vydala přes Pyreneje, mamka mi říkala, že jsem blázen, a měla samozřejmě strach, stejně jako většina lidí kolem mě. Ale po pár dnech, kdy jsem se pravidelně ozývala a byla jsem pořád naživu, se uklidnili a začali mi fandit. (smích)
Myslím, že mě dneska opravdu podporují. Už to není jako kdysi, když jsem poprvé odjela pracovat do Špindlu a mamka z toho byla úplně vyplašená. Pomohla tomu asi i moje starší sestra, která mamce taky trochu „dala školu“, když jí jednoho dne na Vánoce zavolala přes Skype – a místo toho, aby byla ve Švýcarsku, jak si mysleli, byla někde v džungli v Jižní Americe.
Takže si myslím, že rodiče mají strach pořád, ale už to berou s větším klidem. Ale já je chápu...
Kolik zemí a za jak dlouho jste stihla procestovat?
Za tři roky cestování jsem navštívila 20 zemí. Někomu se to může zdát málo, ale necestuji pro kvantitu, ale pro kvalitu. V každé zemi se snažím zůstat minimálně měsíc, ideálně žít s místními, ne v hotelových resortech.
Často si tam najdu nějakou práci nebo dobrovolnictví. Tím pádem tu zemi opravdu poznám. Lidi, zvyky, jazyk i každodenní realitu.
Zpočátku jste cestovala sama – chtěla jste to tak, nebo jste jen nesehnala nějakého parťáka?
Kdybych měla parťáka, cestovala bych už možná od patnácti. (smích) Jenže jsem se vždycky bála, hlavně kvůli tomu, co mi říkalo okolí a rodiče. Často mě strašili, že se mi něco stane.
Odvážila jsem se až v 25, když jsem sebrala všechnu odvahu a vyrazila sama do Španělska. Tam jsem taky poprvé stopovala a zjistila jsem, že není čeho se bát. Čímž ale nikoho nechci navádět, ať stopuje.
Jaké byly vaše pocity před první cestou? A čeho jste se nejvíc obávala?
Pocity byly neuvěřitelné, byla jsem strašně natěšená. A jakmile jsem ve Španělsku vystoupila, strach úplně zmizel. Nejvíc ze všeho mi pomohlo to první stopování, musela jsem ujet ještě asi 100 kilometrů na začátek trasy, a když jsem to zvládla, cítila jsem se silnější.
Strach jsem měla spíš v noci, když jsem spala pod širákem a slyšela zvířata kolem. Ale i to po pár dnech přešlo. Člověk začne vnímat krásu přírody a uvědomí si, jak je paradoxní, že se bojíme spát venku, ale připadá nám normální trávit večery v hospodách nebo chodit po městě, což mi přijde mnohem nebezpečnější.
Občas jsem měla strach z přírody, třeba když jsem spala ve stanu v horách ve 2500 metrech a přišla silná bouřka. Ale to byl přirozený respekt. Nikdy jsem se nebála, že by mi někdo chtěl ublížit.
Dá se říct, kde se vám líbilo nejvíc, a kam už byste se naopak nevrátila?
To se asi úplně nedá říct. Každá země má svoje pro a proti. Vnímám rozdíly v cenách, čistotě nebo lidech, ale snažím se vždycky vidět věci pozitivně. Jsem optimista a umím se přes spoustu věcí povznést, i když někdy až s odstupem. (smích)
Pyreneje pro mě asi navždy zůstanou speciální, byla to moje první cesta, první pocit opravdové svobody a nezávislosti. Ale neexistuje země, kam bych se už nikdy nechtěla vrátit.
Nastala někdy situace, kdy jste jako samotná žena na cestách měla opravdu strach?
Ne, nikdy nenastala.
Když se mě někdo zeptá na otázku, jestli se nebojím cestovat sama, jako žena, říkám: Kolik jste za poslední rok slyšeli zpráv o tom, že se něco stalo nějaké cestovatelce? A kolik nehod vidíte denně v televizi - vážných i smrtelných? Vidíte… Přitom se nebojíme jezdit autem, ale bojíme se vyrazit sami do přírody. Jasně, člověk se může dostat do nepříjemné situace, to nepopírám. Ale podle mě v tom hraje obrovskou roli strach, který v sobě často nosíme úplně zbytečně, a který mnohdy ani není náš, ale jen převzatý od ostatních.
Cestování bývá spojeno s vysokými finančními náklady. Jak to máte vy? Jak si vyděláváte na živobytí, třeba i na cestách?
Ze začátku jsem měla něco našetřeno, takže jsem si mohla dovolit tři měsíce cestovat a nepracovat. Ale zpátky do korporátu se mi už nechtělo, takže jsem začala pracovat sezónně. Většinou si najdu práci na zimní sezónu, během které se dá vydělat dost peněz, abych z toho mohla žít dalších čtyři až šest měsíců.
Někdy se naskytne i krátkodobá příležitost, třeba sběr hroznů ve Francii, který trvá jen deset dní – i to se vyplatí. Pracovala jsem třeba se psím spřežením, uklízela v Německu, dělala barmanku na horách, pracovala ve Švédsku, Finsku, Norsku, v Rakousku na farmě… Všude se dá něco najít, když člověk chce a nebojí se práce.
Dnes cestujete s přítelem, který sdílí vaši vášeň pro cestování. Kde jste se poznali?
Známe se vlastně celý život od vidění, protože jsme ze stejného města. Osobně jsme se poznali až později, když mi napsal, jestli nechci zajít na drink a povídat mu právě o mém přechodu Pyrenejí.
Byl to asi jediný člověk z našeho města, který opravdu cestoval. Já ho vždycky sledovala na sociálních sítích, pamatuju si, jak odjel tenkrát na Zéland a v té době mi to přišlo úplně neuvěřitelné. U nás doma je spíš běžné zajít na pivo, než se vydat do světa. O to víc mě to k němu asi přitahovalo.
Jaké máte cestovatelské plány do budoucna?
My neplánujeme. Necháváme život plynout spontánně.
Samozřejmě, s věkem už začínáme přemýšlet nad nějakým zázemím v Česku, nebo v zahraničí, kam bychom se mohli vracet, protože teď ho nemáme. Ale žádný konkrétní plán nemáme. Je toho spousta, co bychom chtěli vidět, chceme procestovat celý svět.
Ale jak často říkám, je důležité žít teď a tady a přijímat to, co nám život zrovna nabízí.
Takže máte v plánu někdy někde zakotvit a třeba i založit rodinu…
Mluvíme o tom a určitě bychom jednou chtěli. Ale kdy a kde, to zatím netušíme. Asi to hodně záleží na tom, jaké budou ceny pozemků a nemovitostí. Necháváme tomu volný průběh.
Existuje i varianta, že jestli jednou založíte rodinu, budete dál cestovat i s dítětem?
To záleží na tom, jaké to bude, až tu rodinu opravdu budeme mít. Nikdy jsem děti neměla, takže si nedokážu představit, co všechno to obnáší, ani jak se v té situaci budu cítit.
Teď říkám: Jasně, projdeme s nimi celý svět, budeme spolu chodit na túry, spát pod širákem. Ale taky se může stát, že mě začne bavit být doma, v tom svém „hnízdečku“, pečovat o děti, o muže, mít klid a zázemí. Kdo ví… to se uvidí, až ten čas přijde.
Co na cestování milujete nejvíc a co by si podle vás měl každý jednou vyzkoušet?
Svobodu.
Každý by si podle mě měl aspoň jednou zkusit sbalit batoh a někam odejít, na týden, na dva, na měsíc. Jasně, jet do hotelu na dovolenou je fajn, ale tohle je úplně jiný pocit.
Zabalit si batoh a vyrazit. Najednou nemáš žádné starosti, nikam nespěcháš, nejsi vázaný časem. Nemusíš být nikde v tolik a tolik, děláš si, co chceš a kdy chceš.
Podle mě je to umění a hodně lidí se toho bojí. Bojí se toho, že nebudou mít plán, že nebudou mít jistotu. Ale právě ta spontánnost je na tom to krásné. Když to člověk jednou zkusí, najednou si uvědomí, jak je život vlastně jednoduchý a skvělý.
Díky cestování jsem si začala mnohem víc vážit i maličkostí. Naučilo mě to pokoře, vděčnosti a také mi to ukázalo, jak krásnou zemi máme. Česká republika je podle mě jedinečná, máme tu všechno: hory, lesy, jezera, památky, kulturu i skvělý zdravotní systém. Často to bereme jako samozřejmost, ale když nějakou dobu žijete jinde, začnete tyhle věci vidět úplně jinak.
A co taky poslední dobou vnímám je to, že lidé, kteří cestují dlouhodobě, bývají často mnohem klidnější, vyrovnanější, otevřenější. Jako by jim svět pomohl srovnat hodnoty a zpomalit v tom zběsilém tempu, které dnes tolik lidí žije.
Další Aniččino poutavé vyprávění o cestování naleznete na jejím blogu www.vandrak-travel.com nebo na jejím instagramovém účtu @vandrak_travel.
Zdroj fotografií: Se souhlasem Aničky, www.vandrak-travel.com/omne a www.instagram.com/vandrak_travel
Zdroj informací: autorský rozhovor
Související články
Žena-in.cz
Magazín - Aktuálně.cz|
NESPECHEJ.cz|
SportWin|
In-lifestyle.cz|