Taormina, v poozadí Etna. FOTO: Miguelftorres – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia
Vyzbrojeni četbou i křížovkami, s sebou svačinu, ale většinu času jsme strávili pozorováním úžasných scenérimí za okny. Krajina se pomalu měnila v typicky jižní - jeli jsme povětšinou podél pobřeží a sledovali nádherné mořské zálivy, lodě i loďky, přístavy, rybáře a racky. Z druhé strany vagónu pak na nás shlížely Apeniny, překrásná horská úbočí, údolí s mnoha estakadami, horské vesničky s kostelíky a hrady vysoko na skalách. Náš vagón měl dvě části - v jedné se sedělo, ve druhé stály nápojové automaty, takže jsme se postupně občerstvovali kávou i dalšími nápoji. Po několika hodinách občas někdo i přistoupil, ale brzy zase vystoupil, vlak jel na minutu přesně. Občas vagónem kolem nás prošla usměvavá průvodčí, která nám na začátku cesty zkontrolovala lístky.
Přijeli jsme se do Villa San Giovanni - je to menší přístav, kde se vlaky "nalodí" na trajekt. Paní průvodčí k nám přišla a italsky a pak také lámanou angličtinou nám sdělila, že náš vlak teď pojede trajektem, cesta potrvá asi půl hodiny a během té doby můžeme zůstat ve vlaku nebo vyjít na palubu, kde se nachází bufet a kde je možno dívat se na moře. Vlak mezitím zajel těsně k trajektu a tam vedly koleje do jeho útrob.
Trošku jsme se obávali zanechat naše zavazadla samotny ve vagóně, ale paní průvodčí tam zůstala, tak jsme spolu s ostatními cestujícími vystoupili na palubu a kochali se klidným mořem a dívali se na blízkou Sicílii a modrou oblohu - byla to krása.
Cesta trajektem utekla velmi rychle, vlak vyjel opět na normální koleje a brzy jsme dojeli do Messiny. Vystoupili jsme na rušném nádraží a rozhodli se po tak dlouhé době strávené ve vlaku dojít na ubytování pěšky. Ostatně podle GPS to bylo asi 1500 metrů. A my měli čas.
No nebylo to úplně nejlepší rozhodnutí, neboť navigace nám jaksi zapomněla sdělit, že cesta vede buď do prudkého kopce nebo do schodů. Vzhledem k tomu, že jsme měli dost těžké kufry a že bylo horko, brzy jsme byli zcela vyřízení a funěli jsme a funěli. Byli jsme zřejmě tak unaveni, že nám určitou část naší cesty nabídl pomoc s kufry okolojdoucí černoch, ale já jakožto naprosto nedůvěřivý člověk jsem chtěla jeho pomoc odmítnout. Určitě nám chce ukrást kufry. Manžel mne upozornil, že je naprosto nemožné, aby ten člověk v tomto terénu s kufry utekl. A vskutku - mladý muž nám hodně velký úsek schodiště kufry vynesl, nahoře je postavil, otočil se, zamával a odešel. Jen jsme na něj volali poděkování.
Nakonec jsme přece jen došli k apartmánovému domu, kde bylo naše ubytování. Odměnou za stoupání nám byl velkolepý pohled na messinskou zátoku - bydleli jsme ve svahu vysoko nad mořem. Ten den jsme už jen zašli do blízkého obchodu a pak si sedli na terasu a kochali se výhledem a popíjeli kávu a pak víno.
Druhý den jsme se vydali pěšky do centra a mimo jiné zjistili, že se k našemu apartmánu vůbec nemusí po schodech a do prudkého kopce, ale že je možno to vše pohodlně obejít cestou sice delší, ale ne tak namáhavou. Také jsme zjistili, že přímo před naším apartmánem stojí autobus, který jede až na nádraží.
Messina. FOTO: Alexander Hoernigk – Vlastní dílo, CC BY 3.0, commons.wikimedia
Messina - pobřeží. FOTO: Pixabay
Messina je původně řecké město s historickým centrem a památkami, město ale bylo téměř zničeno ničivým zemětřesením v r. 1908. Na náměstí stojí krásná gotická katedrála z 12. století s nádhernou dřevěnou a mozaikovou výzdobou, vedle ní na věži se nacházejí údajně největší astronomické hodiny na světě a před katedrálou je krásná barokní kašna. V trafice poblíž kašny jsme zakoupili pohlednice a známky a pan trafikant nás upozornil, ať pohlednice po napsání neházíme do schránky, ale ať je hodíme do krabice v jeho trafice. Už jsme s tím měli v Itálii zkušenosti, i učinili jsme tak. Protože když jsme kdysi poprvé trafikantovi nevěřili a pohlednice vhodili do schránky, ty nikdy nedošly, již více než deset let zřejmě stále leží v té schránce.
Prošli jsme si celé centrum a později odpoledne jsme se podívali i do přístavu, který voněl dálkami a uchvacoval obrovskými i méně velkými loděmi.
Do přístavu jsme šli pěšky poměrně daleko přes celé město, a abychom nezabloudili při cestě zpět, zvolili jsme si jako orientační bod velký několikaposchoďový hotel viditelný ze všech stran, i z našeho apartmánu, který se nacházel hned na začátku přístavu. Nu a pak během procházky jsem se jednou otočila a rozesmála jsem se - náš hotel, opěrný bod, pomalu mizel na obzoru, protože odplouval. Byla to velikánská loď.
Další den ráno jsme autobusem dojeli na nádraží, tam si koupili kávu s sebou a vlakem v 9:15 jsme odjeli do Taorminy, údajně nejkrásnějšího města Sicílie. Cesta trvala 45 minut a byla to opět krása - po celou dobu podél pobřeží. Všechny jízdenky - i tyto - jsem zakoupila předem přes internet na webu italských drah.
Nádraží se nacházelo pěkně dole pod skalami, ale Taormina nahoře, takže tam jsme museli ještě jet autobusem. Město samotné je nádherné - odevšad úchvatné výhledy, překrásná a bohatá květinová výzdoba, výhled na Etnu, která mírně dýmila, úžasné korzo s historickými paláci, obchody a hotely a hotýlky - v jednom bydlel více než měsíc Oscar Wilde. Nachází se zde také řecké divadlo ze 3. století př. n. l., gotické katedrály a navštivili jsme i kapličku, ve které byl dřevěný betlém ze 14. století, který místní mniši vyřezávali 50 let. Ve městě bylo poměrně hodně turistů a při cestě zpět jsme poněkud déle hledali zastávku autobusu, ale nakonec nám ji jeden kouřící místní obyvatel ukázal. Vtip spočíval v tom, že zastávka se nacházela ve stejném směru jako při cestě sem, protože ve městě jsou jen jednosměrky - takže autobus město prostě objel. Taormina rozhodně nezklamala - ostatně to asi ani není možné.
Všechny tři fotografie - Taorimina, Pixabay
Další den - v pátek 11. 4. - jsme si přivstali, protože nám odjížděl z nádraží v 7:26 vlak do Syrakus. Ovšem zřejmě bylo brzy i na messinské řidiče, protože náš autobus nepřijel a museli jsme tedy hodně spěchat pěšky na nádraží. Cesta vlakem trvala přes dvě hodiny, ale to nevadilo, velmi jsme se na toto slavné historické město s nejznámějším antickým divadlem světa těšili. Z nádraží jsme se vydali podle navigace pěšky k archeologickému parku a cesta to byla velmi podivná. Zřejmě se v Syrakusách pěšky moc nechodí. Nejprve jsme šli poměrně dlouho jakýmsi sídlištěm - tam jsem se pro jistotu ptala místních, zda jdeme dobře. S úsměvem odpovídali, že ano. Pak jsme poměrně dlouho šli zcela sami po hodně rušné silnici bez jakéhokoli chodníku i stínu, a došli jsme k uzamčenému vchodu. Na místě jsme zjistili, že ten správný vchod jsme asi před půlhodinou minuli, vrátili jsme se tedy - nebyl nijak označen, u vstupu do známého archeologického parku byla jen reklama na kavárnu. Dobře. Koupila jsem vstupenky a manžel poměrně detailně studoval plánek parku. Byly na něm vyznačeny tři prohlídkové trasy - bílá, červená a žlutá. Manžel zvolil střední - červenou, protože na ní uvidíme vše podstatné a není až ak dlouhá. Jenže ouha - uvnitř parku žádné barvy nebyly, každý šel, jak ho napadlo. Studovat plánek bylo zbytečné. I samotný plánek byl k ničemu.
V parku bylo neuvěřitelné množství zajímavých antických památek, např. tzv. Dionýsovo ucho, uměle vytvořená jeskyně, zbytky chrámů a soch, ale to největší lákadlo - slavné původní řecké divadlo - zklamalo. Jednak se k němu nedalo dojít, protože se opravuje, takže ho člověk vidí jen z dálky či z výšky za provazy, jednak ho opravují nějakým podivným způsobem - betonují sedačky a pokrývají je šedými deskami. Tak nevím, jestli italští památkáři mají jiný vztah k památkám než my, nebo co se to tam vlastně dělo. V areálu parku byly vystaveny obrovské moderní plastiky, což podle mne vůbec antické památky nerušilo, podle mého muže to bylo strašné. Vyberte si.
Po dobrém obědě v blízké restauraci jsme se vydali - opět statečně pěšky - do centra tohoto města starého více než 3000 let. A nelitovali jsme, samozřejmě. V centru se nacházejí zbytky Apollónova chrámu, na náměstí opět velkolepá katedrála, původně Athénin chrám z 5. století př. n. l., od 7. stolet írománská křesťanská katedrála se zabudovanými dórskmi sloupy a křtitelnicí z 12. století, vedle stojí kostel sv. Lucie - patronky města, ta je tu i pochována. Celé náměstí vás přenese do dob dávno minulých. V kavárničce na rohu jsme si dali kávu a zmrzlinu a tiramisu a kochali se pohledem na tu nádheru. Cesta zpět na nádraží i pak vlakem utekla hodně rychle.
Syrakusy. FOTO: Attribution, cc-by-2.0, commons.wikimedia
Divadlo v Syrakusách. FOTO: Victoria from London, CC BY 2.0, /commons.wikimedia
Jedno z náměstí v Syrakusách. FOTO: Pixabay
I další den nás čekal výlet - tentokrát jsme jeli do Catanie. druhého největšího sicilského města. Už ve vlaku se k nám dostaly zprávy od syna, že se Etna probudila a dost nebezpečně chrlí lávu, ať jsme opatrní a ať sledujeme, co na to místní obyvatelé. No co - nic, asi jsou zvyklí.
Cesta z nádraží do centra Catanie je asi 1200 metrů dlouhá a je to pěkná a pohodlná procházka. Vede poměrně úzkými tmavými ulicemi, úzké byly kvůli stínu, na vysokých domech jsou všude balkóny s kovovým tepaným i jinak zdobeným zábvradlím. Z těchto balkónů kdysi dámy schované za vějíří pozorovaly dění kolem, protože samy nemohly ven.
Město je opět neskutečně staré, bylo založeno v 8. století př. n. l. a dýchá historií. V centru na náměstí stojí socha slona, hodně se podobá tomu ná náměstí v Římě před Minervou. Dále se zde nachází bazilika sv. Agáty, patronky města, z 11. století, byla postavena na místě původně římských lázní. Svatá Agáta je zde i pohřbena a o jejím uctívání svědčí i kaple, která je postavena hned vedle baziliky. V samotné bazilice je nádherná kazatelna, má netypický tvar a je jako by sestavena ze zlatých listů. Je zde pohřben císař Fridrich II., pro nás Čechy významný panovník - podepsal Zlatou bulu sicilskou.
Z náměstí jsme se vydali k největšímu kostelu na Sicílii - je to kostel sv. Mikuláše, který byl postaven benediktýny z přílehlého kláštera v 16. století. Kostel je vskutku obrovský - 105 metrů dlouhý, na podlaze je znázorněn poledník s astrologickými údají a velmi zajímavá jsou pozlacená nosítka, která se zde nosí po ulicích v procesích, jež jsou pro Sicílii typická. Turisté mohou navštivit i přilehlý benediktínský klášter, my tam nešli, naším dalším cílem bylo římské divadlo, které jsme míjeli cestou ke kostelu. Tohle divadlo bylo postaveno v 5. stol. př. n. l. na místě původního řeckého divadla, vešlo se sem 7000 lidí - a my se mohli posadit na původní kamenné sedačky a vychutnávat atmosféru. Vzkaz do Syrakus - takhle má vypadat antické divadlo!
Bazilika sv. Agáty v Catánii. FOTO: Berthold Werner, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia
V pozdním odpoledni jsme jeli vlakem zpět do Messiny a pěšky jsme si ještě jednou vychutnali město, ve kterém se odehrává tragická Fibichova opera Nevěsta messinská a ve kterém kdysi dávno na čas sídlil slavný král Richard Lví srdce, než se vydal na křížovou výpravu, aby dobyl Jeruzalém. Některé budovy a místa se od jeho časů nezměnily, nebo ne příliš.
My po návratu do apartmánu balili, protože ráno nás čekal další přesun do Palerma.
Přečíst si můžete také:
Vlakem do Říma v seniorském věku
Na Sicilii vlakem? Ano, máme vyzkoušeno, jde to i v seniorském věku
i60.cz
Zprávy - Aktuálně.cz|
KINOTIP2.cz|
Volty|
In-lifestyle.cz|
NESPECHEJ.cz|