Toaletní papír slaví 168 let: Hygiena se řešila jinak, očistu zajistily mušle, sníh i houba na tyči

3 min

Sdílet

Toaletní papír v dnes známé podobě není tak zase tak starý vynález. Jak se naši předci poradili s tělesnou očistou a co na to kočky?

Toaletní papír

Zdroj: FOTO:Radler22, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Toaletní papír je dnes běžná komodita, jejíž použití dávno překročilo původní záměr. Kromě použití přímo na toaletě jde o nouzovou variantu ubrousků, materiál na ucpání, poznámky nebo otírání nečistot. A ani to “dávno” neplatí tak moc. První komerční toaletní papír určený výhradně pro použití na toaletě se totiž objevil teprve v roce 1857.

Převratný konec tisíců let

Tuto verzi představil americký podnikatel Joseph Gayetty, každý list měl jeho jméno a materiál dokonce obsahoval i výtažek z aloe vera. Dnešní optikou tedy docela luxusní produkt. Šlo o revoluci v oblasti osobní hygieny, současně ale kulminaci tisíce let vývoje, při které si lidé museli poradit nějak jinak.

Nejstarší v Číně

Nejstarší doložený toaletní papír, respektive papír určený výhradně pro osobní hygienu, se vyskytl v Číně asi kolem roku 600. Materiálem pro úpravu byla rýžová sláma, císařská dílna zvládala asi 750 000 listů tohoto papíru za rok. Paradoxně byl ale čínský přístup některými civilizacemi považován za podivný a nedostatečný.

Magazín Dotyk tak cituje například svědectví arabského velvyslance, který v roce 851 navštívil dvůr čínského císaře. Nad papírovou praktikou se skoro ušklíbl se slovy: „Copak Číňané se po vykonání potřeby neumyjí vodou? Oni se jen utřou papírem?”

Pro dvůr a bez Konfucia

Za rok 1393 bylo pro císařský dvůr vyrobeno 720 000 listů toaletního papíru, pro samotnou rodinu dokonce 15 000. Byl navoněný a z měkké tkaniny. Vtipnou zajímavostí je varování učence Yan Zhituy, že pro tyto účely by neměly být použity knihy filosofa Konfucia. Už tehdy se tedy možná zrodila praxe vyjádření pohrdání, která se u nás projevila například toaletním papírem s podobiznou Jiřího Paroubka.

Ale co před ním?

Vzhledem k přítomnosti tělesných potřeb po celou existenci lidstva bylo potřeba právě očistu nějak vyřešit. Přistupovali jsme k tomu jak pragmaticky, tak velmi tvořivě. Dostupné zdroje uvádí přírodní materiály jako listy, trávu, seno, mech, sníh, kameny, kokosové skořápky nebo mušle. Dobře tvarované kameny se dají dodnes najít v Afrických vesnicích a byly společné všem.

Řecko, sever a Řím

Starověcí Řekové vyřešili tento problém hlínou a kamínky, seveřané využívali všudypřítomný sníh, což znamenalo zároveň i dezinfekci. Nejdále se dostali Římané s tzv. tersoriem. Šlo o houbu na dřevěné tyčce, která se po použití opláchla vodou s octem a solí. Vlastně záchodová štětka.

Klíčovou výhodou byla lepší hygiena, manipulace i opakované použití. Boháči používali dokonce krajku, konopí, vlnu nebo další nástroje.

Hygiena ve středověku

Tato éra znamenala konflikt praxe a církevního učení. To totiž prosazovalo špínu jako projev zbožnosti a pokory. Třeba benediktini tak měli povoleny jen dvě koupele ročně, františkáni nebo dominikáni brali špínu jako “razítko” skutečně zbožnosti. Lidé si ale našli vlastní řešení, praktická i kuriózní současně.

Od koček k ruličkám

Kolují tak třeba historky o použití koťat nebo kachňat, která byla následně otvorem poslána ven pro vlastní očistu. Možno opakovat. Středověká města užívala hadry, později staré noviny. Ty ale přišly až s vynálezem knihtisku, kdy se rozšířil jak papír obecně, tak ten potištěný. Gayetta už jsme zmínili, v roce 1871 si nechal Seth Wheeler patentovat perforovaný papír v ruličce, pak už se technologie zlepšovala až na dnešní úroveň.