Nebyl to ani domácí chudáček, který si spíš než pro erotickou službu přišel přede mnou vylít srdce, jak mu manželka ubližuje, nerozumí, nechápe jeho bolístky a starosti. Naštěstí nepatřil ani do party zvrhlíků, nad jejichž požadavky se mi chtělo zvracet už od pouhého pomyšlení a které jsem odmítala, i když mi nabízeli příplatek navíc. Dokonce to nebyl ani hrubián, po kterém bych zůstala celá rozbolavělá.
Zdeněk prakticky nemluvil. Když přišel, řekl jen krátké „ahoj,“ bez dalších slov položil peníze na stůl, vzal si ode mě ručník a zmizel v koupelně. Nepotrpěl si na žádnou dlouhou předehru, stačilo, abych se před ním ukázala nahá a hned byl připravený. Udělal gesto, abych si lehla, nasadil si ochranu a začal. Proběhlo to vždy bez fantazie, bez střídání poloh, bez emocí a dokonce bez jakéhokoli hlasového doprovodu z jeho strany. Připadal mi jako neosobní stroj, který se v pravidelném rytmu dopracovává svého naprogramovaného cíle, aniž by jakkoli reagoval na moje projevy.
Když skončil, krátce se mi podíval do očí a věnoval mi jediný pohled, ve kterém jsem dokázala vytušit náznak omluvy a smutku. Pak se ke mně obrátil zády a na krátkou chvilku si sedl na kraj postele s hlavou v dlaních. Rozloučil se s vlhkýma očima tichými slovy „díky, ahoj.“
Poznala jsem už dost chlapů na to, aby mi to mohlo být jedno, ale Zdeněk byl tak zvláštní, že mi po každé návštěvě nešel z hlavy. Bylo zřejmé, že ho něco trápí, ale na rozdíl od ostatních o tom nikdy nemluvil, nezmínil se ani náznakem. Málokdy se mi stalo, abych vůči zákazníkovi pocítila nějaké emoce, ale v Zdeňkově případě to bylo jiné. Přišlo mi ho líto a začala jsem být zvědavá.
Zdeněk za mou chodil tak jednou za měsíc a při asi třetí návštěvě přišel se zarudlýma očima. Když si ode mě bral ručník a chystal se pod sprchu, zlehka jsem ho vzala za zápěstí a zeptala se: „Počkej, nechceš mi napřed říct, jestli tě něco trápí?“
Odpověděl jen: „Ne, nechci o tom mluvit, promiň.“ Zbytek návštěvy proběhl jako obvykle, jen při sexu mi připadal ještě víc neosobní, jakoby to dělal bez zájmu a jen proto, aby se zbavil neodbytného přetlaku. Když odešel, trochu jsem si vyčítala svou neprofesionalitu a zařekla se, že už se ho příště na nic nebudu ptát. Je slušnej? Je. Platí? Platí. Tak co bych chtěla víc.
Po této epizodě za mnou Zdeněk přišel ještě asi třikrát a vše se odehrálo jako obvykle, Zdržela jsem se dalších otázek, které by stejně zůstaly bez odpovědí. Pak najednou přestal chodit. Napřed mi to připadlo trochu divné a čekala jsem, jestli se přece jen neobjeví, ale časem mi došlo, že se stal jen dalším z řady zákazníků, nad kterými se jednoho dne zavřela voda a už se nikdy neukázali. Většinou jsem na ně úplně zapomněla, ale Zdeněk byl tak zvláštní, že mi po něm zbyla v mysli nezodpovězená otázka.
***
Po víc než roce od Zdeňkovy poslední návštěvy jsem se konečně vyhrabala z nejhorších dluhů a podařilo se mi najít celkem slušně placenou práci. Konečně jsem mohla přestat chodit na privát a zapomenout na svou přezdívku Sabina. Nedalo se říct, že bych byla přímo šťastná, ale pocítila jsem obrovskou úlevu. Už jsem se nemusela dál přetvařovat před svými rodiči a před nedávnou dospělou dcerou, a strachovat se, že se dozví, jakým způsobem si vydělávám na živobytí. Z nové práce jsem se do svého pronajatého skromného minibytečku vracela sice strašně utahaná, ale cítila jsem, že konečně můžu zase žít jako normální ženská.
Už za doby na privátě jsem byla zvyklá nehlásit se ke svým zákazníkům, když jsem někdy některého z nich náhodou potkala na ulici. Tehdy to patřilo k profesnímu bontonu a teď by mi to jen oživovalo časy, na něž jsem se snažila zapomenout.
Když jsem se tedy po dalším půlroce v centru města na tramvajové zastávce potkala se Zdeňkem, automaticky mi naskočil v hlavě signál „pozor, bývalý zákazník“ a chystala jsem se netečně odvrátit zrak. Jenomže mi to nedalo. I za ten zlomek vteřiny jsem stačila z jeho výrazu vyčíst něco úplně jiného, než co jsem v něm vídala při jeho návštěvách na privátě. Místo smutku v nich byla síla, pokora a smíření.
Zdeněk zachytil můj pohled a oslovil mě přátelským pevným hlasem: „Dobrý den, paní Sabino, hledal jsem vás, ale nenašel, chci se vám omluvit.“
Podvědomě jsem trochu čekala, že na mě promluví, ale přesto jsem byla překvapená: „Ani jste nemohl, už to nedělám. A nejsem Sabina, jmenuju se Majka.“
Divila jsem se sama sobě, že jsem se s ním dala do řeči a prozradila mu své pravé jméno. A za chvíli jsem se divila ještě víc, že s ním sedím v kavárně nad šálkem kouřícího voňavého nápoje. Něco mě k němu přitahovalo a já se tomu nedokázala a vlastně ani nechtěla bránit. Říkal, že se mi chce omluvit, cítila jsem, že se mi svěří a zodpoví otázku, kterou tehdy nechal bez odpovědi. Vybídla jsem ho povzbudivým úsměvem.
„Víte, Majko, už mockrát jsem se v duchu omluvil ženě, kterou jsem s vámi podváděl a teď se chci omluvit i vám. Když jsem za vámi chodil, umírala mi přítelkyně, kterou jsem nade vše na světě miloval. Měla difuzní neoperovatelný nádor na mozku a její brzký odchod byl neodvratný. Z naprosto zdravé, veselé a šťastné ženy se před mýma očima rychle změnila na trosku, která psychicky zemřela, a já pečoval o její prakticky bezduché přežívající tělo. Miloval jsem jí dál a nenáviděl sám sebe za to, že jsem jí nevěrný a chodím k vám. Vyčítal jsem si i to, že vás používám jako nějakou věc, jako ventil, jímž jsem se pokoušel ze sebe dostat ten nejtíživější žal. Ale stejně mi to nebylo moc platné, pomohlo to jen na chvilku, a když jsem se pak vrátil domů ke své přítelkyni, bylo to ještě horší. Nakonec zemřela, bylo to pro ni vysvobození. A pro mě vlastně taky, i když jsem byl v té době na dně a neuvědomoval si to. Bylo to asi týden po mojí poslední návštěvě u vás.“
„Můžete mi, Majko, odpustit, že jsem vás ve svých těžkých chvílích tak zneužíval?“
Zmlkl a díval se mi do tváře. Bylo mi jasné, že si prošel peklem, ale teď už byl z nejhoršího venku. Čas zjevně odnesl největší žal a smyl smutek z jeho očí, v nichž se teď zračila pevnost, síla, pokora a smíření.
Mlčela jsem. Přemýšlela, co mu na to mám říct. Jako bývalá prostitutka svému někdejšímu zákazníkovi? Nebo jako obyčejná žena obyčejnému muži, kterého z dřívějších dob trochu zná? A se kterým... najednou mě bodlo u srdce... se kterým mě spojuje tíha nepříznivých osudů.
Usmála jsem se na něj a zlehka mu přejela rukou po zápěstí jako tehdy před dvěma léty. Pak jsem však zvážněla: „Zdeňku, nesuďte sám sebe, odsudek nechte těm, kteří vás nedokážou pochopit. Radši mi řekněte, kolik z nich by tak jako vy dokázalo za stejných okolností pečovat o svého nejbližšího člověka až do konce.“
Pak jsem se znovu usmála: „A mně se neomlouvejte, tehdy jsem za to přece byla placená. Asi si dokážete představit, že jsem to nedělala pro potěšení, ale už je to naštěstí všechno dávno za mnou.“
Zdeňkovi se ulevilo a v mojí společnosti viditelně ožil. Bylo mu jasné, že jsem si taky musela lecčím projít. Tehdy na privátě jsem mu musela připadat cizí a vzdálená, i když se se mnou několikrát vyspal, ale teď, když jsme si jen povídali v kavárně u stolu, jsem mu najednou přišla blízká. Zeptal se: „Majko, nechcete mi oplatit stejnou mincí a vyprávět mi o sobě?“
Pozapomněla jsem na čas, teď jsem zavadila pohledem o ozdobnou časomíru nad kavárenským pultem a vyděsila se: „Proboha, to je hodin, promiňte Zdeňku, musím letět, už jsem měla být u našich. Nezlobte se, ale jestli si to ode mě chcete opravdu poslechnout, dejte mi na sebe telefon, ráda vám zavolám.“
Vzala jsem si od něj papírek s číslem a se slovy: „Dneska vám za sebe platit nedovolím, pozvat se nechám až příště,“ jsem mu vnutila stovku a zmizla.
***
Cítila jsem za nás oba, že pokud se mu opravdu ozvu, nezůstane to jen v rovině lidí, kteří se trochu znají z dřívějška, ale že z toho může vzniknout něco mnohem hlubšího.
Zvažovala jsem pro a proti, váhala a řešila dilema, jestli do toho mám jít. Přemýšlela jsem o všem, co mi na sebe prozradil. Vzpomínala, jaký byl tenkrát, čím vším si prošel a jak se od té doby změnil.
Vydržela jsem to týden, pak jsem vylovila z kabelky pečlivě uložený papírek se Zdeňkovým číslem a vzala do ruky telefon. Cosi mi říkalo, že právě otevírám novou kapitolu našich životů.
i60.cz
Zprávy | Aktuálně.cz|
KINOTIP2.cz|
Aplausin.cz|
SvětFormule.cz|
Umíme poradit|
FAJNTIP.cz|
HN.cz|
V Telce|
Poudree.cz|
