CENTRUM.CZ > Techzpravy.cz > dnes, 12:00

Slunce se mělo uklidnit. Místo toho se právě probouzí

3 min

Sdílet

Aktivita Slunce způsobuje jevy kosmického počasí, jako jsou sluneční bouře, sluneční erupce a výrony koronální hmoty. Tyto události jsou součástí přirozeného cyklu, který má významný dopad na technologie a život na Zemi.

Slunce se mělo uklidnit. Místo toho se právě probouzí

Zdroj: NASA / Unplash

Intenzivní sluneční aktivita, jako je ta současná, může rušit (nebo dokonce zničit) satelity, ohrožovat astronauty ve vesmíru, narušovat rádiovou komunikaci a snižovat výkon GPS. To ovlivňuje navigaci vlaků, letadel, lodí, automobilů a mobilních telefonních sítí, takže vlády musí být připraveny zmírnit případné nepříznivé účinky.

Podle nové studie provedené NASA je Slunce od roku 2008 stále aktivnější. Studie ukázala, že sluneční aktivita kolísá v jedenáctiletých cyklech, ale existují i dlouhodobé výkyvy, které mohou trvat desítky let. Tyto výkyvy mohou ovlivnit kosmické počasí, které je kritickým faktorem při plánování vesmírných misí a řízení technologických infrastruktur na Zemi.

Například od 80. let 20. století sluneční aktivita neustále klesala až do roku 2008, kdy dosáhla nejnižší zaznamenané úrovně. V té době vědci očekávali, že Slunce vstoupí do období historicky nejnižší aktivity. Slunce však obrátilo svou trajektorii a začalo být stále aktivnější.

Mohlo by vás zajímat: Stále si myslíte, že nám nehrozí hurikány? Možná je čas se probudit

After years of decline, solar activity has risen since ~2008, with increases in sunspot numbers, solar wind speed, magnetic field strength, and density.

This uptick defies predictions of a new grand minimum like the 1600s Maunder Minimum; instead, there's more magnetic… pic.twitter.com/Jlv2tyOHWC
— Black Hole (@konstructivizm) September 19, 2025

Tento trend by podle vědců mohl vést k nárůstu výskytu kosmického počasí v době, kdy současný jedenáctiletý sluneční cyklus dosáhne vrcholu v letech 2025 až 2026. V tomto období se očekává, že sluneční bouře budou častější a intenzivnější, což by mohlo mít významné důsledky pro satelitní technologie a energetické sítě.

„Vše nasvědčuje tomu, že Slunce vstoupí do delší fáze nízké aktivity,“ uvedl Jamie Jasinski z Laboratoře proudového pohonu NASA a hlavní autor nové studie. „Proto bylo překvapením, že se tento trend obrátil. Slunce se pomalu probouzí.“

Sluneční erupce a radiační výbuchy

Sluneční skvrny jsou chladnější, tmavší oblasti slunečního povrchu, které vznikají koncentrací magnetických siločar. Oblasti slunečních skvrn jsou často spojeny se zvýšenou sluneční aktivitou, jako jsou sluneční erupce, což jsou intenzivní výbuchy záření, a výrony koronální hmoty, což jsou obrovské bubliny plazmatu, které vybuchují ze slunečního povrchu a šíří se po celé sluneční soustavě.

Nejstarší záznamy o sluneční aktivitě pocházejí z počátku 17. století, kdy astronomové včetně Galilea počítali sluneční skvrny a dokumentovali jejich změny. Tyto historické záznamy jsou zásadní pro pochopení dlouhodobých trendů sluneční aktivity a jejího vlivu na Zemi.

Tyto meteorologické jevy sleduje NASA, protože mohou ovlivnit kosmické lodě, bezpečnost astronautů, rádiovou komunikaci, GPS a dokonce i pozemní energetické sítě. V roce 1989 způsobila sluneční bouře v kanadském Quebecu rozsáhlý výpadek proudu, po kterém zůstaly miliony lidí několik hodin bez proudu. Takové události podtrhují význam monitorování a předpovídání sluneční aktivity.

Video k článku ZDE

Zdroj: Youtube.com

Tato sluneční aktivita ovlivňuje magnetická pole planet v celé sluneční soustavě. Se zvyšujícím se slunečním větrem – proudem nabitých částic proudících ze Slunce – a další sluneční aktivitou se vlivem Slunce rozšiřují a stlačují magnetosféry, které slouží jako ochranné bubliny pro planety s jádry a magnetickými poli, včetně Země. Tyto ochranné bubliny jsou důležité pro ochranu planet před proudy plazmatu vycházejícími ze Slunce ve slunečním větru.

Hluboké sluneční minimum

V průběhu staletí, kdy byla sluneční aktivita studována, byla nejklidnějšími obdobími sedmileté období v letech 1645 až 1715, známé jako Maunderovo minimum, a čtyřleté období v letech 1790 až 1830, známé jako Daltonovo minimum. „Ve skutečnosti nevíme, proč Slunce zažilo 40leté minimum počínaje rokem 1790,“ řekl Jasinski. „Dlouhodobé trendy jsou mnohem méně předvídatelné a stále jim plně nerozumíme.“