Začátek školního roku vždy otevírá staré otázky – jak vlastně vypadá naše školství, koho a k čemu vychovává. Když slyšíme o inkluzi, o miliardách tekoucích do systému a o ideálu společného vzdělávání všech dětí, ptám se: máme nastavené základy dobře? A učíme skutečně každého dělat to, co umí a k čemu je obdarovaný?
Prázdniny utekly, už zase začala škola. Včera se její lavice zaplnily a teď už to poběží den co den až do dalších prázdnin – i když nějaké drobné volno se v průběhu školního roku najde také.
Téma vzdělávání a školy potkáváme i ve veřejném mediálním prostoru. Mluví se zejména o finanční náročnosti školství, o jeho podcenění a nedostatku financí. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy má přitom podle příručky ministerstva financí přidělený ve státním rozpočtu na rok 2025 druhý největší balík peněz, hned po ministerstvu práce a sociálních věcí. Vkrádá se otázka, jestli máme dobře a promyšleně postavenou celou strukturu našeho školství, jestli je skutečně efektivní, jestli není něco zásadně špatně už v základech.
Druhým tématem rezonujícím ve veřejném mediálním prostoru je téma inkluzivního vzdělávání. Teoreticky jde o princip společného zapojení všech žáků či studentů do jednoho vzdělávacího procesu. V inkluzivní škole by se měli všichni žáci bez ohledu na jakákoli znevýhodnění vzdělávat společně. Učitelé pak používají rozmanité výukové metody, využívají pomoci asistentů pedagoga či osobní asistence hendikepovaným žákům, upravují a redukují učivo dle potřeby jednotlivých žáků atd. V inkluzivní škole je teoreticky zajištěno odpovídající vzdělání všem dětem bez segregace do speciálních tříd a škol.
Realita však za tímto ideálem zaostává a náklady na školství neustále rostou. Člověku se vybavuje staré české přísloví, shrnující tisíciletou zkušenost mnoha generací: Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.Dnes se člověk potkává s názorem, že inteligence a schopnost se učit je pouze výsledkem vnějších podmínek a individuální píle. Studie však ukazují, že ačkoliv trénink a usilovná práce přinášejí pokrok, hlavní roli hrají geny.
V souvislosti s myšlenkou inkluzivního vzdělávání mne zaujala zpráva jakoby z jiného světa. Ve společnosti Google si prý výrobní inženýr vydělá v přepočtu na českou korunu kolem sedmi milionů ročně. Dovedu si představit, že taková informace vyvolá u většiny občanů této země čirou závist. Vedle ní ale stála druhá. V době, kdy většina firem označuje mzdové náklady za obrovskou zátěž, Google tyto problémy neřeší. Jak je to možné?
Je to docela prosté. Tato společnost investuje především do schopných lidí. Do lidí, kteří mají potenciál vytvářet nové hodnoty.
Nepřipomíná to věčný cyklus, kdy bohatí získávají ještě více a chudí stále více ztrácí? Takto přímočaře to bývá v pohádkách – jak v těch starodávných, tak v těch politických z devatenáctého a z první poloviny dvacátého století. Realitu potkávám jinou. Potkávám řadu opravdu bohatých lidí a mnozí své bohatství s radostí sdílejí s potřebnými. Jde ovšem o jejich vlastní peníze – znají jejich hodnotu a dávají je pouze tam, kde to má nějaký smysl a perspektivu. A pak znám jiné, kteří by chtěli pomáhat všem, hodně o tom mluví a snaží se toho hodně prosadit, zaplatit to ale neumějí. Smělé cíle jsou financovány buď jednotlivci s dostatečnými prostředky nebo státem, který redistribuuje finanční zdroje plošně – bez ohledu na individuální preference. Z hlediska spravedlnosti je to sporné.
Co nám k tomu řekne Bible? „Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti.“Ne aby všichni dělali všechno, ani co by se jim samým líbilo. Ať každý dělá to, na co má, co se dokáže naučit a co je schopen dělat dobře. Někdo bude studovat, jiný pracovat rukama. Jen tak to zaměňovat nevede k dobrým koncům.
Za Rádio 7: Petr Raus