Šílená reportérka Nellie Bly: Dobrovolně se nachala zavřít do blázince, aby prověřila špatné zacházení. Pomatení mysli musela natrénovat

Sdílet

Nellie Bly

Zdroj: Redakce

Jako by nestačilo, že být ženou ve viktoriánské Americe znamenalo boj o každý kousek svobody, novinářka Nellie Bly se rozhodla jít ještě dál. Doslova za hranice zdravého rozumu. Dobrovolně se nechala zavřít do ústavu pro duševně choré, aby odhalila, co se děje za jeho zdmi, následně absolvovala cestu kolem světa a poté se vydala do války.

Elizabeth Jane Cochran, známá světu jako Nellie Bly, přišla na svět 5. května 1864 v malé vesničce v americké Pensylvánii. Byla třináctou z patnácti dětí v rodině, otec Michael byl majitelem mlýna a místním soudcem, matka pak jeho druhou ženou po předchozí svatbě. Bohužel, když bylo Nellie šest let, otec náhle zemřel, což rodinu přivedlo do finančních potíží. Ačkoliv Elizabeth projevovala studijní nadání, zejména to literární, musela školy zanechat, aby mohla finančně přispět do rodinného rozpočtu a pomoci s výchovou mladších bratrů.

Rozzlobený dopis

Elizabeth vyrůstala v době, kdy ženám byly společností přisuzovány výhradně domácí role. Když si ale přečetla v novinách článek o tom, že ženy patří k plotně, naštvala se tak, že napsala do deníku Pittsburgh Dispatch kritický dopis o tom, že ženy mají právo na práci. Text zaujal jeho šéfa George Maddena natolik, že ji přijal do redakce, a tak ve dvaceti letech poprvé okusila novinářskou práci.

Šílená reportérka Nellie Bly

V Dispatchi získala pseudonym Nellie Bly podle populární písně od Stephena Fostera a rychle si vybudovala reputaci jež se neomezovala pouze na ženská témata. Psala o tvrdých podmínkách dělnic, životě chudých a politicko-sociálních nespravedlnostech. Jenže kvůli v té době kontroverzním názorům byla brzy přeřazena do neškodných rubrik, kde byla nucena psát o módě či zahradničení.

Brzy zjistila, že Pittsburgh je pro novinářský růst limitující, a tak v roce 1887 po půlroční zkušenosti v Mexiku odjela do New Yorku. Tam se jí podařilo prosadit u redakce New York World, řízené Josephem Pulitzerem. První výzvou byl šokující úkol: předstírat duševní onemocnění a dostat se do ženského ústavu na Blackwell’s Island (dnes Roosevelt Island), aby odhalila skutečný stav a zacházení s pacientkami.

Pobyt v blázinci

Nellie se pečlivě připravila a pod pseudonymem Nelly Brown dokonce zanedbávala hygienu, aby byla věrohodnější. Jelikož bylo potřeba zahrát nepříčetnost, aby ji do ústavu přijali, žila na čas v ženské ubytovně, kde okoukala nejrůznější formy šíleného chování. Poté fingovala pomatení smyslů tak přesvědčivě, že ji policie přivedla k soudu. Po vyšetření soud rozhodl, že je duševně nemocná, a lékaři ji poslali právě do Blackwell’s.

Uvnitř ústavu zažila takové útrapy, že ji to poznamenalo až do konce života. Chudé porce plesnivé stravy, roupy, krysy a neuvěřitelně kruté zacházení, kdy ženy byly svazovány, bity a ponižovány. Měsíce musely nosit stejné oblečení, neměly nárok na pořádnou hygienu a k umytí jim všem často sloužil jen jeden kbelík ledové vody. Nelly se dokonce z ústavu málem ani nedostala na svobodu a musel zakročit právník.

Její pobyt v ústavu pro duševně choré nicméně nesl ovoce. Nelly z něj napsala nejen reportáž, později i knihu Deset dnů v šíleném domě. A právě díky ní se podmínky v ústavu začaly zlepšovat. Vláda schválila zvýšení rozpočtu o 850 000 dolarů na rehabilitaci ústavu od specializovaných sester přes hygienické podmínky po změnu změnu právního procesu při internacích. Nelly si mezitím hledala nové téma, které by mohlo zarezonovat světem.

Návrat k žurnalistice

Nakonec se inspirovala knihou Julese Verna s názvem Cesta kolem světa za osmdesát dní a rozhodla se cestu překonat za ještě kratší časový úsek. Roku 1889 odstartovala svoji pouť přes Anglii, Egypt, Srí Lanku, Singapur, Hongkong, Japonsko. 25. ledna 1890 se vrátila do San Francisca po 72 dnech, 6 hodinách, 11 minutách a 14 sekundách, čímž překonala knižní rekord. Nelly získala popularitu a vydala se na knižní turné propagovat svoji knihu. Ale její výkonnost se jí stala osudnou, přestože přinesla redakci velké zisky, odměnu jí redakce nevyplatila a její roční plat zůstal stejný, což ji dovedlo k rezignaci.

V dubnu 1895 přišel zásadní životní zlom, když provdala se za o dvaačtyřicet let staršího bohatého podnikatele Roberta Livingstona Seamana, který vlastnil Iron Clad Manufacturing Company specializovanou na výrobu ocelových nádob, sudů, mléčných konví a kotlů. O rok později Nelly opustila novinařinu, začala vést Seamanovu firmu a byla zapsána jako vynálezce několika patentů. Po smrti manžela v březnu 1904 Nelly vedení firmy zcela převzala, ale špatně hospodařila, čelila úpadku vedení a zpronevěry, takže společnost zbankrotovala kolem roku 1914.

Tehdy se vrhla zpět do žurnalistiky a stala se první americkou válečnou zpravodajkou, psala reportáže z fronty první světové války z Evropy. V roce 1920 nastoupila do deníku Evening Journal, kde měla svůj sloupek, v němž radila potřebným i ženám v nouzi. Její poslední den nastal 27. ledna 1922, kdy zemřela v newyorské nemocnici na zápal plic ve věku sedmapadesáti let. Do smrti byla aktivní a nechyběla jí odvaha i smysl pro humor. Roku 1998 byla poctěna zapsáním do National Women’s Hall of Fame.