Odjakživa věděla, že mateřství není jejím posláním. Děsilo ji být těhotná i rodit, odmítala vzdát se svobody a komfortu samostatného života a do konce života snášet obavy a zodpovědnost za někoho dalšího. Že ji někteří lidé nazývali sobcem? Nevadilo jí to, tohle slovo za urážku nepovažovala. Když už si myslela, že bezdětnost s sebou nese i břemeno osamělého života bez partnera, objevil se on. Sdílel s ní všechno podstatné, touhu užívat si život bez početí dítěte nevyjímaje.
„Také se mu líbilo nevázat se rodinou, užívat si života a neomezovat se. Navíc se bál, že by nebyl dobrým tátou. Měl sám špatnou zkušenost z dětství, které nebylo nic moc. A tak jsme se skvěle doplňovali. Krásných společných sedm let cestování, zábavy a relaxu. Jenže pak si dítě pořídil jeho nejlepší kamarád a jeho doslova nakazil. Básnil mu o otcovství, vozil s sebou miminko na pivo a Michal začal pomalu měnit názor. Nejdřív to zkusil na mě, jestli jsem si přáním zůstat bezdětná skutečně jistá. Samozřejmě že ano! Navíc už je mi přes čtyřicet, takže ani vzhledem k věku by to nebyl nejlepší nápad. Pakliže bych matkou být chtěla, což opravdu nechci,“ popisuje zvrat v partnerově smýšlení Jana, která už se začala obávat rozchodu. Viděla před sebou onen klasický scénář, kdy si chlap na prahu čtyřicítky uvědomí, že chce, aby po něm něco zůstalo. A se svou neplodící láskou se rozejde, aby si našel mladší a perspektivnější partnerku. Jenže malovala čerta na zeď zbytečně. Alespoň napůl.
Michal totiž dostal dle jeho názoru geniální nápad. Vzájemně si vypomohou s jeho bezdětnou kamarádkou. „Ona je tak trochu zoufalka. Holka nic moc, taková nemastná, neslaná. Co ji znám, shání partnera, ale pořád nic. Nepomáhají seznamky, přátelé, zkrátka je pořád sama. Děsně ale přitom touží po dítěti. Naplánovala si, že ho stihne do třicítky, jenže už jí moc času nezbývá. A tak se zřejmě jako tonoucí stébla chytá, když Michalovi kývla na nápad, že by se otcem stal on,“ líčí Jana partnerův nápad, jak být tátou, ani by se s ní musel rozejít. Má to totiž vymyšlené jinak.
„Jen by ji oplodnil, prý čistě technicky. No a pak by na dítě přispíval a půjčoval si ho. Já bych se o něj prý starat nemusela, když bych nechtěla, bylo by to výhradně na něm. A o svou svobodu bychom také nepřišli, jak mě ujišťoval. Ve své péči by ho měla totiž ta jeho potrhlá kámoška,“ vysvětluje partnerovo uvažování Jana, které jeho plán přijde dost sci-fi. Nejraději by mu řekla jasné ne, ale na druhou stranu o něho nechce přijít. Miluje ho a cení si faktu, že s ní dál počítá i s bezdětnou. Jen se obává výsledku.
„Nevím, bude to takový kočkopes. Zůstaneme sice dál svobodní, ale už to nikdy nebude takové. Závazek mít bude, dítě se dostane na první místo a nakonec třeba i uteče k jeho matce, kdo ví? Nebo bude chtít po mně, abych mu dělala macechu, přestože teď slibuje, že ne,“ váhá Jana.
O vyjádření jsme poprosili psycholožku a mentální koučku Pavlu Köhling:
Dohoda o rodičovství mezi přáteli? Nový společenský fenomén? Dnes je možné téměř cokoli, říkáte si! A jsem s tím v pohodě nebo nejsem?! Ohledně tohoto tématu může být hodně bouřlivých diskusí. Je můj pohled na věci spíše tradiční nebo patřím k těch, kteří jsou otevřeni nebo dokonce pro vědomé změny v tradičním pojetí rodiny?
Když se dva kamarádi, kteří nemají partnery rozhodnou mít společně dítě, tak jsou na zvážení různé důležité věci. Jak bude rodičovství řešeno právně, jaký způsob a styl výchovy zaujmou, jaký je jejich žebříček hodnot, jak budou přistupovat k různým situacím a mnoho dalšího. A narazit mohou také na společenské předsudky a nepochopení okolí.
V příběhu Jany je situace ještě o něco složitější. Jana žije s Michalem. Dohodli se na tom, že nechtějí mít děti. Nyní Michal zatoužil být otcem. Jana se stát matkou nechce. Michal přesto chce zůstat s ní. A tak vymyslel plán s kamarádkou. Ta je sama a chce mít potomka. Janu s tímto plánem obeznámil, s tím, že pro ni se prakticky nic nezmění...Upřímně, já si to nemyslím. Dynamiky je v tomhle příběhu až moc. A taky otazníků v Janině hlavě. Ta by měla zvážit, jestli jí to celé nebude moc. Jestli se s onou novou situaci, která nastane, vlastně už těhotenstvím Michalovy kamarádky, dokáže reálně vyrovnat.
Samozřejmě jsou páry, které se poznají a jeden nebo oba z nich mají už potomky z předchozích vztahů a fungují. Ale tahle situace je jiná. Nedovedu si představit, že bude Michal schopen mít své emoce tak rozdělené, že když bude s kamarádkou, bude táta a rodič dítěte, a když bude s Janou, tuhle svoji roli pověsí v předsíni na věšák a bude dělat, jakože nic.
Představy, plány a následná realita mohou být dost odlišné. Jana by neměla dát na ujišťování typu: „Neboj, ty jsi na prvním místě!“, „Miluju jen tebe.“, „Naše svoboda nám zůstane.“. To je od Michala egoistické, naivní a krátkozraké. Jana by o jejich vztahu měla přemýšlet v dlouhodobé rovině a dospět k rozhodnutí, zda si sebe samu v takovém „kočkopes“ vztahu dokáže představit. Má vůbec takový vztah smysl a budoucnost? Jaké místo v něm bude ona opravdu zaujímat? Přizpůsobí-li se situaci, musí s ní být vnitřně srozuměná a smířená. Je to fakt to, co chce? Je to i její život. Měla by poslouchat svůj vnitřní hlas, dát na svou intuici a na své pocity. Protože nejde o banalitu, možná by jí pomohlo obrátit na nestrannou osobu, psychologa nebo kouče a věci s ním v klidu probrat.
Pavla Köhling je psycholožka a mentalní koučka. Pracuje jako psycholožka a poradkyně ve Vzdělávacím a poradenském centru v Rakousku.
Současně pomáhá v rámci koučingu s posilováním mentálního zdraví a osobnostním rozvojem dětem i dospělým.
Vystudovala psychologii na Masarykově Univerzitě v Brně. Při práci se svými klienty využívá metod rodinné terapie, vychází ze systemického a narativního přístupu a uplatňuje také principy case managementu. |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články