CENTRUM.CZ > Liberecká Drbna > dnes, 08:47

Provokativní umění ve veřejném prostoru – případ Jablonec nad Nisou

| 4 min

Sdílet

„A jak tedy definujete současné umění? Můžete uvést i příklady?“ Otázka, kterou na sociálních sítích položil Jan Picko jednomu z kritiků nové sochy Pavla Karouse, přesně vystihuje náladu posledních dnů v Jablonci nad Nisou. Objekt, který byl minulý týden slavnostně odhalen na autobusovém nádraží, rozdělil veřejnost a rozpoutal debatu, jakou město dlouho nezažilo. Jako by se mezi lidmi vytratil humor a zůstal jen strach. Umění má vyvolávat otázky, podněcovat k zamyšlení a někdy i pobuřovat – to je jeho přirozená funkce.

Provokativní umění ve veřejném prostoru – případ Jablonec nad Nisou

Zdroj: Liberecká Drbna - zprávy z Liberce a Libereckého kraje

Letos vám nadělíme víc než Ježíšek!

Hrajte s námi o předplatné HBO, knížky i další ceny každý týden, ale hlavně o velkou vánoční výhru 15. prosince - 300.000 Kč.

Vše o soutěži Pravidla soutěže

Každý divák si ho může „přečíst“ po svém. Etablovaný sochař, teoretik a pedagog Pavel Karous, známý především díky projektu Vetřelci a volavky nebo svým pořadům na ČT art, působí v Jablonci nad Nisou jako pedagog na Střední uměleckoprůmyslové škole. Kromě výuky se aktivně zapojuje do místního kulturního života – pořádá komentované procházky, přednášky i akce, které upozorňují na hodnotu umění ve veřejném prostoru.

Tank z kontejneru jako zrcadlo současnosti

Dílo Zombie Apocalypse Formalism stojí už týden na zelené ploše jabloneckého autobusového nádraží, kudy denně proudí stovky lidí. Vzniklo díky spolupráci s architektem a majitelem La Kavárny Jaroslavem Šídou, který byl hlavním iniciátorem instalace. „Smyslem díla je vyvolat otázky a hlavně společenskou diskuzi. To se podařilo a mám z toho obrovskou radost,“ napsal Šída na svém facebookovém profilu. Zároveň dodává: „Dílo nestálo město Jablonec žádné finanční prostředky. Poskytlo pouze místo pro instalaci. Veškeré náklady spojené s dopravou a umístěním pokryl Nadační fond pro Ukrajinu respektive Dárek pro Putina a soukromí dárci. Autor poskytl dílo zdarma.“

Autorka je teoretička a kurátorka současného umění a designu.
Absolvovala ateliér Přírodní materiály a Kurátorská studia na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Věnuje se především vztahu umění a společnosti, způsobům jeho zprostředkování a prezentace v rámci výstavních i veřejných projektů. Působila jako kurátorka galerie Pro design v kulturní fabrice Armaturka, asistentka ateliéru Sklo. Dlouhodobě spolupracuje s institucemi v regionu severních Čech. Je kurátorkou festivalu Art Week Liberec, kde se věnuje koncepci, produkci a dramaturgii programu současného umění ve veřejném prostoru.

Samotný objekt je dočasnou intervencí ve veřejném prostoru, která propojuje estetiku současného umění s ostrým společenským komentářem. Vznikl z běžného kontejneru na stavební suť, doplněného o abstraktní plastiku ve stylu tzv. „zombie formalismu“ – pojmu, který ironicky označuje esteticky atraktivní, ale obsahově prázdná umělecká díla. Karous tento přístup záměrně převrací: vytváří vizuálně působivý objekt, jenž nese výrazný politický a symbolický význam.

Dílo reaguje na současnou světovou situaci, kdy se Evropa ocitá pod tlakem mocenských bloků, čelí energetické, ekonomické i ekologické krizi a na jejích hranicích probíhají války. „Tank“ má v tomto kontextu fungovat jako ironický ochránce – ztělesnění lidské snahy vytvářet smysl a bezpečí i uprostřed chaosu. Oba hlavní prvky, kontejner i plastika, symbolizují dobu poválečné prosperity, která podle autora nyní definitivně končí.

Karous navrhuje hypotetický „Do It Yourself“ systém, jak si z nalezených věcí běžných na ulicích měst sestavit odstrašující maketu vojenské techniky – absurditu, která má současně děsit i pobavit. Uvnitř kontejneru je umístěná postel – symbol zázemí a bezpečí, který kontrastuje s vojenským zevnějškem objektu. Dílo tak otevírá otázku, jak se jednotlivci i společnosti chrání v době nejistoty a zda se naše představa bezpečí nezměnila v pouhou iluzi.

Společenská reflexe i estetický komentář

Karousovo dílo vizuálně odkazuje na ikony moderního umění a architektury – jména jako Piet Mondrian či Gerrit Rietveld se zrcadlí v jeho geometrické stylizaci i výrazné barevnosti. Kromě politického a existenciálního rozměru reflektuje také krizi dostupného bydlení a napětí, které současnou společnost doprovází.

Dílo vzniklo jako součást „nultého ročníku“ připravovaného festivalu V. K. N. (Vize, Koncept, Narace) – nové přehlídky vizuálního umění ve veřejném prostoru Jablonce nad Nisou, jejíž první ročník se plánuje na příští rok. Současná instalace tak funguje jako zkouška reakcí veřejnosti a test, zda je město připravené na návrat umění do svých ulic.

Umění, které má znovu co říct

Reakce některých obyvatel Jablonce ukazují nejen napětí mezi jazykem současného umění a očekáváním veřejnosti, ale i hlubší problém – nedůvěru vůči kulturním projektům, které vznikají mimo institucionální rámec. Umění bývalo po staletí přirozenou součástí měst a architektury, v posledních desetiletích však tato tradice, zejména v Jablonci, téměř zanikla.

Karousova instalace proto představuje příležitost znovu otevřít otázku, jakou roli má umění v dnešní společnosti. Navzdory tomu, že severní Čechy mají silnou základnu uměleckých škol a jejich absolventi dosahují výrazných úspěchů i v zahraničí, zůstává vztah veřejnosti k současnému umění často rozporuplný. Možná právě podobné diskuze, byť bouřlivé, mohou přispět k tomu, aby se současné umění konečně zbavilo svého „těžkého balvanu“ předsudků a znovu se stalo přirozenou součástí veřejného prostoru – živého, otevřeného a schopného mluvit o světě, který se mění před našima očima.

Sám autor Pavel Karous k situaci dodává:

„Na sociálních sítích se pochopitelně rozjela úplná vlna cunami pobouření. Když opomeneme sprosté komentáře od trollů s profilovkou fotek roztomilých zvířatek, relevantní a častou výtkou bylo „…a na toto jsou peníze!“ a „kolik ten kontejner město stál?!!“. Myslím, že vedení města, by si s z toho mohlo něco odnést. Intervence ukazuje, co se stane, když se zanedbá osazovaní současného umění. Poslední na stálo osazené dílo z rozpočtu města bylo osazeno ve veřejném prostoru před rokem 1989. Významná část veřejnosti, která nenavštěvuje kamenné galerie a necestuje, je po 35 letech, při setkání se dnešními projevy umění, zaskočená a její primární reakce je pochopitelně nechuť. Ještě možná důležitější zpráva pro město je podprahová zpráva pisatelů: významná část obyvatelstva má hluboko do kapsy a jejich diskomfort způsobuje obecnou nedůvěru nejen v systém ale i ke všemu novému a neznámému.“