CENTRUM.CZ > Proboha! > 1. 9. 2025, 07:00

Pověrčivost? Ne, jen pro jistotu hodím mincí

Sdílet

Zdroj:

„A teď pozor na důležité upozornění,“ pravila průvodkyně naléhavě a tajemně ztišila hlas. „Do kaple vstupte pravou nohou.“ A pak vysvětlovala něco o pověsti, která doporučuje, jak uchovat své budoucí štěstí. Nevím, jestli se mi podařilo uchovat neutrální výraz. Myslím, že jsem se zatvářila otráveně.

Už to bylo totiž potřetí, co průvodkyně na hradu vyzývala návštěvníky k nějakému konání, které je mělo zachránit od případné nehody minimálně na rok. Mně to připadalo dost hloupé. Ani vtipné se mi to nezdálo. Pozorovala jsem ostatní návštěvníky prohlídky kolem sebe a sledovala jejich reakce. Když se nám v kapli dostalo varování před vstupem pod portál zákristie, abychom pod ním procházeli na vlastní nebezpečí, protože každá žena, která pod portálem projde, do roka otěhotní, všichni se tak trochu zasmáli a paní po mé pravici si přitáhla do náručí svou asi tak desetiletou dceru.

Na tváři se jí kmitl polekaný výraz. Dcera se udiveně koukala na matku a nechápala její ochranitelské gesto. Po chvilce se obě omluvně rozesmály. Pod portálem ale neprošly, dívala jsem se. Copak ony věří v neposkvrněné početí? To mi prošlo hlavou, ale dál jsem se tou myšlenkou nezabývala. Soustředila jsem se na výklad průvodkyně.

Člověk snadno podlehne kontextu, který se mu zamlouvá

Na jiném hradu mince z rukou návštěvníků jen pršely, když jsme stáli na pavlači prvního patra a průvodce nás seznámil s pověstí, která tvrdila, že kdo hodí minci do kašny na nádvoří a myslí při tom na někoho blízkého, tomu se nestane nic zlého. Prý mince zatěžují dno kašny a zabraňují průniku zla z pekla puklinou ve skále pod kašnou. Házeli skoro všichni a někteří i vícekrát. Ti, co se do kašny netrefili z prvního patra, pak v závěru prohlídky své mince posbírali a hodili do kašny dodatečně. Asi doufali, že to platí i tak.

Na další zřícenině hradu průvodkyně vyprávěla nějakou historku o potrestání zlobivých dětí jakýmsi strašidelným duchem. Ujistila nás všechny, že se ale nemusíme bát, protože při cestě nahoru na hrad jsme přece míjeli kapličky křížové cesty, a tak jsme tím jaksi očištěni. Napadlo mě se zeptat, jestli to platí, i když jsou ty kapličky úplně prázdné, beze všech obrazů i symbolů, ale pak jsem to nechala být. Nechtěla jsem tu ženu přivádět do rozpaků před tolika lidmi. Na nějaký delší rozhovor beztak nebyl prostor. Byl tam rušný provoz. Výprava střídala výpravu a průvodkyně se ani nezastavila.

Nedalo mi to však, abych při limonádě na lavičce na nádvoří nepřemýšlela, čemu všemu jsou lidé ochotni uvěřit. Možná, že kdybych se jich zeptala, jestli skutečně věří, že z pukliny ve skále vylézá na svět zlo, nebo že jejich desetiletá dcera otěhotní, když projde pod kamenným portálem, nebo že budou mít štěstí po celý další rok, protože vstoupili do nějaké místnosti podle pokynu pravou nohou, řekli by, že samozřejmě takovým věcem vůbec nevěří. To jsou jen takové pověry, řekli by nejspíš. Ale stejně překročili práh pravou nohou, nepustili dceru pod portál a do kašny hodili mince, čímž dokázali, čemu doopravdy věří. Ukázali svou víru svými skutky. My vůbec nejsme národ ateistů.