Kdysi dávno, v kraji na okraji temného lesa, přímo mezi zelenými stráněmi stála malá chalupa. Žila v ní matka se stříbrnými vlasy, otec shrbený prací a jejich sedm synů. Šest z nich bylo urostlých, pevných jako topoly, ale ten sedmý… Ten byl sotva větší než palec na ruce. Proto mu dali jméno Kubíček Prstíček.
Maminka ho měla ze všech nejraději. Ne proto, že byl slabý, nýbrž proto, že byl vždycky po jejím boku. Vždy jí dělal společnost a dokázal ji rozesmát i v nejtěžším dni. Spával na peci v kolébce vyrobené z vaječné skořápky. Když se do ní položil, rozhoupal ji a zpíval:
Spi Prstíčku spi,
zavři očka svý,
andílci ti budou hráti,
skořápka tě kolíbati.
Spi Prstíčku spi.
Někdy skořápka praskla, ale to nevadilo. Maminka mu vždycky přichystala novou a pokoj byl zase plný jeho zpěvu. Nejraději však Kubíček trávil čas se svými velkými bratry. Ti ho jednou vzali na louku k seči. Položili ho pod mez vedle uzlíku chleba a pustili se do práce.
Kubíček si povídal s mravenci, obdivoval květy a najednou k němu přiletěl motýl. „Pojď, ukážu ti svět!“ řekl a Kubíček, aniž by váhal, nasedl na jeho křídla. Letěli přes louky, pole i hory, dokud se pod nimi nezaleskla řeka. Jenže když se Kubíček naklonil, aby do ní nahlédl, uklouzl a spadl přímo do vody.

Tam číhala dravá štika a spolkla ho jako malinu. Naštěstí poblíž chytal rybář. Vytáhl rybu, aniž tušil, co v ní má. Rybu donesl do královské kuchyně. Když ji kuchař rozřízl, vyklouzl z ní malý chlapíček s kloboučkem na hlavě. Zmateně se rozhlédl a rovnou se skutálel do obrovské mísy jahodové zmrzliny.
V královském paláci právě obědvali král s královnou a jejich dcera, princezna Amálka. Rodiče ji přemlouvali: „Amálko, sněz špenát, dostaneš nový šat.“ Ale princezna dupala: „Nechci šat! Chci jahodovou zmrzlinu!“
A tak jí ji podali. Sotva zabořila lžičku, spatřila v zmrzlině cosi živého – dvě ručky, dvě nožky, hlavičku s kloboukem. Vytáhla Kubíčka, který se uklonil a kýchl: „Jsem Kubíček Prstíček, těší mě, hapčí!“

Princezna výskla radostí. Byla totiž v paláci vždycky ta nejmenší – a teď našla kamaráda ještě menšího. Hned mu donesla náprstek plný horkého čaje a Kubíček se zahřál. Od té chvíle žil v paláci.
Dostal zlatou postýlku, ochutnával dorty i zmrzliny a všichni ho měli rádi, nejvíc princezna Amálka. Kvůli němu dokonce snědla i mrkev a brokolici, jen aby se mohla rychleji jít hrát se svým maličkým přítelem.
Jenže Kubíček brzy zjistil, že v paláci je příliš mnoho zlata a příliš málo trávy. Chyběla mu louka, mravenci, motýli. Princezna si všimla jeho smutku. Zavolala mistra řezbáře, ten vyřezal drobný kočárek, do něho zapřáhli dvě bílé myšky – a Kubíček mohl jezdit po cestičkách královské zahrady.
Chvilku byl šťastný, ale nakonec mu zase cosi chybělo. Přiznal se Amálce: „Chybí mi moji bratři, tatínek a maminka.“
Princezna chtěla hned jednat. Nechala poslat ministra, aby rodinu vyhledal. Ten projel stovky vesnic, prohlédl tisíce zahrad s rozmarýnem v okně – a vrátil se s nepořízenou. Kubíček zesmutněl ještě víc.
Amálka ale neztratila naději. Měli totiž v paláci obrovského ptáka jménem Skřivanec. Přivázala Kubíčka do košíčku a poslala ho s ním domů. A tak se po čase Kubíček objevil u dveří rodné chalupy, celý slavnostní a s kloboukem se zlatým perem.
Rodiče i bratři ho objímali, líbali a nemohli se ho nabažit. A když je Kubíček pozval do královského města, dali si podmínky: tatínek chtěl chalupu stejnou, maminka dvorek se slepicemi a bratři pole se statkem. Kubíček slíbil, že to princezna vyjedná – a taky že ano. Král jim všechno dal a rodina se přestěhovala.
Od té doby žil Kubíček v paláci spokojeně – měl blízko rodiče i bratry, měl princeznu Amálku za kamarádku, a když chtěl, jednou se projížděl v myším kočárku, jindy zase vyrazil s bratry na pole.
Večer uléhal do své skořápkové kolébky a zpíval, až se stěny třásly:
Spi Prstíčku spi,
zavři očka svý,
andílci ti budou hráti,
skořápka tě kolíbati.
Spi Prstíčku spi.
A tak se stalo, že maličký Kubíček Prstíček našel své místo – ani doma, ani v paláci, ale všude, kde byli ti, které měl rád.
Cingilingy bom… Zazvonil zvonec a pohádky nebyl konec…