Nejen na tyto situace vzpomíná Jitka Kosíková, dětská zdravotní sestra a nyní koordinátorka paliativní péče v Pardubickém kraji, která absolvovala s Lékaři bez hranic celkem osm zahraničních misí. V našem povídání se dotkneme dvou z nich – mise v jižním Súdánu a plavby na lodi Bourbon Argos ve Středozemním moři, o které Jitka napsala knihu Břehy nejsou na dohled. Jaké myšlenky se na misích Jitce honí hlavou? Proč se rozhodla spolupodílet na založení hospice a kdo je v Jitčiných očích hrdina? Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v rozhovoru, který s Jitkou Kosíkovou vedla Tereza Pospíšilová pro další díl Příběhů bez filtru.
Ačkoli to Jitku táhlo ke studiu uměleckého zaměření, rodina ji nasměrovala na studium dětské zdravotní sestry. „Zpětně vidím, že to byla dobrá volba, protože práci a uplatnění najdu vždycky,“ říká k tomu Jitka Kosíková. Vzpomíná na úmrtí první dětské pacientky, které ji přivedlo k práci na ARO. „Tehdy jsem byla mladá holka, měla jsem jen pár měsíců po škole a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Uvědomila jsem si, že pokud chci dělat tuhle práci, tak na ni chci být připravená,“ popisuje Jitka Kosíková svoji cestu k urgentní medicíně, u které zůstala několik let.
Rozhodnutí přidat se k Lékařům bez hranic padlo poté, co se Jitka vrátila ze Saúdské Arábie, kde pracovala taktéž jako zdravotní sestra, zpět do Čech. „Měla jsem na výběr, zda na první misi jet na Haiti nebo do Afgánistánu,“ vrací se ve vzpomínkách do roku 2011. Jitka Kosíková si vybrala Afgánistán, kam se později ještě jednou v rámci další mise s Lékaři bez hranic vrátila.
Další zemí, kam se Jitka opakovaně vypravila s Lékaři bez hranic, byl jižní Súdán. „Ta první mise byla velmi náročná, fyzicky i mentálně. Podruhé jsem na to kývla, protože to byla jiná pozice a na kratší dobu, než jsem tam byla předtím,“ popisuje Jitka, jak se jí do jižního Súdánu podruhé moc nechtělo. Ale s odstupem času je i za tuto možnost ráda, protože měla možnost vidět, kam se země během několika let posunula. „Systém se najednou jinak koukal na to, co může udělat, jak zacházet se zdroji, které přicházejí zvenku. Země byla otevřená, ekonomická úroveň byla jinde než před těmi pár lety. Šlo to vidět třeba i podle toho, co bylo možné dostat v obchodech,“ vzpomíná Jitka na proměnu, kterou jižní Súdán od její první mise prodělal, a popisuje, jak vypadal její běžný den na misi v tomto africkém státě.
Od jižního Súdánu jsme se v povídání posunuly severněji, do Středozemního moře, kde Jitka Kosíková v roce 2016 absolvovala misi na lodi Bourbon Argos, jejímž úkolem bylo vyhledávat plavidla s uprchlíky, která se ocitla v nouzi, a lidem z těchto člunů poskytnout pomoc a v bezpečí je dovést na italské pobřeží. V jedné chvíli na lodi pro cca 500 lidí bylo až 1 200 zachráněných. „To byl extrém. Tehdy pomáhal každý, kdo měl ruce a nohy. V tu dobu byl na palubě i štáb BBC, který měl točit reportáž, namísto toho však také přiložil ruku k dílu,“ vypráví Jitka Kosíková s úsměvem. „Párkrát jsem slyšela, jak lidé na palubě říkali, že s nimi po dlouhé době někdo jedná jako s lidmi. Je to i teď po letech silné, když si člověk uvědomí, jak s nimi asi muselo být zacházeno, než se dostali na palubu naší lodi,“ líčí Jitka s pohnutím v hlase.
V rozhovoru popisuje také situaci, která následovala poté, co loď přepadli piráti, i návraty z misí do „běžného“ života. V poslední části si pak s Jitkou Kosíkovou povídáme o založení hospice a také o tom, za jakým dalším dobrodružstvím se Jitka brzy vypraví.
Připravila: Tereza Pospíšilová