Neplánované filmové hlášky: Některé byly tak dobré, že ve snímku zůstaly

Sdílet

Někdy to nejlepší, co ve filmu zazní, vůbec nebylo v původním scénáři. Herci improvizují, okolnosti se sejdou a vznikne hláška, která zlidoví, stane se kultovní a naprosto přesně vystihne postavu nebo atmosféru scény.

Harrison Ford si zaimprovizoval ve Hvězdných válkách

Zdroj: VIPshow

Když se improvizace stane nesmrtelnou

Většina diváků si myslí, že vše, co ve filmu zazní, je předem pečlivě napsané, schválené a natrénované. Realita však bývá někdy jiná. Někteří režiséři dávají hercům prostor k vlastnímu vyjádření a někdy vznikne moment, který by scenárista nevymyslel ani za milion dolarů. Právě tyto „nehody“ často vedou k těm nejpamátnějším scénám. Proč ale takové momenty fungují tak dobře? Možná proto, že jsou syrové, autentické a přirozené.

Taxikář (1976): „You talkin‘ to me?“

Jedna z nejslavnějších improvizací v dějinách kinematografie pochází z filmu Taxikář režiséra Martina Scorseseho. Scéna, kdy Robert De Niro jako Travis Bickle mluví sám k sobě do zrcadla, vznikla čistě improvizací. Scénář obsahoval jen poznámku: „Travis mluví sám se sebou.“

De Niro začal před kamerou zkoušet různé varianty a nakonec zaznělo slavné: „You talkin‘ to me? Then who the hell else are you talkin‘ to?“

Čtěte také: Zákulisí natáčení Titanicu: Někdo přidal části štábu do jídla halucinogenní látku

Tato hláška se okamžitě vryla do paměti filmových fanoušků po celém světě a stala se symbolem vnitřní frustrace a osamění. Dokázala vystihnout psychický stav postavy lépe než jakýkoli psaný monolog.

Star Wars: Impérium vrací úder (1980): „I know.“

Co by měl muž říct, když mu žena v dramatickém momentu přizná lásku? Harrison Ford jako Han Solo měl podle scénáře odpovědět: „I love you too“. Jenže mu to připadalo…málo han-solovské. V napjaté scéně, kdy mu princezna Leia otevře své srdce, tedy odpověděl prosté: „I know“, tedy „Já vím“.

Režisér Irvin Kershner uznal, že to je daleko lepší. Hláška nejen dokonale vystihla postavu, ale stala se důkazem toho, jak málo někdy stačí k vytvoření legendy.

Osvícení (1980): „Here’s Johnny!“

V jedné z nejděsivějších scén kultovního hororu Osvícení rozbije Jack Nicholson dveře a vykoukne s maniakálním výrazem na k smrti vyděšenou Shelley Duvall, která ztvárnila jeho manželku. Moment se neobejde bez hlášky: „Here’s Johnny!“

Čtěte také: Co se stane, když herec odejde z natáčení? Běžně se přepisuje scénář a hledá se za něj vhodná náhrada

Nikdo z natáčecího týmu tuto větu nečekal a ani nechápal. Šlo totiž o narážku na slavné americké televizní vysílání The Tonight Show, kde touto větou uváděli moderátora Johnnyho Carsona, Nicholson si ji prostě vypůjčil, čímž vznikla legendární hororová hláška. Tato improvizace je důkazem toho, že i v nejtemnějších scénách může zazářit moment popkultury.

Harry Potter a Tajemná komnata (2002): „Nevěděl jsem, že umíš číst.“

Za touto hláškou stojí Tom Felton, představitel studenta Zmijozelu Draca Malfoye. V této scéně jsou jeho přátelé Crabbe A Goyle, o čemž on sám neví, ve skutečnosti Ron Weasley a Harry Potter, kteří se díky Mnoholičnému lektvaru proměnili v Malfoyovi kumpány. Když se Draco zeptal Goylea, proč má na očích brýle, Goyle mu odpověděl, že na čtení. A to vedlo k Feltonově improvizaci: „Nevěděl jsem, že umíš číst“.

Jak herec později přiznal, zapomněl svou linku, a tak se uchýlil k improvizaci, která se k jeho postavě dokonale hodila.

Titanic (1997): „Jsem král světa!“

Režisér James Cameron chtěl, aby Leonardo DiCaprio jako mladý Jack Dawson v euforické scéně na přídi lodi vyjádřil pocit svobody a nadšení. Scénář ale neměl přesně daný text, a tak Leonardo zakřičel: „Jsem král světa!“

Výsledek? Jedna z nejikoničtějších vět filmové historie. Původně neplánovaná hláška se stala součástí oscarové legendy.

Když dětská spontánnost vytvoří kouzlo

Děti bývají ve filmech zdrojem nečekané upřímnosti. Například v Jurském parku (1993) při natáčení scény v kuchyni, kde se děti schovávají před velociraptory, měl herec Joseph Mazello skutečně strach. Jeho reakce nebyly hrané – byly opravdové. Režisér Steven Spielberg to poznal a rozhodl se zachovat i momenty, které původně ve scénáři vůbec nebyly. Výsledek? Napětí a husí kůže.

Scénář je jen kostra, ale herci a režiséři mají moc ho oživit. Právě improvizace často dává filmu duši. Nečekané repliky diváky rozesmějí, znepokojí nebo dojmou, protože vycházejí z momentální energie.