CENTRUM.CZ > Proboha! > 17. 6. 2025, 07:00

Nemám čas myslet na to, že stárnu, říká pěstounka miminek

Sdílet

Zdroj: Proboha!

Jak se liší láska k vlastním dětem od té, kterou cítíte jako dočasný rodič? Smí dítě přechodné pěstounce říkat „mami“? A jaké to je předávat jiné ženě miminko, které jste…

Jak se liší láska k vlastním dětem od té, kterou cítíte jako dočasný rodič? Smí dítě přechodné pěstounce říkat „mami“? A jaké to je předávat jiné ženě miminko, které jste vypiplali a na hrudi nosili od jeho narození? V novém dílu Příběhů bez filtru o tom vypráví dočasná pěstounka Dagmar Kantorová.

Dagmar s manželem vychovala tři vlastní děti. Když se pak přestěhovali do nového města, hledala pracovní uplatnění. A na radu kamarádky se tehdy ucházela o dočasné pěstounství. Úspěšně. Dnes už se takto stará o čtrnácté miminko.

S paní Kantorovou jsme se původně setkali v domě jejích rodičů při jiné příležitosti. Členové rodiny se postupně vynořovali: Tatínek. Asi sedmiletá Dagmařina vnučka. Potom její tříměsíční sestřička s maminkou. Nakonec Dagmar s novorozencem na prsou. Podle jejího věku se zdálo, že děťátko neporodila. Ale ani nemohlo být sourozencem druhého miminka. Komu to dítě patří?! Přitom způsob, jakým ho starší žena tiskla k sobě, nedával prostor pochybnostem. Chová se k němu s mateřskou důvěrností. Je to její dítě!

Dagmar to vysvětluje jednoduše: „Snažím se vcítit do miminek. Devět měsíců byla se svou maminkou, která najednou zmizí.“ Například děti, které se narodí drogově závislým ženám, bývají podle ní hodně plačtivé. „Zjistila jsem, že to pak třeba v jedenáct dopoledne doma chodím ještě v pyžamu,“ popisuje.

Nebo měla v péči dítě, které se k ní v roce a půl dostalojako nechodící. Následovaly návštěvy u lékařů, rehabilitace, vyčerpávající cvičení Vojtovou metodou…

Jako pěstounka zažila i hospitalizaci dítěte. Když už trvala dlouho, přišla krize. „To jsem si pak říkala: Já už bych tak šla domů! Vtom mi malý tak chytil prst tou ručičkou, že jsem se ptala: Kam bys šla?! To není možné! Vždyť ty jsi tady pro něho!“

Péče o miminka zahrnuje vyčerpávající vstávání. Paní Kantorová říká, že většinou ho paradoxně zvládá líp, než když jako mladá matka měla své tři děti, a snad i snadněji než dnes její vlastní dcery. Dokonce se směje, že díky péči o maličké nemá čas myslet na vlastní stárnutí.

To ale neznamená, že by nepřicházely těžké časy. S posledním chlapečkem se jí, když měl pár měsíců, nočním vstáváním tak rozhodilo usínání, že už vůbec nemohla spát. Pomohl manžel, v němž, jak říká, má velkou oporu. Chlapce se na mnoho nocí ujal. Ona mohla odpočívat a spánek se jí po čase zase vrátil do normálu.

U každého dítěte nezbytně nastává chvíle, kdy ho dočasný pěstoun odevzdává. Nejtěžší to podle paní Dagmar bývá u dětí, které dostala ještě jako úplná novorozeňátka. Vypráví, jak si jednou manželé-pěstouni přišli takto povozit maličkou, o kterou se starala od jejího narození. Protože si potřebovala ve městě něco zařídit, na dálku je na jejich procházce s kočárem zahlédla. „Měla jsem pocit, že mně berou to moje dítě, a začaly mně téct slzy,“ vzpomíná. V tu chvíli se jako věřící žena obrátila k Pánu, aby jí dal pokoj. „A on mi ho dal,“ říká. Od pěstounů pak na konci procesu předávání dítěte slyšela velké ocenění. Svěřovali se, že se stálí pěstouni někdy u těch dočasných necítí dobře, protože mají pocit, jako by těm druhým brali jejich dítě. Oni ale zažili velké přijetí, a za to děkovali.

Proč zrovna jurta? Věděla jsem, že chci žít v souladu s přírodou

Paní Kantorová v rozhovoru otevřeně mluví o tom, že nejsou všechny dny růžové. „Člověk není pořád plný elánu. Přijde chvíle, kdy už je toho hodně, kdy už mám toho dost,“ popisuje. Těžkou situaci třeba zažila, když oba zároveň s manželem dostali covid, a o půlroční holčičku se pak kvůli průběhu jejich nemoci ani jeden nemohl starat. „Pomohla dcera. Přijela, vzala si home-office. Ale trvalo to dlouho, asi deset dnů,“ počítá.

Dagmar je ráda, že se pro dočasné pěstounství rozhodla. Kdo se chce této práci věnovat, musí podle ní mít rád lidi a být otevřený. Už proto, že při předávání dítěte k němu domů dojíždějí noví rodiče a tráví tam dost času. „Nakonec se mnou nová pěstounka noc nebo dvě spí v posteli,“ říká.

Odměnou za její práci jí ale je, když dá dětem dobrý start do života. Je dojatá při vzpomínce, jak holčička, kterou předávala před lety jako tříletou, nad její fotografií pronese: „Maminka.“ Právě té prý dovolila, aby ji tak oslovovala, když plakala, že jiné děti mají maminku a ona ne. Většinou si ale paní Kantorová ve vztahu k dětem říká teta. Říká, že tak chce dát prostor nové mamince.

Dagmar už k dočasnému pěstounství inspirovala několik žen. Její práci i miminka si prý také zamilovala její vnučka Lili. „Říká, že bude taky pěstounka. Ale že si všechny ty děti nechá,“ směje se paní Dagmar.