Vyslovit pochybnost a znepokojení nad zabíjením civilistů v Gaze dnes často znamená čelit nálepkám jako „antisemita“, „pomýlený levičák“ nebo „obhájce terorismu“.. Tato tvrdá polarizace ale brání vnímat realitu v její složitosti. Konflikt, který sledujeme z dálky, je spletitý a morálně náročný – a právě proto je klíčové opustit ideologické zákopy, naslouchat i nepohodlným hlasům a hledat kontext, který přesahuje jednoduchá rozdělení na dobro a zlo.
V poslední době upadl nejen v křesťanském světě v nemilost kněz Tomáš Halík. Uvědomuji si, že posuzovat situaci v Izraeli je nesmírně komplikované a je otázka, zda je to vůbec z pohledu Evropana možné. Oceňuji dlouhodobou podporu naší země Izraeli a s respektem přijímám učení apoštola Pavla o jeho vyvolenosti. Zároveň si ale uvědomuji komplikované vztahy mnoha arabských států k Izraeli. I přes své sympatie k Izraeli se proto snažím hledat informace a naslouchat názorům na obou stranách spektra. Sice je pohodlnější hovět si ve své křesťanské nekriticky proizraelské bublině, která má (nejen) ohledně války v Gaze jasno, ale pokud si máme udělat celistvý obraz, pak musíme ze své bubliny vyjít.
Zkusím velmi stručně shrnout několik klíčových faktů, které jsou nezbytné pro lepší pochopení války v Gaze – některým jsou známé, jiným mohou pomoci lépe se v tématu orientovat. Pokud vás téma zajímá více do hloubky, doporučuji si o zmíněných osobnostech a událostech vyhledat další informace. Asi nikdo soudný nepochybuje o tom, že po děsivém masakru 7. října 2023 musela přijít tvrdá izraelská odveta. Svět brutální útok Hamásu odsoudil, jenže Rada bezpečnosti OSN nebyla schopna schválit rezoluci odsuzující útok Hamásu, generální tajemník OSN António Guterres 24. října řekl, že „útok Hamásu nevyšel z ničeho“, na západních univerzitách, v médiích i v některých uměleckých kruzích byly útoky 7. října mnohdy ospravedlňovány jako „odboj“. Jeden citát za všechny: „Povstání ze 7. října bylo aktem ozbrojeného odporu. Nešlo o teroristický útok a nešlo o antisemitský útok. Byl to útok proti Izraelcům.“ (Judith Butler, profesorka na UC Berkeley)
Mnoho Izraelců tento postoj chápalo jako morální kolaps Západu. Dobře to ukazuje citát z izraelského tisku: „Když Západ relativizuje popravy dětí a znásilnění žen, dává tím vzkaz, že židovské životy jsou méně hodnotné.“ (Haaretz, říjen 2023)
Útok nelze ospravedlnit žádným způsobem, ačkoliv situace v Gaze byla dlouhodobě napjatá.
Gaza V roce 1967 během Šestidenní války Izrael obsadil Gazu, a tím začala izraelská vojenská okupace Gazy, která trvala do roku 2005. Izrael v Gaze vybudoval několik osad, jež ale zabíraly malou část území (okolo 20 %). Stále dokola vznikalo napětí mezi osadníky a palestinským obyvatelstvem. V roce 2005 se Izrael z Gazy stáhl. V roce 2006 zvítězil ve volbách Hamás, v roce 2007 po násilném převratu převzal nad Gazou plnou kontrolu.
Abychom si udělali hrubý obrázek, jak to v Gaze vypadalo před 7. říjnem, pak míra nezaměstnanosti byla přes 45 %, u mladých až 65 %, 60–80 % obyvatel žilo pod hranicí chudoby, 70–80 % obyvatel dostávalo pomoc od UNRWA (Agentura OSN pro pomoc palestinským uprchlíkům na Blízkém východě) nebo jiných agentur, elektřina šla 4–12 hodin denně a 97 % vody bylo nezdravé pro pití. O Gaze se právem mluvilo jako o otevřeném vězení. Byla přelidněná, chudá, izolovaná, spravovaná nedemokratickým režimem a pod vnější blokádou. Popisuji to proto, abychom pochopili, že v takovýchto podmínkách není až takový problém vyvolat davovou psychózu a nenávist. A to přesně dělal Hamás.
Hamás Hamás vznikl jako odštěpené křídlo Muslimského bratrstva. Heslem tohoto uskupení je: „Alláh je náš cíl, Prorok je náš vůdce, Korán je náš zákon, džihád je naše cesta a smrt za Alláha je naše největší naděje. “Cílem Hamásu bylo a je
zničit Izrael a nahradit ho islámským státem od řeky Jordán po Středozemní moře, odmítnout mírové dohody uzavřené s Izraelem a spojit národní osvobození s náboženským džihádem. Jeho původní charta z roku 1988 volá po zničení Izraele a obsahuje antisemitské prvky (např. citace Protokolů sionských mudrců, které pro ospravedlnění antisemitismu a pogromů zneužívalo carské Rusko, nacistické Německo, byly a jsou šířeny na středním východě, cituje z nich dnešní neonacistické scéna). V roce 2007 převzal kontrolu nad Gazou a od té doby ji vládne autoritářsky. Zde jsou dva citáty za všechny: „Izrael bude zničen a jeho místo zabere islám.“ „Neexistuje žádný smír s Židy a není žádný uznání jejich existence.“ (Zdroj: Hamás, Charta, 1988)
Hamás tvrdí, že brání „právo Palestinců na odpor“, ale v reálu porušuje lidská práva v Gaze, používá civilisty jako živé štíty, popravuje své odpůrce, provádí raketové útoky na Izrael, buduje tunely pod hranicí Izraele a Egypta a zneužívá humanitární pomoc pro Gazu. Nenávist Hamásu vůči Izraeli pak eskalovala 7. října 2023.
Až potud je vše jasné. Izrael má proti sobě brutálního protivníka, který má na svědomí řadu Izraelských životů, 7. října překročil Rubikon a reakce musela přijít.
Jenže kritici Izraelské reakce poukazují na následující.
Premiér Netanjahu Mnohé jeho kroky byly a jsou odsuzovány nejen ve světě, ale především v samotném Izraeli. Asi největší nevoli vyvolal jeho pokus v roce 2022, kdy Netanjahu a jeho pravicová koalice přišli s návrhem zásadní reformy justice. Cílem bylo výrazně omezit moc izraelských soudů, zejména Nejvyššího soudu. Kritici tvrdili, že reforma by odstranila hlavní pojistku demokracie – nezávislé soudnictví schopné kontrolovat moc výkonnou a zákonodárnou. Reformu prosazovala Netanjahuova vláda v době, kdy byl sám obviněn z korupce a čelil soudnímu řízení. Kritici viděli reformu jako pokus o oslabení soudů, aby si zajistil výhodnější podmínky. Reforma vyvolala rozsáhlé protesty napříč izraelskou společností, včetně právníků, akademiků, studentů a běžných občanů, kteří se obávali úpadku demokracie. Nejednalo se ale v jeho případě o cosi ojedinělého, různých skandálů má na svém kontě Netanjahu celou řadu.
Dalším problémem je, že by sestavil vládu, obklopil se velmi kontroverzními osobami. Uveďme si některé z nich. Itamar Ben Gvir – ministr národní bezpečnosti. Dříve zastánce radikálního rabína Kahaneho, jehož hnutí bylo označeno za rasistické a teroristické, byl souzen za podporu terorismu a rasovou nenávist, v mládí například nosil fotku vraha Barucha Goldsteina, který zabil 29 palestinských věřících v Hebronu. Bezalel Smotrich – ministr financí, vlivný nacionalista. Lídr nábožensko-sionistické strany, který dlouhodobě usiluje o legalizaci nelegálních osad a anexi území okupovaného Západního břehu Jordánu. Po masakru Hamásu vyzýval k totální vojenské likvidaci Gazy: „Cílem není zničit Hamás. Cílem je zničit Gazu. Je to válka mezi světem světla a světem temnoty.“
Velmi kontroverzní je i premiérův syn Yair, který veřejně urážel některé izraelské novináře a komentátory a označil je za „fašisty“, „zrádce“ nebo „nepřátele lidu“. Mnozí poukazují na vliv Yaira na svého otce. Tito a někteří další, kterými se premiér obklopil, jsou nepřijatelní i pro mnoho Izraelců.
Kritici premiéra obviňují, že dlouhodobá válka v Gaze je motivována snahou odklonit pozornost veřejnosti od premiérových skandálů a skandálů jeho vlády.
Výše popsaným nechci Izrael hanět, jen chci ukázat, že si prochází velkými vnitropolitickými pnutími, které jsou v mnohém velmi podobné tomu, co vidíme v Evropě, USA a nakonec i u nás a že je zcela legitimní, když někteří vnímají Netanjahua jako politika s diktátorskými sklony a jako ohrožení demokracie. Tento pohled navíc sdílí i mnoho Izraelců.
Další kritikou je, že jeho vláda přijala opatření, která podle kritiků omezovala práva izraelských Arabů, například v oblasti financování arabských komunit, vzdělávání a sociálních služeb. Zároveň jeho vláda podporuje výstavbu osad na palestinském území, což omezuje svobodu pohybu a způsobuje majetkové ztráty. Izraelské osady na Západním břehu jsou podle mezinárodního práva nelegální. Těmito opatřeními Netanjahu a jeho okolí jen rozdmýchávalo již tak rozjitřené izraelsko-palestinské vztahy. Opět – nechci tím Izrael hanět, jen ukazuji argumenty druhé strany.
Okupace Gazy – hlasy pro a proti Konečně se dostáváme k okupaci Gazy. Ponechme v této věci mluvit výhradně Izraelce.
Mezi zastánce tvrdé ruky patří izraelský premiér a jeho okolí. Tvrdí, že se jedná o obrannou válku proti teroristické organizaci, nikoli o útok na civilisty. Ti umírají proto, že taktické rozlišení je v hustě obydlené oblasti, jako je Gaza, extrémně obtížné. Odpovědnost je ale na Hamásu, který přeměnil celou Gazu na bojovou zónu. Nejedná se o genocidu, ale vojenskou operaci, kdy cílem není zničení palestinského národa, ale likvidace Hamásu. Kdyby Hamás vydal všechny zajatce a vzdal se, Izrael by válku v Gaze ukončil. Již zmiňovaný Bezalel Smotrich popsal plány své vlády s Gazou: „Během několika měsíců budeme moci prohlásit, že jsme zvítězili. Gaza bude zcela zničena. Budou naprosto zoufalí a pochopí, že v Gaze pro ně není žádná naděje, žádné vyhlídky. Budou usilovat o přesídlení, aby začali nový život někde jinde.“
Nyní se podívejme na argumenty druhé strany. Mezi nejznámější kritiky Netanjahuovy politiky v Gaze patří Avi Shlaim, izraelsko-britský historik. Dále Ilan Pappé, který patří mezi „nové izraelské historiky“, kteří odhalují izraelské násilí už při vzniku státu v roce 1948, a Yuval Noah Harari, světově známý historik, profesor na Hebrejské univerzitě. Osobně jsem četl jen druhé dva, doporučuji. Sice rozbíjí některé naše ustálené a třeba dodat černobílé pohledy na Izrael, ale přečtěte si něco od nich.
Mezi další kritiky patří například Ehud Olmert, bývalý premiér, který označuje kroky izraelské vlády za potenciální válečné zločiny, kritizuje masivní civilní oběti a chybějící politický plán pro situaci „den poté“, tedy až válka v Gaze skončí. Dále Moshe Yaalon, bývalý ministr obrany a náčelník štábu, který kritizoval vládu, že vede „etnickou čistku“ v severní Gaze, a výslovně varoval před okupací, anexí a „etnickými vyhnáními“ jako cestou do slepé uličky. Amos Goldberg, historik na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, tvrdí, že izraelské kroky v Gaze „mají všechny charakteristiky genocidy“, včetně „masivního bezcílného zabíjení nevinných“, ničení civilní infrastruktury, „záměrného hladu“ a „dehumanizace Palestinců“.
Daniel Levy, někdejší poradce bývalého premiéra Ehuda Baraka, k humanitární katastrofě Gazy napsal: „Může mi někdo věrohodně říct, že když vedení země prohlásí – odstřihneme potraviny, elektřinu, vodu a veškeré zásobování pro celé civilní obyvatelstvo, – míří tím na bojovníky?"
Řeči o vyhladovění či etnické čistce nepocházejí jen z úst kritiků Izraele zevnitř a ze zahraničí , ale i z úst místních křesťanů .
Mezinárodní trestní tribunál konstatoval fakt (či podezření?) genocidy ne pro nějaký svůj antisemitismus, nýbrž na základě reálných výroků a kroků izraelské vlády. Asi nejšílenější jsou desítky svědectví zahraničních lékařů o povaze a počtu zranění, zejména malých dětí (střely do zad, do hlavy, a sice ostřelovačem). V izraelské televizi se – ve stylu ruských propagandistických debat – otevřeně diskutuje, jestli je v pořádku zabíjet palestinské kojence a novorozeňata, protože se z nich mohou narodit potencionální teroristé. Stojí za zhlédnutí stovky videí , která vyvěšují izraelští vojáci, kteří se natáčejí při rabování, odstřelování celých bloků a podobně. Navíc, Hamás není první, kdo přišel s heslem „od řeky k moři“. Už zakládající listina strany Likud (1977) říká, že země od Jordánu k moři patří Izraeli, a strana Likud nedopustí, aby tam kdy vznikl palestinský stát...
Uvedu ještě pár úryvků od výše zmiňovaných židovských autorů: „Situace v Gaze není válka, ale genocida pomalým tempem za spoluúčasti světa. Izraelská vojenská strategie systematicky cílí na civilní infrastrukturu a základní služby s cílem učinit život nesnesitelným a donutit palestinské obyvatelstvo k vysídlení.“ Ilan Pappé
„Pokud chceme dosáhnout míru, musíme ukončit kolektivní tresty a uznat práva Palestinců na sebeurčení a důstojný život.“ Avi Shlaim
Lze namítnout, že cituji opoziční hlasy, a jak víme z našeho prostředí, ty jsou vždy proti. Jenže zde se nejedná o schodek rozpočtu, ale o bytí a nebytí národa, o válku – a to národ obyčejně spojuje. Navíc řada z nich zpočátku s tvrdou odvetou souhlasila.
Situace nyní a co bude dál? Od března 2025 Izrael výrazně omezil dodávky humanitární pomoci do Gazy, což vedlo k akutnímu nedostatku potravin, vody a léků. Podle OSN hrozí bezprostřední hladomor, který by mohl postihnout až 1,5 milionu Palestinců. Zároveň toto nebezpečí nevidí jen OSN, ale i mnozí Izraelci. Současná situace je hrozná a dle některých splňuje některé rysy genocidy: „Politika izraelských vlád vůči Palestincům má všechny rysy kolonialismu, ale také některé znaky genocidních praktik, zejména co se týká blokády a kolektivního trestu obyvatelstva Gazy.“ (Ilan Pappé)
Když si výše popsané shrneme, pak na jedné straně je děsivý masakr ze 7. října, teroristické hnutí Hamás zneužívající obyvatele Gazy ke svým účelům a k naplnění svého cíle, kterým je zničit Izrael. Nejedná se o pár agresivních kluků, ale o zabijáky, kteří jsou doslova všehoschopní a kteří nemají slitování. Na straně druhé je autoritativní premiér Netanjahu, obestřený nejen svými skandály, za které mu hrozí kriminál, ale i některými xenofobními ministry, s nimiž ohrožuje demokratický systém Izraele a kteří rozhodně nejeví žádnou snahu o dialog s Palestinci.
Dále je zde armáda, která likviduje Hamás, ale spolu s ním doslova tisíce obyvatelů Gazy včetně dětí podle hesla „když se kácí les, lítají třísky“. Třeba dodat, že pro většinu obyvatel Gazy je dnes prakticky nemožné uprchnout kvůli blokádě, zavřeným hranicím a válečnému konfliktu. I kdyby ale byly hranice otevřené, zkuste si představit, že nemáte auto, nejsou otevřené obchody a máte malé děti. S tímto vybavením můžete tak akorát čekat buď na pomoc, nebo na smrt. A pomoc je v současné době blokována. Ano, v minulosti byla pomoc zneužita, ano, teroristé Hamásu se skrývají v Gaze, je ale možné tím ospravedlnit tisíce zmařených nevinných životů?
Hamás zřejmě všechny rukojmí nepustí, bojovníci Hamásu sami sebe do rukou Izraele nevydají a premiér rozhodně nemá zájem, aby se začaly vyšetřovat jeho skandály. Dokud bude válka, k vyšetřování nedojde.
Je opravdu řešením proměnit Gazu v luxusní letovisko nesoucí jméno Donalda Trumpa, jak naznačuje absurdní a nevkusné video, v němž si bývalý americký prezident a Benjamin Netanjahu užívají slunce na pláži, zatímco děti symbolicky kráčejí z ruin do uměle vybudovaného ráje se zlatou sochou Trumpa v pozadí?Situace je doslova šílená – jako ostatně i v jiných koutech světa – a řešení skutečně není černobílé. Navíc se netýká jen Izraele, ale v různých formách proskakuje do celého světa.
Proboha!
SportWin » bavme se sportem|
Zprávy - Aktuálně.cz|