KOMENTÁŘ. Vrhání bezobsažných termínů do veřejného prostoru má mnoho podob. Kdo chce sáhnout k ostřejší munici, vypůjčí si s oblibou historické analogie s nacismem či komunismem. Případně to rovnou spojí v jedno. Třeba proto, aby nikdo nezůstal na pochybách, že levice je největší pohroma všech pohrom. Nutno dodat, že současná podoba některých kandidátek skutečně evokuje pakt Ribbentrop-Molotov...
Nicméně snaha portrétovat Adolfa Hitlera jako levicového politika, jak se to v diskusích často děje, je směšná. Či by směšná byla, kdyby překrucování faktů nebylo spíš k pláči.
Ano, původní NSDAP vznikla jako strana pracujících, ale Hitler, který se k ní přidal krátce po založení, ji velmi rychle opanoval. Nacističtí politici zodpovědní za veřejný obraz strany pak Hitlera přesvědčili, že ponechání slova „socialistická“ v názvu může přinést v kampani nějaké body navíc.
Nicméně šlo pouze o image. Občasnou antikapitalistickou rétoriku dvacátých let v následujícím desetiletí vystřídaly výpady proti židovskému kapitálu (árijský kapitál naopak žádal ochranu) a bylo nad slunce jasnější, že šlo jen o nahánění politických bodů mezi krizí zasaženými dělníky.
Naprostý rozpor s levicovými postoji symbolicky demonstruje i zasedací pořádek Reichstagu – komunisté a socialisté seděli tak daleko od nacistů, jak to jenom šlo.
Hitler choval velkou náklonnost k důležitým hráčům na poli průmyslu a těm zase byla velmi sympatická Hitlerova aktivita směrem k odborům a levicovým politikům – a to ještě před tím, než se Hitler dostal do úřadu kancléře.
Levicověji orientované křídlo v NSDAP skutečně existovalo, jeho nejsilnějšími představiteli byli asi bratři Strasserové, Otto a Gregor. Otto hlasitě kritizoval kapitalismus a obhajoval mimo jiné třeba znárodňování průmyslu a bank, dokonce navrhoval posílení vazeb mezi Německem a SSSR. Stále ale v jeho projevech silně zazníval nacionalismus, společně s rasismem a antisemitismem.
Hitlerovy sympatie si tento přístup nikdy nezískal, protože si vůdce NSDAP uvědomoval, že podobné návrhy odradí potenciální voliče z řad středních vrstev a podnikatelské sponzory.
V roce 1926 na stranickém sněmu v Bamberku Strasser se svou vizí směřování strany také naprosto pohořel a v roce 1930 byl ze strany odejit.
Založil pak tzv. Schwarze Front, která kombinovala prvky nacismu a socialismu, ale ta nikdy nenabyla žádného významu. Otto nakonec přežil válku v exilu, Gregor byl zavražděn při Noci dlouhých nožů, čímž se jakákoli přežívající levicová tendence v rámci strany uzavřela.
NSDAP se sice pokusila i o založení vlastních odborů, ale zůstalo jen u snahy. Přetáhnout členy etablovaným odborářským organizacím se nepodařilo a navíc docházelo ke konfliktům s vedeními firem, které bylo stále složitější řešit a krýt.
Národní socialisté nakonec přistoupili k jednoduššímu řešení – odbory rozpustili a vytvořili Národní frontu práce, která v pravém smyslu odborářskou organizací nebyla, protože ji řídila skupina důvěrníků jmenovaných Hitlerem a nezodpovídala se tak členům, ale straně. Z rozkazu Hitlera nebylo možné ani kolektivní vyjednávání a stávky se staly nelegálními.
Velkokříž pro Henryho Forda
Přímočaré cesty likvidace levicové opozice se mezi nacisty objevovaly čím dál častěji. Když 27. února 1933 vypukl požár v budově Říšského sněmu, Hitler okamžitě svalil vinu na německé komunisty a hned druhý den vydal dekret, kde dal německým bezpečnostním složkám téměř volnou ruku při vymáhání pořádku.
V důsledku toho bylo uvězněno mnoho členů komunistické strany společně s jejím předsedou Ernstem Thälmannem. V březnu téhož roku byl zřízen koncentrační tábor Dachau; první transport vězňů tvořili v drtivé většině právě komunisté a socialisté.
Hitler naopak choval velkou náklonnost k důležitým hráčům na poli průmyslu a těm zase byla velmi sympatická Hitlerova aktivita směrem k odborům a levicovým politikům – a to ještě před tím, než se Hitler dostal do úřadu kancléře.
Na konci roku 1932 celkem 19 zástupců průmyslu, bankovního sektoru a majitelů půdy odeslalo prezidentu Hindenburgovi dopis, v němž žádali jmenování Hitlera kancléřem. Když se tak o pár měsíců později stalo, Hitlerova paranoia ze žido-bolševického spiknutí už neměla žádné zábrany a likvidace jakékoli levicové opozice se mohla rozjet naplno.
Tím došlo k efektivnímu potlačení veškeré síly, která se zastávala pracujících. Stranický aparát neustále potřeboval zdroje a jejich hledání mezi velkokapitalisty bylo jen logické. A protože průmyslníci velmi kvitovali, že Hitler jim v továrnách zjednal klid, ochotně zdroje poskytli.
Pokud chcete být svrchovaný diktátor, vždycky nakonec dojdete ke stejným řešením – silný vůdce, tajná policie, likvidace opozice atd. O ideologickém základu to neříká vůbec nic.
Německé zbrojení, jež se vzápětí rozjelo, navíc zajistilo stabilní odbyt, takže firmy jako Krupp či IG Farben měly o svůj růst postaráno. Alfried Krupp, od roku 1943 jediný majitel firmy, byl dlouholetým podporovatelem strany a od roku 1931 členem SS (jako přispěvatel, nikoli v aktivní službě).
Vřelé vztahy panovaly i se zahraničním kapitálem – Henrymu Fordovi byl k jeho 75. narozeninám udělen velkokříž Záslužného řádu německého orla; na německém trhu operovala třeba i americká petrolejářská firma Standard Oil.
Úzké spolupráce nacistů s velkými průmyslovými hráči si mimochodem všímali i umělci – John Heartfield svého času vzbudil velkou pozornost svou karikaturou nazvanou „Adolf Nadčlověk – polyká zlato, ale má plechovou hubu“, která ukazuje Hitlerův rentgenový snímek, kde je Führerova páteř tvořena průmyslnickým zlatem.
Suma sumárum, Hitler byl socialista asi tolik jako je KLDR lidově demokratickou republikou.
Kdo je vlevo, kdo je vpravo?
Podobnosti mezi SSSR a nacistickým Německem, případně fašistickou Itálií, se samozřejmě najít dají a není to nijak těžké. Ale jsou to podobnosti, které vycházejí z toho, že šlo vesměs o totalitní státy.
Pokud chcete být svrchovaný diktátor, vždycky nakonec dojdete ke stejným řešením – silný vůdce, tajná policie, likvidace opozice atd. O ideologickém základu to neříká vůbec nic. Některé aspekty navíc vycházely i z toho, že je řeč o státech ve válečném stavu, který klade zase svoje požadavky na ekonomiku a obyvatelstvo.
Fašistické heslo „Vše ve státě, nic mimo stát, nic proti státu“ se na první pohled dá s trochou fantazie vykládat levicově. Když připočteme, že Mussolini byl původně radikální socialista, tak to tomu taky dost nahrává.
Ale to pouze v případě, že se budeme řídit ekonomickým rozdělením pravice a levice, kdy pravice deklarativně požaduje co nejmenší stát a jeho minimální (v ideálním případě žádné) zásahy na trhu. Tenhle přístup ale nefunguje ani v teorii ani v praxi.
Pokud stát nechá trh úplně bez dozoru a bez zásahu, nevyhnutelně dojde k situaci, kdy velké subjekty požerou ty menší a uzurpují si na trhu monopol, což má důsledky na spotřebitele i na politiku.
Moc špatně kontrolovaného (a kontrolovatelného) kapitálu koneckonců vidíme i dnes třeba v osobě Elona Muska, který se snažil a nejspíš dál snaží ovlivnit směřování států v Americe i Evropě.
V praxi se pravice požadavku na nezasahující stát zpronevěřuje pokaždé, když se něco velkého nepodaří. Vzpomeňme si na rok 2008, kdy se málem zhroutila Wall Street a s finanční pomocí musel přispěchat stát dle hesla „privatizace zisku a socializace ztrát“.
Nechci zde tvrdit, že ekonomické rozdělení na pravici a levici je úplně nefunkční, protože pohled na ekonomiku je jednou z důležitých štěpících linií mezi oběma směry. Ale nejde s ním zacházet jako se stoprocentně platnou definicí, podle které se dá všechno snadno roztřídit.
Nelze tedy ani jednoduše říct „Mussolini nechal zasahovat stát do ekonomiky, takže je logicky levičák“. Z takového tvrzení naprosto vypadává kontext.
Ano, nacismus je zkrácený výraz pro národní socialismus. Komunisté právě proto tvrdohlavě označovali nacisty za fašisty: chtěli se vyhnout slovu socialismus, a tak i asociaci s vlastním režimem.
Ano, Mussolini i Hitler nechali stát do ekonomiky zasahovat, Mussolini dokonce najel na systém korporativismu, kdy měl stát při vyjednávání se soukromým kapitálem poměrně výraznou roli. Ani jeden ale nebyli nijak výrazně proti soukromému vlastnictví.
A jejich zásahy jednak vyvěraly z požadavků válečné ekonomiky a jednak ze snahy vytvořit totalitní stát, v němž budou mít naprostou kontrolu nad vším. A těžko lze mít kontrolu nad vším a nechat soukromníky bez dozoru. A těžko můžete někoho dozorovat bez státu.
Komunisti, nacisti a fašisti
Když pomineme ekonomickou stránku věci a přesuneme se na ideologickou rovinu, tak není třeba dlouhého zkoumání, abychom viděli rozdíly. Fašismus i nacismus stojí na hierarchii, silném vůdci a nadřazenosti jedné skupiny nad druhou – buď na základě příslušnosti k národnosti, nebo rase.
Levici národnost nebo rasa obvykle nezajímají, daleko větší důraz je kladen na třídu. Když půjdeme do extrému – komunistický cíl byla beztřídní společnost, která nepotřebuje stát, aby si vládla, a kde je „všechno všech“.
Odhlédněme teď od toho, že to je utopie, k jejíž podobě může mít spousta lidí oprávněně výhrady a že praxe vypadala z různých důvodů úplně jinak. Na čistě ideologické úrovni je zkrátka nějaký průnik dost složité najít.
Ano, nacismus je zkrácený výraz pro národní socialismus. Komunisté právě proto tvrdohlavě označovali nacisty za fašisty: chtěli se vyhnout slovu socialismus, a tak i asociaci s vlastním režimem.
Už jsme řekli, že původně to celé bylo jen nacistické PR. Zakořenilo opravdu silně. Těžko každému dávat přednášku o tom, že ty dvě ideologie mají pramálo společného, a když, tak těžko očekávat, že to každý ihned pochopí.
Vždycky je jednodušší žonglovat výroky a doufat, že nad tím nikdo nebude moc bádat. Pravda je ale jinde.
Autor je historik, působí v Muzeu středního Pootaví ve Strakonicích
HlídacíPes.org
Techzpravy.cz|
KINOTIP2.cz|
Epeníze|
Plné zdraví|
Techsvět|
FAJNTIP.cz|
Sport - Aktuálně.cz|