CENTRUM.CZ > Proboha! > 15. 6. 2025, 07:00

Když se v práci necítím dobře, neznamená to selhání

Sdílet

Zdroj: Proboha!

Je dobře, že se v práci mluví o emocích – ale ještě důležitější je naučit se s nimi zacházet. Práce není jen o pohodě a seberealizaci. Když do ní vstoupíme…

Je dobře, že se v práci mluví o emocích – ale ještě důležitější je naučit se s nimi zacházet. Práce není jen o pohodě a seberealizaci. Když do ní vstoupíme s vědomím Boží přítomnosti, může se stát i místem daru pro druhé.

Průběžná novelizace zákoníku práce postupně zavádí do našeho pracovního práva jevy dříve, zejména mezi lety 1948 a 1989 nevídané. Už před časem se objevila možnost zůstat doma v případě náhlého krátkodobého onemocnění, aniž by bylo třeba zpětně dokládat svou nemoc lékařským potvrzením. A přitom mít tu dobu normálně placenou, jako by ji člověk strávil v práci; mluví se o sick days.

Nejnověji se objevila možnost prosadit do kolektivní smlouvy ustanovení, že pracovník může zůstat doma na placeném volnu nejen v případě nemoci, ale už když se jen necítí dobře. Zaujal mne na webu komentář pod článkem, který tuto možnost popisoval. Kdosi tam napsal: „Konečně se někdo zajímá o to, jak se v práci cítím!“

Je dobře, když se zaměstnavatel zajímá o pocity svých zaměstnanců? Je to dobře! Řeknete možná, že pocity jsou prchavé a vlastně bez hodnoty, není to ale pravda. Všimněte si, jak se o lidské pocity zajímá Hospodin a jakými emocemi žije on sám: Všechny ty jeho výzvy „neboj se“, „raduj se“, „miluj“, všechny doklady Božího soucitu a milosrdenství mluví o pocitech. Když Pán Bůh přizná: „Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo “, mluví o racionalitě, nebo o emoci?

Pán Bůh naše lidské pocity zná a bere je vážně. Vždyť v Ježíšově těle je sám prožil, zakusil je na vlastní kůži. Pokud ale jde o jeho vykoupený lid, tedy o lidi, kteří mu dobrovolně a z lásky svěřili svůj život a touží žít k jeho radosti, tam u prostého respektu k lidským emocím nezůstává. Tam jde dál. Své milé učí vlastní pocity zvládat.

V hokeji rozhodují góly, v životě dary

Proč? Což v pocitech nespočívá život sám? Což právě pocity nežijeme? Kam se vytratí autentický život, když svým pocitům neposkytnu dostatek prostoru? Když je znásilním?

Protože kdo nenaučí své pocity ovládat, nikdy nezažije skutečnou svobodu. A na naší svobodě Pánu Bohu zvlášť záleží.

V zaměstnání, v práci, je to zvlášť zřetelné. Jistě je příjemné, když se na svém pracovišti mohu cítit dobře, když mě práce baví a lidé jsou na mne milí a vůči mně tolerantní. To ale snad není důvod mé zaměstnanosti! Do práce přece nechodím proto, že se tam mohu cítit dobře. Do práce chodím, abych vydělal peníze na svoji obživu a k obživě své rodiny! A je to oprávněný důvod, tak to má být! Když mne přitom práce baví, je to příjemný bonus, který sice prožívat mohu, ale také nemusím. Já jsem ho mohl zažít v každém zaměstnání, které jsem kdy vykonával.

Bible ale nabízí ještě další důvod, který se pro člověka milujícího Boha a kvůli Bohu i ostatní lidi stává velmi důležitým. Apoštol tady oslovuje bývalé zloděje, jeho rada ale má úplně obecný dosah: „Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.“

Člověk milující Boha už nepracuje pouze ke své vlastní obživě či k obživě své rodiny, i když ani tento rozměr motivace k práci se jistě neztrácí. Pracuje, aby jeho dílo přineslo užitek ještě někomu dalšímu. Buď přímo, nebo tím, že pracovník část svého výdělku někomu daruje. Kdo projektuje nebo staví domy, dělá to, aby lidé měli kde bydlet či pracovat. Kdo uklízí, uklízí, aby bylo čisto. Kdo řídí autobus, chce lidi někam dovézt.

U některých profesí je tento přímý užitek vidět hůř, obávám se dokonce, že u některých, zejména úřednických, vůbec neexistuje, i tam ale má člověk možnost rozdělit se o svůj výdělek. A to je přínos, který se Pánu Bohu nepochybně líbí.

Kdo se naučí své emoce ovládat, sníží svoji závislost na vnějších podmínkách. To je cenné, protože vnější podmínky se mění hůř než vlastní pocity. Často je vůbec změnit nejde. To ale nemusí být důvodem mé frustrace, právě proto, že moje spokojenost ani můj dobrý pocit nemusí zůstat závislé na vnějším prostředí. Jsou založené na lásce mého Boha, na jeho zájmu o mne, na jeho přijetí. To jsou věci, které mi nikdo a nic nemůže vzít.