Karel I. Stuart: Věřil, že vládne z Boží vůle, nakonec skončil na popravišti

| 3 min

Sdílet

Král Karel I. Stuart (†48) věřil, že ho na trůn dosadil sám Bůh. Místo slávy ho ale čekal soud, poprava a konec celé monarchie.

Karel I. Stuart

Zdroj: FOTO:Anthony van Dyck, Public domain, via Wikimedia Commons

Byl zbožný, vzdělaný a vychovaný v hedvábí. Ale taky neústupný, podezíravý a přesvědčený, že ho na trůn dosadil Bůh. Král Karel I. Stuart skončil před 376 lety pod sekyrou kata a Anglie bez něj zkusila republiku. Moc jí to ale nešlo.

Neplánovaný dědic a věřící absolutista

Karel I. se narodil v listopadu 1600 jako druhorozený syn krále Jakuba I. a Anny Dánské. Dlouho to vypadalo, že trůn ho mine. Byl slabý, nemluvil, nemohl chodit, a jeho hvězdou byl starší bratr Jindřich. Jenže osud si to zařídil jinak. Když Jindřich ve svých osmnácti zemřel na tyfus, stal se z Karla dědic.

Od začátku měl blízko k náboženství, obdivoval francouzský dvůr a věřil v neomezenou moc krále. „Zodpovídám se jedině Bohu,“ říkával. A právě tím si začal zadělávat na velké potíže.

V květnu 1625 se Karel oženil s francouzskou princeznou Henriettou Marií – nejprve formálně, v zastoupení, jak bylo tehdy zvykem. Osobní svatba za přítomnosti obou proběhla až 13. června 1625 v Canterbury. V anglické protestantské společnosti to vyvolalo silné rozpaky.

Jeho blízký spojenec William Laud, pozdější arcibiskup z Canterbury, začal prosazovat návrat k pompéznějším obřadům a tradicím, které mnohým připomínaly katolickou církev. Puritáni zuřili. Karel je ale neposlouchal. Parlament rozpustil, vládnul sám a doufal, že to ustojí.

Když vládne jen Bůh… a rozhněvaný lid

Dvanáct let bez parlamentu znamenalo období napětí a rostoucí nespokojenosti mezi lidmi, kteří museli snášet daně i královská rozhodnutí bez možnosti je ovlivnit. Reformoval církev a do Skotska vrazil jako slon do porcelánu. Tamní věřící totiž měli jasno – žádné anglikánské modlitební knihy u nich nikdo nařizovat nebude.

Když vypukla válka, Karel potřeboval peníze, musel tedy parlament zase svolat. Jenže ten ho nechtěl jen financovat, chtěl ho zkrotit. A král se nedal. V roce 1642 se pokusil osobně zatknout pět nejvzpurnějších poslanců. Neuspěl a musel z Londýna uprchnout. Od té chvíle už nebylo cesty zpět.

Rozpoutala se občanská válka, parlamentní síly vedl nekompromisní Oliver Cromwell. A jeho vojáci byli připravení, vycvičení a věřili, že bojují za spravedlnost. V roce 1645 přišla pro krále rozhodující porážka u Naseby. Karel utekl na sever, ale místo pomoci se dočkal zrady. Skotové ho nakonec prodali zpět Angličanům.

Hrdý až do konce

V lednu 1649 začal bezprecedentní proces. Panovník před soudem, to tu ještě nebylo. Karel odmítal spolupracovat. „Jsem král, mě soudit nemůžete,“ vzkázal. Ale soudci rozhodli jinak. Byl označen za tyrana a zrádce.

29. ledna padl rozsudek

Ráno 30. ledna 1649 bylo mrazivé. U paláce Whitehall postavili popraviště. Karel vystoupil z okna, klidný, smířený, hrdý. Požádal o vyšší špalek, aby nemusel ležet jako zloděj. Pomodlil se a pokynul katovi. „Kdybych dal přednost despotickému způsobu, nemusel bych tu být,“ pronesl krátce před smrtí. Jediná rána meče… a bylo po všem. Lidé se prý tlačili, aby si do královy krve namočili kapesník. Tak silný byl ten okamžik.

Po jeho smrti se Anglie stala republikou. Ale ne na dlouho. V roce 1660 se na trůn vrátil jeho syn Karel II. A z Anglie se znovu stala monarchie, která už ale nikdy nebyla jako dřív.

Zdroj informací: autorské zpracování redakce Kroniqa.cz na základě veřejně dostupných informací z médií (stoplusjednicka, panovnici, epochaplus).