Jen ať se vdá a po smrti dobrý: Děvčátkům od 2 let až do svatby tetovali Ainuové zvláštní úsměv

3 min

Sdílet

Ainuové je označení pro původní obyvatelstvo území Ruska a Japonska, které žije na Kamčatce a na severu ostrova Hokkaidó. Jeho osudy v této oblasti byly dosti pohnuté, když se proti němu již v sedmém století Japonci ostře postavili přesvědčeni o tom, že se jedná o méněcennou rasu, popisuje nelehký život tohoto národa server Světoběžník.

Jen ať se vdá a po smrti dobrý: Děvčátkům od 2 let až do svatby tetovali Ainuové zvláštní úsměv

Zdroj: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons

Odhady o jejich počtu se značně liší, oficiální udávají 25 tisíc, neoficiální až 200 tisíc. Podle serveru se dnes obecně soudí, že kultura Ainu je pokračovatelkou kultury japonského období Džómon (zhruba 10 000 – 300 př. n. l.).

Video k článku ZDE

Pro Japonce byli „chlupatými lidmi“

Původ Ainuů není podle autora článku Petra Kutky dodnes spolehlivě vysvětlen, protože se od okolních asijských národů zcela liší. Mají světlejší pleť a hluboce posazené šedé nebo modré oči, široké obočí. Japonce vždy fascinovalo jejich hustší ochlupení, kvůli kterému jim říkali „chlupatí lidé“. Existují dokonce antropologické studie, jež je řadí mezi neasiaty. Samotný název ainu znamená v domorodém jazyce „lidská bytost“.

Mohlo by vás zajímat: Inuitské tradiční tetování: Při prošívání lidské kůže šlachou a směsí tuhy a moči tatérky vylizovaly krev přímo z ran

Nejslavnější tetovaní Asiaté

Ainuové byli tedy patrně prapůvodními obyvateli Japonska, jež sem přišli z Kamčatky, Kuril a Sachalinu, kde sídlili ještě v 19. století. Živili se lovem a rybolovem. Používali otrávené šípy. V historických dokumentech se o nich píše již v 7. století, kdy jsou nazýváni Emiši nebo Ezodžin. Etnografie o ně projevovala od počátku zájem pro jejich zvláštní kulturu, tzv. kult medvěda, a také kvůli kuriózním vytetovaným knírům žen, popisuje pro nás zvláštní tradici tetování Martin Rychlík ve své dizertační práci s názvem Dějiny tetování: Setkání postmoderny s archaismem v kultuře tzv. Modern Primitives zpracovanou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, Ústav etnologie.

Mohlo by vás zajímat: Jak nález mumie zaživa pohřbeného miminka pomohl k objevení dávného inuitského tetování

„Oblíbeno jest u žen tetování; když ne jinak, malují si na horním rtu umělý knír barvy modročerné, který sahá od ucha k uchu, chtíce takto aspoň uměle napodobiti ozdobu mužů, která dle všeho velice se jim zamlouvá,“ cituje Rychlík národopisce Jaroslava Vlacha.

Martin Rychlík (*1977), český etnolog, historik kultury a vědecký novinář, autor knih o dějinách lidí, tetování či vlasů.

I další autoři v tatuáži vousů viděli podle Rychlíka sklony k emancipaci, spíše ale byla znakem sexuální zralosti. Jisté však je, že toto zdobení bylo ainským ženám nařízeno jednou z jejich bohyň. Kulturně danou nutnost ženského tetování u Ainů dokládá, že „pokud zemřela mladá dívka, bylo jí tetování doplněno o (další) modrou barvu, aby našla u bohů zalíbení“.

Úsměv (zne)tvořen od batolete

Kromě kníru si Ainky tetovaly i rozšířený úsměv, muži se naopak netetovali vůbec. „Když jsou holčičce dva roky, matka zahájí znetvořující a bolestivý akt tetování rtů, bez něhož by se dívka nikdy nevdala… Výsledkem několikaleté, zdlouhavé práce je rozsáhlý temně modrý kus diamantového tvaru obklopující ústa až k uším,“ uvádí Martin Rychlík. Někde se začínalo tetovat v pěti letech i později, každopádně celý motiv kolem pusy se dokončil až v pubertě a symbolizoval pohlavní dospělost. Podle serveru Světoběžník se děvčátka takto týrala od sedmi let věku a v průběhu života byl „úsměv“ postupně upravován až do chvíle vstupu do manželství.

V minulosti se tetovala i předloktí, zápěstí a prsty. Dříve také bývalo povinností si po sňatku vytvořit čáru vedoucí od uší přes oči i čelo a přidat kroužky na rukou, ale takové značky nosilo už v roce 1911 jen pár stařenek.

Bolestivý proces „zkrášlování“

K práci na tetování se užívalo ostrého náčiní a směsi sazí, kterou si připravovala každá matka sama, vyplývá ze záznamů ruského etnografa Dimitrije N. Anučina (1843-1923), který Ainy studoval. Tento národ se též rituálně jizvil – porodní báby údajně nařezávaly novorozencům kůži a vtíraly do ní barvivo z výtažku březové kůry, popsal poutavě Martin Rychlík ve své dizertační práci z roku 2011 s názvem Dějiny tetování: Setkání postmoderny s archaismem v kultuře tzv. Modern Primitives.

Ani dnes, kdy je znalý člověk zvyklý na ledacos, se při pohledu do tváří „fousatých“ žen neubrání údivu. Ainky v tom ale nebyly samy. Ženy na Aleutách měly zalíbení ve vytetovaných vousech, ale o nich vám povíme až v některém z našich příštích článků.