Jedni myslí na všechny, druzí jen na sebe. Dva světy u Berounky

Sdílet

Zdroj:

Na jednom břehu stojí kamenný kostelík, který přežil staletí i stoletou vodu. Na druhém betonové bunkry, určené pro svět po katastrofě. Cestou mezi nimi přemýšlím, co vlastně chceme svým potomkům jednou zanechat. A co má větší sílu – víra v budoucnost, nebo snaha se před ní schovat?

Na kolech sjíždíme ke břehům Berounky. Jsem zvědavá, jak bude ten kostelík vypadat v reálu. Podle fotek prostá stavba se zvláštním půvabem. Jeho vzhled i solitérní poloha mě v myšlenkách odkazuje ke kostelu sv. Markéty Antiochijské v Kopčanech, tedy k jeho dřívějšímu neomítnutému vzhledu. Jistěže, kostel sv. Petra Pavla v Dolanech u Hlinců je přece jen o pár set let mladší. I tak se však jedná o jeden z nejstarších kostelů v Čechách.

Jsme na místě. Uprostřed údolní nivy dominuje citlivě opravený kostelík. Kolem velmi rušno. Právě probíhá pouť a už dorazilo hodně návštěvníků, mezi nimi také vodáci, pro které je místo oblíbenou zastávkou. Nahlížíme dovnitř. Jednoduchá výzdoba, přiznané opravy, jak šel čas. Žádné vnitřní omítky, žádné malby, stěny ponechané tak, aby příchozí mohl vnímat život kostelíka v běhu dějin.

Dívám se na fotografie dokumentující stav kostela v roce 2000, kdy obec Hlince požádala o převedení do vlastnictví. Střecha dávno zmizela, zbytky obvodových zdí nesměle vykukují mezi bujnými keři. Na jednom záběru je patrné místo, kde bývalo okno, o vstupním portálu svědčí oblouk, který ještě stromy nestačily úplně zakrýt. Po vnitřním vybavení ani stopy. V tehdejších mapách bylo toto místo na břehu Berounky označeno jako ruiny bývalého kostela.

Co zbude ze společnosti, která ztratí soucit?

V minulosti tudy vedla významná zemská stezka s nedalekým brodem přes Berounku. Nacházejí se zde stopy již po keltském osídlení. Samotný kostelík byl postaven jako raně gotický s některými románskými prvky. V průběhu času byl několikrát opravován, ve stavu ruiny se nacházel už v době husitských válek. Následně byl znovu opraven a stal se farním kostelem. Později ubylo věřících, přestala zde existovat farnost a od konce 19. století byl již ponechán svému osudu. Na jeho stavu se podepsaly též záplavy na řece Berounce. Z čistě racionálního a pragmatického pohledu přestal být perspektivní. Naštěstí ne pro všechny. Pořád jsou zde i ti, kteří se dokážou podívat za hranice ryze pragmatického přístupu.

Wau. Jen obdivně vydechnu nad tím, co místní nadšenci dokázali. Toužili zachránit zajímavou stavbu s dávnou historií. Kostelík, respektive ruiny, které z něho zbyly, nabyla obec včetně přilehlých pozemků v roce 2002. Toho roku, kdy dorazila největší povodeň, jakou kostel ve své historii zažil. Ani tehdy to místní nevzdali a dařilo se jim postupně získat finanční prostředky na opravu. Do oprav vložili i obrovské množství vlastní práce. Kostelík byl zachráněn a nyní dominuje údolní nivě.

Místostarosta Hlinců nám zaníceně vysvětluje, proč je kostelík pro místní tolik důležitý, a dodává, že touží po tom, aby mohli potomkům zanechat obnovený odkaz předků, který nás přesahuje. Odkaz na smysl záchrany kostelíka najdeme v poděkování adresovaném „všem lidem vzdáleným i blízkým, kteří se sklonili před mementem dávných věků ke znovuvzkříšení památky našich předků, budiž vzdána chvála, čest a díky skrze věčný život, pulsující v této krajině jako nekonečný říční proud“.

Pokračujeme v cestě. Vystoupáme od řeky směrem k osadě Ptyč. Před námi se otevře pohled na park Berne. Tři betonové věže, střecha nižší stavby pokrytá trávou. Prý jsou zde obří sejfy, možná i bunkry, původně snad zamýšlené jako útočiště vybrané skupiny lidí v případě globální katastrofy. Miliardářská pevnost, jejíž nepřímým skutečným majitelem je paní Daniela Kuchtová, bývalá Tykačová.

Dám se do hovoru s místním mladíkem ohledně smyslu těchto pevností. Napříč generacemi si notujeme. K čemu jsou tyto bunkry? To si vážně někdo myslí, že se může na přechodnou dobu ukrýt v bunkru a pak se vrátit do stejného světa, jaký existoval dříve? Tuší ti lidé vůbec, co by je tam čekalo? Snad jen naprostá absence představivosti jim umožňuje věřit v takový návrat. K mému oblíbenému žánru patří postapokalyptické filmy. Nedávno jsem si zrovna užívala film 28 let poté, který je výborně rozehraný, i co se týká vztahových aspektů budoucího světa. Mladík pobaveně přikyvuje a říká: „Kdyby se něco takového stalo, vyjdu někam na otevřenou pláň a budu čekat. Bude to rychlejší a méně bolestivé.“

Znovu si vybavuji dva naprosto rozdílné světy. Kostelík, který už po staletí vévodí lučnímu břehu, nepodlehl ani válkám, ani vodě. Žili tu totiž lidé, kteří dokázali myslet na budoucnost. Na budoucnost všech dalších generací, nejen na tu svoji. A proti tomu ty bunkry. Nejde jen o jejich stavby, ale i o jejich stavitele. O to, co chtějí odkázat budoucím generacím. Vážně si myslím, že je lepším řešením vyjít na pláň a modlit se.