Letos mě narozeniny nezaskočily. Místo rozpaků mám totiž připravený seznam roztomilostí, které vlastně vůbec nepotřebuju — ale přesně proto by mi udělaly radost. Od měděné konvičky po zlatou tašku. Jsou to přání, co potěší víc než praktičnost.
Rodina mě upozornila, že se blíží termín mých narozenin. Měla bych prý vyjevit, co bych si přála dostat. Rádi by mě obdarovali a chtěli by, abych dostala něco, co si opravdu přeju. Takovou řeč mám ráda. Člověk by měl vědět, co si přeje. Pamatuju si, jak mě vždycky zlobilo, když jsem se některých svých příbuzných ptala, co by si přáli, a oni vedli takové ty řeči: „Já nic nechci, já nic nepotřebuju, nedělejte si škodu…“ Když vybírám dárek, nedělám si škodu, ale chci někoho potěšit.
Mnohokrát se mi dřív stalo, že jsem po podobné otázce byla bezradná. Obvykle jsem se ocitla v rozpacích, protože jsem sice tušila, že samozřejmě mám nějaká přání, že určitě existují věci, které bych ráda vlastnila, používala nebo konzumovala. Zcela jistě jsem někde viděla něco, po čem jsem rychle a prudce zatoužila a řekla si, že tohle bych si určitě přála jednou dostat. Jak čas plynul, určitě takových přání bylo hodně. Jen jsem si pak aktuálně nemohla vybavit, co to bylo. Tentokrát mě však mí milí nevyvedli z míry, protože jsem byla na takovou otázku připravená.
Už někdy na jaře jsem při brouzdání na internetu zahlédla jednu rozkošnou věcičku. Byla jen krásná, možná spíš roztomilá, rozhodně nepraktická. Taková buclatá slepice na kolečkách, trochu dekorace, trochu hračka. Určitě jsem nic takového nepotřebovala. Sama bych si nic podobného nejspíš nikdy nekoupila. Ale líbila se mi. Jen tak v žertu mě napadlo, že to je přesně ten případ, kdy bych si měla začít dělat seznam svých narozeninových dárků. Až přijde ten čas, jen vytáhnu papírek nebo otevřu složku v počítači a bude to. A tak jsem si takovou složku založila.
Postupně do ní přibylo pár věcí. Hezké hodinky, velmi jednoduché a elegantní, protože moje dosavadní hodinky, velmi podobné těmto, mi upadly a rozbilo se u nich sklíčko. To by šlo samozřejmě jednoduše opravit, jenže ony mi upadly proto, že se pokazilo zapínání, a pan hodinář mi řekl, že to už nepůjde opravit. Na můj dotaz, jestli bych nemohla chtít úplně nový řemínek, řekl, že mohla, ale jen s novými hodinkami zároveň. Tento případ se nedá opravit. Od té doby chodím bez hodinek. Vlastně mi zase až tak nechybí, ale zdálo se mi, že by bylo hezké je zase mít.
Pak jsem uviděla skvělou věc. Měděnou konvičku na zalévání pokojových rostlin a malý ruční ostřikovač ze stejného materiálu. Živě jsem si představovala, jak by se takové předměty vyjímaly na okenní římse v naší ložnici, která je plná květináčů do té míry, že tvoří hotovou zelenou džungli, úplný ochranný val před pohledem z okna do ulice. Měděná konvička v té bujné zeleni by se krásně vyjímala a přitom by byla prakticky po ruce na zalévání. Byla to dost drahá záležitost, a tak jsem ji s určitými výčitkami, že si přeju něco tak finančně nákladného, připsala na seznam. Vždyť je to jen inspirace, utěšovala jsem se, nepíšu přece seznam nutných nezbytností.
Když jsem si už myslela, že mám těch položek svého seznamu dost, vykoukla na mě zcela a naprosto neodolatelná taška. Já mám tašek dost, vždyť přece kabelky sbírám léta. Jenže tato taška byla — nesmějte se — opravdu zlatá. Hned jsem si představila, jak ji nosím k letním šatičkám na plovárnu. Prostě taková veselá, trochu nafoukaná, lehce praštěná a rozměrem trochu větší taška k vodě. Nebo bych si ji mohla vzít do práce, když si nesu svačinu. No prostě jsem ji přidala na seznam.
Jsem hrozně zvědavá, jestli si z toho mí milí něco vyberou. Nic z těch věcí doopravdy nepotřebuju. Jsou to jen orientační návrhy. Jsou to jen prchavá přání. Každá z těch položek mi udělá ohromnou radost, stejně jako jakýkoli jiný dárek. Mám ráda dárky. Říkají mi, že na mě někdo myslel, potvrzují mi, že mě má někdo rád.