Když skončila dekáda světla, nezůstala po ní tma, ale šero. Šero neklamného návratu k poslušnosti. Srpen 1968 rozdrtil nejen tanky, ale i jazyk. Jazyk svobody, který se znovu proměnil ve fráze.
Neformální autoritou mezi studenty filozofické fakulty byl koncem šedesátých let Zdeněk Zbořil (historik, politolog, indonesista, odborník na dějiny zemí Indonéského souostroví a jihovýchodní Asie), a to zřejmě i proto, že byl velmi vtipný a dokázal si dělat legraci sám ze sebe.
Měl spojení s rebelujícími studenty západní Evropy a jeho názory byly pro Ivana vždy originální a nepodléhající fanatickému vyznávání politické ideologie.
Text je ukázkou z knihy Aleše Rozehnala Ivan Mucha. Sociolog rozvrácené doby (vydalo nakladatelství Aleš Čeněk, 2025).
Ivan Mucha patřil v 80. letech 20. století k nejvýraznějším a nejpopulárnějším učitelům na právnické fakultě v Praze a sehrál zcela zásadní roli v transformaci této instituce z inkubátoru těch, kteří tvořili páteř totalitního režimu, na vysokou školu působící v demokratickém a svobodném prostředí. Ovlivnil celé generace studentů, kteří se díky němu začali hlouběji zajímat o filozofii, literaturu a dějiny. Kniha přináší příběh jeho neobyčejného života se všemi vzestupy a pády, úspěchy i chybami. Je rovněž unikátní připomínkou atmosféry a lidí působících na fakultě, a to od začátku 70. let 20. století až do konce padesátileté Muchovy pedagogické kariéry. Mohou tak padnout některé desetiletí budované mýty týkající se osob, které zásadně ovlivnily české právní prostředí, ale i společnost po roce 1989.
Ukázky zveřejňujeme se souhlasem vydavatele i autora, titulek a mezititulky jsou redakční.
Ivanovi se nabízela možnost kontaktu s německými univerzitami a s německými profesory, s německou sociologií a filozofií.
Oceňoval i to, že v 2. polovině 60. let vycházelo mnoho nových knih české i zahraniční beletrie. To ho přimělo k soustavnému doplňování svého vzdělání.
Doporučované knihy, o nichž slýchával na přednáškách, bylo často možné sehnat už jen v antikvariátech. Proto mnoho studentů trávilo hodně času brouzdáním mezi zaprášenými regály. V těchto antikvariátech bylo třeba možné sehnat za pár korun všechny Platonovy dialogy, za jejichž četbu se v 50. letech minulého století vylučovalo ze studia.
Napětí na univerzitách
Katedra sociologie v té době zorganizovala několik výjezdů studentů a studentských skupin do Spolkové republiky Německo nebo do Nizozemska, kterých se Ivan zúčastnil. Německo v šedesátých letech prožívalo otřes z odhalených zločinů německých vojáků během druhé světové války.
Ivanovi generační vrstevníci v západním Německu se s velkým zpožděním dozvídali, co se za druhé světové války dělo a jak se na tom podíleli jejich otcové a dědové. Byli nesmírně kritičtí vůči minulosti a atmosféra na univerzitách se vyznačovala velikým napětím. Zároveň se objevovaly různé informace o spojení učitelů a akademiků s nacismem.
Němečtí studenti protestovali nejen proti válce ve Vietnamu, ale i proti kapitalismu jako takovému. Na západoevropských univerzitách panovala zároveň neuvěřitelná nenávist vůči Američanům, a to zejména tam, kde byla přítomna americká armáda. Ivan studentské demonstrace v Německu s transparenty s hesly proti světovému kapitalismu a s hesly oslavujícími Ho Či Mina, Fidela Castra a Karla Marxe nechápal, a byl tak návštěvami Západu trochu zklamaný.
Léto roku 1968 trávil Ivan v Praze s přítelem Šimonem Pellarem (překladatel z angličtiny. Protože v období normalizace nesměl oficiálně překládat, jeho práce byly zveřejňovány pod cizími jmény, jako například František Jungwirth), jehož rodiče překládali především americkou literaturu a který se sám toužil stát překladatelem. Studoval proto angličtinu a měl zálibu v americkém jazzu, kterou s ním Ivan sdílel. Příjemné a poklidné léto roku 1968 přerušil 21. srpen.
Poté, co se Ivan dozvěděl o invazi, vydal se se Šimonem napříč Prahou, která se plnila diskutujícími Pražany, ale zároveň i sovětskými tanky, na filozofickou fakultu, kde již bylo několik spolužáků, kteří se právě vraceli z prázdnin. Z fakulty se potom vydali společně do ulic. Spolu s nimi šel poněkud excentrický student ruštiny, který byl nadšený z možnosti slyšet různé nuance ruštiny a ukrajinštiny a upozorňoval kolegy na to, odkud ten který voják patrně pochází.
V následujících dnech Ivan spolu s Šimonovými rodiči uvažovali o tom, co budou dělat dál. Ivan se Šimonem se rozhodli pro emigraci. Pellarovi měli kontakty na americké spisovatele a univerzitu v Minnesotě, kde tehdy působil Arthur Miller. Dalo se proto předpokládat, že bude možné v budoucnosti využít těchto kontaktů i pro Ivanovo studium. Padlo tedy rozhodnutí, že oba odjedou do Vídně a odtud do Spojených států amerických.
Vídeň byla v těch dnech přeplněna Čechy a Slováky. Všude byly dlouhé fronty lidí čekajících na velvyslanectvích zemí nabízejících možnost pobytu. Ivan se spolu se Šimonem setkali na americkém vyslanectví se zástupci Yale University a předběžně dostali příslib, že jejich žádost o letenky a následná možnost studia bude kladně vyřízena.
V tu chvíli však Ivana přepadly pochybnosti o tom, zda by nebylo lépe vrátit se a počkat, jak se bude dál stav společnosti vyvíjet. Obával se také, že by se opakovala situace útěku ode všeho a před vším. Že uteče stejně tak, jako předtím utekl od basketbalu a studia na Vysoké škole ekonomické. Emigrace by znamenala další útěk, a to od studia filozofické fakulty.
Měl také špatný pocit z prvních dnů ve Vídni. Přespávali se Šimonem v obrovské hale spolu s dalšími desítkami emigrantů a lidé v ní se k sobě nechovali rozhodně přátelsky. Když ho navíc rozbolely zuby, rozhodl se vrátit do Prahy. Jeho přítel Šimon však odletěl do Ameriky, kde nějakou dobu studoval, ale následně se také rozhodl pro návrat.
Po šoku z 21. srpna se situace přece jen trochu zklidnila a mnozí začali doufat, že vše nebude snad tak zlé. Tomáš Halík, který byl v době invaze na studijním pobytu ve Velké Británii se rovněž vrátil a byl plný optimismu. I to utvrdilo Ivana v přesvědčení, že rozhodnutí vrátit se bylo správné.
Konec roku 1968 byl na filozofické fakultě ve znamení zkoušek, a to ve snaze dodržet studijní plán. Při posuzování znalostí studentů byli pedagogové nesmírně tolerantní. Někteří z nich také uvažovali o emigraci, k níž posléze mnozí přistoupili.
Konec roku 1968 byl charakteristický obrovským množstvím nabídek adresovaných studentům ze strany západoevropských a amerických univerzit. Pomoc spočívala v poskytování literatury, ale i nabídkách studijních pobytů.
Vzpomínky na svobodu
Když skončila dekáda světla, nezůstala po ní tma, ale šero. Šero neklamného návratu k poslušnosti. Srpen 1968 rozdrtil nejen tanky, ale i jazyk. Jazyk svobody, který se znovu proměnil ve fráze.
V první polovině roku 1969 ale existovala nepatrná naděje, že nejhorší obavy z dalšího politického vývoje, které panovaly, se nenaplní. Stále bylo relativně snadné vycestovat na Západ, alespoň na krátkou dobu, a vrátit se beze strachu z potrestání. Ivan těchto nabídek využil a navštívil univerzity v západním Německu i ve Francii. Všem však začalo docházet, že tyto pobyty byly jedněmi z posledních.
Sedmdesátá léta přinesla temný závoj nad československou společností. Normalizace, tento eufemistický název pro návrat k politické poslušnosti a ideologické prázdnotě, se vkrádala do všech oblastí života. Filozofická fakulta nebyla výjimkou. Výuka se stala nástrojem indoktrinace a akademická svoboda byla jen vzdálenou vzpomínkou.
S nástupem normalizace se započala situace na filozofické fakultě měnit. Začali se objevovat jedinci a skupiny výrazně se zasazující o přijetí normalizačních opatření. Někteří učitelé museli z fakulty odejít. Mezi nimi byl i Václav Černý, Jan Patočka nebo Karel Kosík.
Ivanův spolužák Václav Bělohradský (filozof a sociolog, žijící od roku 1970 v Itálii a od roku 1989 též v Česku. V souladu se svým dřívějším angažováním v Itálii i v emigračním tisku vystoupil na začátku 90. let jako razantní obhájce progresivního, ekologicky zaměřeného liberalismu. V pozdějších letech však toto pojetí revidoval z levicových pozic. V roce 2013 ho vyznamenal prezident Miloš Zeman) přišel s nápadem číst Platonovy dialogy v uzavřeném počtu kamarádů ze studií filozofie a dějin umění.
On sám také podstatně určoval způsob, jakým se s čtenými texty nakládalo. Jeho postupy byly fascinující díky jeho výjimečným schopnostem při užívání českého jazyka. Ve srovnání s Arturem Geussem neměl sice nijak hluboké filozofické vzdělání, ale měl úžasný cit právě pro jazyk a měl zároveň spoustu nápadů. Půl roku nato však odjel do Itálie, kde zůstal až do konce roku 1989.
Další debatní skupina vznikla na základě dohody Ivana a Tomáše Halíka. Oba totiž chtěli najít nějaký společný zájem těch, kteří nechtěli být poslušní novému kurzu na fakultě. A nejvhodnějším způsobem se jim zdála být četba a interpretace filozofického textu.
Po několika setkáních padla volba na četbu Nietzscheho Tak pravil Zarathustra. Našlo se i místo, kde se mohli scházet, a tím byla břevnovská vila rodiny Svobodových, kde Ivan později bydlel se svojí ženou a dětmi, protože doktor Svoboda byl strýcem Ivanovy budoucí manželky.
Diskuzní skupinu nazvali Kecanda. Později se okruh účastníků Kecandy rozšířil. Kromě Ivana, Tomáše Halíka a Daniela Kroupy do ní patřili například i Jan Sokol (filozof, disident, vysokoškolský pedagog a politik. Vyučil se zlatníkem a dálkově vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Byl poslancem Federálního shromáždění v letech 1990–1992, ministrem školství, mládeže a tělovýchovy v roce 1998. V roce 2003 kandidoval na prezidenta České republiky).
Jan Patočka, který byl už v té době vyhnán z filozofické fakulty, Ivana při jednom náhodném setkání vyzval, aby se účastnil četby knihy Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie Edmunda Husserla, která probíhala v jejich vile v Tomanově ulici na Břevnově, což Ivan s radostí přijal. Vztah s Janem Patočkou byl usnadněn tím, že Svobodovi, se kterými byl Ivan přes svoji manželku Alžbětu spřízněn, se přátelili s rodinou Sokolových, jejichž syn Jan byl manželem Patočkovy dcery Františky.
Přehnané nároky Jana Patočky se projevily i ve vztahu k Janu Sokolovi, kterého jako filozofa nebral příliš vážně a o kterém tvrdil, že všechno odflákne. Přitom Jan Sokol se původně vyučil, ale dálkově studoval a při cestování v tramvaji se naučil řecky.
Patočka považoval za nedouka i Radima Palouše (český filozof, pedagog a komeniolog, mluvčí Charty 77 a v letech 1990–1994 rektor Univerzity Karlovy), což byl vystudovaný učitel chemie. Palouš byl slušný, nekomplikovaný a přímočarý člověk. Složitou Patočkovu osobnost však velmi obdivoval. Tehdy také začala vznikat Patočkova pretoriánská garda, která zapisovala každé jeho slovo.
HlídacíPes.org
NESPECHEJ.cz|
Sport - Aktuálně.cz|
SportWin|
MotoGuru|
FAJNTIP.cz|