Na rozdíl od Adiny, která přišla na svět do zajištěné rodiny, se Eliška narodila jako nejmladší dítě v chudé a početné rodině. Původně se jmenovala Eliška Plochová (1910-1942) , ale hned jak se vydala na uměleckou dráhu, jí jméno připadalo příliš tuctové, a tak si ho změnila na Eliška nebo Elis Pleyová . Vyučila se dámskou krejčovou, ale dlouho se tím neživila. Usmálo se na ni štěstí a brzy se ze švadlenky stala manekýnkou, a to dokonce v salonu věhlasné Hany Podolské . Ta byla známá svými nároky na všechny své zaměstnance. Byla to tedy pro Elišku, která tam patřila k nejhezčím, dobrá škola.
Eliška PleyováFoto: Anonymous, Public domain, via Wikimedia Commons
Rolí modelky také spolu s Adinou Mandlovou začínala v roce 1932 ve filmu Děvčátko, neříkej ne . Byly to sice jen epizodní role, důležité však bylo, že si Elišky všiml Gustav Machatý, režisér proslavený skandálním filmem Extáze. Ten ji doporučil svým kolegům, kteří právě připravovali na Barrandově film Před maturitou . Ti ovšem naznali, že je příliš elegantní na roli potřeštěné studentky, a nabídli jí rovnou roli třídní profesorky dívčí sexty. Tento film, který vzbudil pozornost i v zahraničí, se zapsal do dějin naší kinematografie, možná proto, že ho spolu se zkušeným Svatoplukem Innemannem režíroval autor scénáře spisovatel Vladislav Vančura, podle jehož knih vznikla později řada úspěšných filmů. Pomohl i Elišce. Od té doby se naplno rozjela její kariéra, natočila přes dvacet filmů, minimálně jeden ročně.
Hrála po boku velkých hvězd - nejčastěji modelky či majitelky salonů, ale také pohledné manželky, tanečnice, chůvy či učitelky. Většinou se jednalo o menší role, ale díky své kráse a eleganci v nich byla Eliška nepřehlédnutelná. Byla nadaná i pohybově a pěvecky, a tak se uplatnila i v divadlech Oldřicha Nového, Vlasty Buriana nebo Anduly Sedláčkové, získala angažmá i v Moravském zemském divadle v Brně či hostovala ve Švandově divadle. Jako modelka se objevovala na stránkách módních časopisů a stala se módní ikonou .
Osudný se jí stal rok 1942. To jí v létě zemřela milovaná maminka. V té době se jí začaly zdát hrozivé sny a začala mít pocit, že ji stále někdo pronásleduje. Později se také tradovalo, že se zapojila do odboje nebo že v něm nějakou roli hrál i její ženatý milenec, architekt Čihák. Nic z toho se ale neprokázalo. Bylo to v období heydrichiády, kdy si lidé nemohli být ničím jisti a Eliška prostě dostala strach. Existují hypotézy, že mohla trpět nějakou duševní nemocí, třeba endogenní depresí. Protože byla hodně vytížená, doporučovali jí lékaři pracovní pauzu a odpočinek. Na začátku září 1942 odjela na Moravu a ubytovala se v malém penzionu v Pozlovicích u Luhačovic. Několik dní prý působila šťastně, fotila se dokonce s personálem. Pak ale deprese udeřily v plné síle znovu.
Z filmu v Dívka v modrémFoto: © Lucernafilm
Neustále se jí honilo v hlavě, že ji sleduje gestapo, a protože se obávala případných výslechů, vězení a mučení, rozhodla se dobrovolně ukončit svůj život. Neměla ve své blízkosti nikoho, kdo by jí to rozmluvil. Vzala si břitvu a podřezala si zápěstí. Pak vyběhla z pokoje a na chodbě upadla. Díky včasné pomoci se ji podařilo lékařům v nemocnici v Uherském Hradišti zachránit. Bohužel v dalším návalu depresí se Eliška pokusila o druhou sebevraždu skokem z okna nemocnice. Tentokrát naneštěstí úspěšně. Utrpěla tak vážná zranění, že jí už nebylo pomoci. Zemřela mladinká ve věku pouhých dvaatřicet let. Její kariéra trvala jen deset let. Stala se tak nepřímou obětí heydrichiády…
VIDEO
Zdroj info: Kovaříková Blanka: První republika, 2022, 100+1 Historie, Wikipedie
Související články