KOMENTÁŘ. Ještě dva měsíce zbývají do voleb do Poslanecké sněmovny. Hádat z množství předvolebních průzkumů finální výsledky a poměry se nedá. Bylo by však překvapivé, kdyby jasně první neskončilo Babišovo ANO. Což samo o sobě na většinovou vládu zřejmě stačit nebude. Snem Andreje Babiše je i tak vláda jednobarevná. Z toho plyne i možný vydírací potenciál menších stran. Některé mají ve svém programu referendum o vystoupení z EU i NATO.
Andrej Babiš sice kritizuje Evropskou unii, zjevně i pod vlivem průzkumů veřejného mínění, ale odchod z EU nepodporuje. Pro jeho Agrofert, stejně jako pro většinu českých firem, by „czexit“ znamenal značné ztráty.
Jenže platí, že slibem nezarmoutíš a když se skládá vládní většina (případně podpora či tolerance vlády z nevládních lavic), obchoduje se s kde čím: s funkcemi ve sněmovně, s posty ve státních firmách, se zněním zákonů… A nově může přibýt i tlak na vznik zákona o obecném referendu.
Tlak menších stran
Nejde jen o referendum jako takové, ale i o jeho obsah, respektive omezení. Kupříkladu SPD i KSČM (alias Stačilo) prosazují referendum o setrvání v Evropské unii.
Šéfka komunistů Kateřina Konečná říká, že „pro nás je referendum o EU ale i o NATO důležité“. A třeba jednička na kandidátce SPD v Praze, ekonomka Markéta Šichtařová, sice připouští, že Británii se po brexitu daří hůře, ale že z EU musíme „vystoupit za všech předpokladů“.
Poslanci obou stran už v minulosti zákon o obecném referendu ve sněmovně prosazovali. Právě i včetně možnosti rozhodovat o vystoupení Česka z Evropské unie nebo z NATO. Dodejme, že ANO bylo tehdy proti.
I teď z ANO zaznívá, že „nepřekročitelnou podmínkou je třeba to, že nechceme referendum o výstupu z NATO nebo z EU“. Jenže politika je plná překročených nepřekročitelných podmínek.
A třeba takový Radek Vondráček, místopředseda poslanců ANO, říká, že „jeden z prvních návrhů, který prý předloží hnutí ANO, bude návrh ústavního zákona o celostátním referendu“. Férově dodejme, že referendum o vystoupení z NATO a EU by i Vondráček považoval za „politicky neodpovědný krok“.
Flexibilní Babiš
Současná česká Ústava sice obsahuje ustanovení, že „ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“, ale jediný ústavní zákon o referendu se ad hoc týkal přistoupení České republiky k Evropské unii. Zákon o obecném referendu navzdory opakovaným pokusům zatím nikdy neprošel.
Jedna z neschválených verzí explicitně zapovídala možnost hlasování o členství v mezinárodních organizacích a institucích. Může nás to uklidňovat (aspoň ty, kteří jsou přesvědčeni, že v EU je nám lépe, než mimo ni, byť je dost důvodů ji kritizovat, ale to je téma na jiný komentář), ale nemusí. Protože tahle podmínka se klidně může „cestou ztratit“.
Komplikujícím faktorem – naštěstí – je nezbytný souhlas Senátu a ústavní většina v Poslanecké sněmovně (některé průzkumy však naznačovaly, že strany dnešní parlamentní i mimoparlamentní opozice by na ni dosáhnout mohly).
To, jak dokáže být Babiš v případě potřeby (a v zájmu podpory pro svou vládu) ohebný, připomněl v jednom ze svých newsletterů publicista David Klimeš:
„Výborné je jeho rozčilování, že prý je lež, že on sebral armádě 10 miliard na přání komunistů, když byl premiér. To je ale bohužel naprostá pravda. V rozpočtu na rok 2021 Babiš 10 miliard armádě uzmul a až postupně v průběhu roku po miliardách přilepšoval, aby si příliš nerozčílil prokremelské komunisty, jejichž patron potřeboval mít před plnou invazí na Ukrajinu co nejslabší armády států NATO.“
Je zjevné, jaké zájmy má Kreml ve vztahu k EU a NATO. A referendum je zároveň něco, co lze zobchodovat – s pocitem, že to „nějak dopadne, snad dobře“. Příklad tu máme.
Jen neškodný nápad…
Andrej Babiš nemá sice s politikem typu někdejšího britského premiéra Davida Camerona v podstatě nic společného, ve věci referenda by však mohl jít v jeho stopách. A – jak psala světová média poté co v britském referendu o vystoupení z EU zvítězilo ano – „z malého neškodného triku (by) se stala osudová chyba.“
Cameron s nápadem na referendum o EU přišel jako s nástrojem vnitřní politiky, kdy si chtěl především upevnit pozici ve vlastní straně a ubrat hlasy Straně nezávislosti Spojeného království (UKIP). V lednu 2013 tím uplácal sněhovou kouli, z níž se pak stala lavina. Když sliboval referendum, nevěřil, že to dopadne, jak to dopadlo. Tři a půl roku poté Britové 51,9% většinou rozhodli, že v EU už být nechtějí.
U nás zatím setrvání v EU podporu má. Třeba květnový průzkum pro konferenci Globsec ukázal, že pro setrvání země v EU by hlasovalo 72 % Čechů a Češek. Možná to ale vyznívá až příliš optimisticky.
Vývoj nálad se mění: jak ukazuje dlouhodobý graf z průzkumů agentury STEM (Jak byste hlasovali, pokud by se v Česku konalo referendum o vystoupení z EU), pro setrvání bylo v minulosti i o dost méně než 50 % lidí…

Švýcarsko versus ruská gubernie
Váhu – zatím jen teoretickému – černému scénáři o referendu o vystoupení z EU (a NATO) dává květnové varování prezidenta Petra Pavla. Ten řekl, že pokud by do příští vlády měli přijít ministři, kteří by zpochybňovali členství Česka v EU a NATO, odmítne je jmenovat.
Když pak pozval na Hrad k jednání zástupce všech parlamentních stran, členství v EU a NATO prý nezpochybnilo ani SPD. Jen by prostě lidem dali právo se v referendu vyjádřit. Dokonalý alibismus.
I ze zkušeností z britského referenda, díky zprávám tajných služeb, kvůli válce na Ukrajině a vměšování Kremlu do dění v zemích ruského zájmu i na základě zkušeností s ruským vlivem v Česku si lze snadno představit, jaký propagandistický hnojomet by se v případě vyhlášení všelidového hlasování rozpoutal.
Půlka národa (pro přesnost: nadpoloviční většina hlasujících, která by zároveň představovala aspoň čtvrtinu všech voličů) by pak tuhle zemi s chutí mohla poslat ke dnu – a ještě s pocitem, že budeme tím vybájeným „Švýcarskem střední Evropy“. Těžko. Spíše skrze ekonomické dopady a bezpečnostní rizika staronovou ruskou gubernií.
V tomto případě platí, že bude lepší, když se, s klasikem řečeno, „nebudeme pouštět do žádných větších akcí“. Ano, takoví jsme demokrati, že víme, že není v zájmu Česka nechat demokracii potopit za použití (či spíše zneužití) demokratických metod. Nejlépe se do podobných her vůbec nenechat vtáhnout.